Autonomní území Číny

Administrativní členění Čínské lidové republiky je obdobné jako administrativní členění SSSR  – území jsou rozdělena podle principu svého obyvatelstva jedním či druhým etnikem a nazývají se autonomní oblasti. Tyto regiony jsou uznány ústavou Čínské lidové republiky a mají právo být rozděleny na území. Ve skutečnosti je však míra autonomie těchto oblastí sporná, neboť jejich vedení je podle Ústavy jmenováno Shromážděním zástupců lidu , na kterém závisí i legislativa těchto oblastí. Toto autonomní území se liší od ostatních provincií země. [jeden]

Z 55 uznaných etnických menšin má 44 autonomní území. Plocha všech autonomních území zabírá asi 64 % celého území země.

Autonomní území Číny jsou v prvních třech řádcích následující tabulky:

Nomenklatura

Názvy většiny autonomních území Číny se skládají z:

• název zeměpisné oblasti;
• jména etnické skupiny žijící na daném území;
• slova "autonomní";
• typ administrativního členění.

Například:

Přípona -族 ("národní") se vždy přidává k názvu správní oblasti, pokud nejsou splněny dvě podmínky:

• okres je v Xinjiang ;
• Název etnické skupiny se skládá ze dvou nebo více slov.

Při překladu do angličtiny nebo ruštiny se přípona -族 nebere v úvahu.

V některých autonomních oblastech existují dvě nebo více nečínských etnických skupin, takže některá administrativní členění se skládají z názvů obou národností, případně je v jejich názvu přítomno slovo „mnohonárodnost“. Příklad:

Z tohoto pravidla však existují výjimky, jako je Tibetská autonomní oblast nebo Vnitřní Mongolsko.

Právní základ

Autonomní oblasti, kraje, kraje a khoshuns existují podle oddílu 6 kapitoly 3 (111-122) ústavy ČLR . Ústava stanoví, že v čele vlády autonomních jednotek musí být zástupce jedné z etnických skupin obývajících toto území . Ústava zaručuje řadu práv, včetně nezávislosti finanční politiky, nezávislosti ekonomického plánování, nezávislosti umění, vědy a kultury, organizace policie, používání místního jazyka. Na rozdíl od provincií, kde vládnou guvernéři, jsou autonomní správní jednotky v čele s předsedy.

Origins

Po nastolení komunistické moci po vzoru Sovětského svazu vznikly autonomní oblasti, okrugy, ujezdy a khošuny. Zpočátku měly stejné názvosloví jako autonomní oblasti, které byly součástí provincií, i když tato situace byla později opravena.

První autonomní oblastí bylo Vnitřní Mongolsko (1947), poté Sin-ťiang (1955). V roce 1957 získaly tento status Guangxi a Ningxia a v roce 1965 Tibet .

Statistika autonomních území

Podle čínské statistické ročenky 2009 jsou údaje ke konci roku 2008.

Národní území

Krajská úroveň

• Národní městské oblasti 4

Úroveň Volost

• Národní farnosti Čínské lidové republiky 1092
• Národní vesnice (ČLR) 15

Úroveň vesnice

• Národní vesnice Číny  ?

Viz také

• Národně-územní autonomie
• Národně-územní autonomie v SSSR

Poznámky

1. ↑ Justin J. Stein, „Taking the Deliberative Turn in China: International Law, Menor Rights, and Case of Xinjiang“, Journal of Public and International Affairs, Volume 14/jaro 2003: 13-14.

Odkazy

• Regionální autonomie pro etnické menšiny v Číně
• Základní fakta o 155 etnických autonomních oblastech (do konce roku 2003)
• http://www.china.org.cn/e-white/20050301/index.htm
• Mapa všech autonomií s vyznačením národnosti