Gulda, Fridrich

Friedrich Gulda
Němec  Friedrich Gulda
základní informace
Datum narození 16. května 1930( 1930-05-16 )
Místo narození Žíla
Datum úmrtí 27. ledna 2000 (69 let)( 2000-01-27 )
Místo smrti Steinbach am Attersee
Země  Rakousko
Profese klavírista , skladatel , hudební pedagog
Roky činnosti od roku 1939
Nástroje klavír
Žánry jazz
Štítky Decca Records
Ocenění Řád cti za vědu a umění Rib.png
gulda.at  (německy)  (anglicky)
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Friedrich Gulda ( německy :  Friedrich Gulda ; 16. května 1930 , Vídeň  – 27. ledna 2000 , Steinbach am Attersee ) byl rakouský pianista , skladatel a učitel hudby.

Životopis

Narozen ve Vídni v rodině učitele. Výuka klavíru začala v 7 letech. Absolvoval vídeňskou hudební akademii ( 1947 ), student Bruna Seidlhofera a Josepha Marxe . V roce 1946 (ve věku 16 let) vyhrál první cenu na Mezinárodní soutěži v Ženevě , což vyvolalo skandál v porotě ( Eileen Joyce , která byla její členkou, obvinila své kolegy z uplácení Guldovými patrony) [1 ] . Po tomto soutěžním vítězství začal okamžitě koncertovat po celém světě. V roce 1950 absolvoval asi 70 koncertů v různých zemích a debutoval v Carnegie Hall . V roce 1953 provedl ve Vídni všech 32 klavírních sonát Ludwiga van Beethovena a nahrál je pro Rakouský rozhlas (o pět let později znovu natočeno pro label Decca Records ); ve stejném roce uspořádal sérii koncertů s Paulem Hindemithem jako dirigentem. Skupina tří skvělých rakouských klavíristů stejné generace - Gulda, Jörg Demus a Paul Badura-Skoda - byla kritiky nazývána "vídeňskou trojkou".

I když je Gulda známý především díky provedení Beethovena a Mozarta , jeho repertoár zahrnuje významnou měrou díla Johanna Sebastiana Bacha , Schuberta , Chopina , Schumanna , Debussyho a Ravela .

Klavírnější hudba barokní éry (zejména J. S. Bach) byla ochotně hrána na klavichord , který považoval za výraznější než cembalo (používal frekvenční a amplitudové vibrato ). Z akademických skladeb Guldy vyniká koncert pro violoncello a orchestr, napsaný ve stylu neoklasicismu ( nejznámější je v něm IV. díl, menuet ).

Na druhou stranu se Gulda dlouhá léta zajímal o jazz a rockovou hudbu. Již v roce 1955 otevřel ve Vídni Fatty's Saloon Jazz Club. Jím jazzově složenou Preludium a fugu nahrál Keith Emerson (album Return of the Manticore ), Gulde vlastní také Variace na téma The Doors " Light My Fire " ( německy:  Variationen über Light My Fire ; 1970 ), dvě Klavírní koncerty a jazz-banda a mnoho dalších děl, která spojují několik tradic. V roce 1972 absolvoval Gulda turné po Jižní Americe se skupinou Weather Report a v roce 1982 nahrál společné album duetů-improvizací The  Meeting s jazzovým pianistou Chickem Coreou . Od 80. let navíc Gulda často uváděl klasický repertoár (zejména Mozarta a Bacha) v popovém stylu, elektronicky zesílený.

Gulda byl v nepřátelských vztazích s Vídeňskou hudební akademií, zvláště poté, co mu byl v roce 1969 udělen Beethovenův prsten a při slavnostním ceremoniálu prohlásil, že tak konzervativní instituce nemá právo používat jméno Beethovena, největšího revolucionáře a inovátora v historii. of Music [2] a cenu vrátil o pět dní později. Současně vedl mistrovské kurzy - zejména v Salcburku , kde vyučoval např. Marthu Argerich a Claudia Abbada (který svůj společný koncert 16. února 2000 věnoval památce Guldy) [3] .

V roce 1999 Gulda vyvolal zvěsti o své vlastní smrti. Ve skutečnosti zemřel na infarkt o rok později, a to se stalo v den Mozartových narozenin - Gulda opakovaně vyslovil svůj sen zemřít právě v ten den (navíc ve stejný den v roce 1956 se narodil jeho nejstarší syn).

Guldovi dva synové, Paul a Rico, jsou klavíristé.

Ocenění

Zdroje

  1. ↑ Richard Davis, Eileen Joyce: Portrét. - 2001. - Pp. 126-127.
  2. ↑ Němčina.  Ich halte nämlich ein so durch und durch konzervatives Institut wie die die Wiener Staatsakademie eigentlich nict für berechtigt, eine Auszeichnung zu vergeben, die den Namen eines der größten Revolutionäre der Musikggeschichte trä  - Die Rede Friedrich Guldas anlässlich der Verleihung des Beethovenringes  (německy)
  3. ↑ Rozhovor s Marthou Argerich archivován 23. září 2015 na Wayback Machine (Radio 3 v Itálii)

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Foto, video a zvuk
Tematické stránky
Slovníky a encyklopedie
Genealogie a nekropole