Biokompatibilní povlaky jsou povlaky , které jsou inertní vůči biologickým objektům nebo usnadňují integraci nebiologických objektů do tělesných tkání .
Zpočátku byly biokompatibilní povlaky chápány jako chemicky a biologicky inertní materiály, které jsou bezpečné pro tkáně a tělo jako celek a nezpůsobují zánět , rejekci, nekrózu a apoptózu . Aplikace uhlíkového filmu o tloušťce nanometrů na protézy implantované do krevního řečiště (chlopně, stenty) tedy snižuje adhezi krevních bílkovin a krevních destiček k nim a snižuje riziko krevních sraženin u pacienta. Potažení superparamagnetických nanočástic oxidu železa vrstvou zlata umožňuje získat biokompatibilní diagnostické a terapeutické nanočástice . Potažení nanokontejnerů pro lékovou a genovou terapii polyetylenglykolem je maskuje před rozpoznáním a zničením buňkami imunitního systému a umožňuje jim delší dobu cirkulovat v krevním řečišti.
V poslední době se rozvíjí další směr v oblasti biokompatibilních materiálů – aktivní integrace nebiologických materiálů do živé tkáně. Taková integrace je velmi žádoucí například při implantaci umělých kloubů, které musí udržovat dlouhodobý a spolehlivý kontakt s tělesnými tkáněmi. Pro zlepšení kontaktu kovové protézy kyčelního kloubu se stehenní kostí je tato potažena keramikou na bázi hydroxyapatitu , sloučeniny vápníku, která je součástí kostní tkáně . Dalším způsobem, jak „implantovat“ kov nebo plast do biologické tkáně, je ošetřit je molekulami, které tvoří extracelulární matrix ( fibronektin , kolagen atd.). Fibronektin hraje roli tkáňového lepidla a stimuluje adhezi buněk pojivové tkáně k cizímu materiálu. Vytvoření mikropórů a mikrovýčnělků v povrchové vrstvě nebiologického materiálu spolu s jeho biopovlakem také zlepšuje integrační proces. Cílená úprava povrchu biologicky inertního materiálu jej tedy může přeměnit na bioaktivní materiál a výrazně zvýšit jeho biokompatibilitu.