Bohmova difúze je anomálně rychlý proces vyrovnávání koncentrace částic plazmatu ve směru kolmém na siločáry vnějšího magnetického pole . Poprvé to na základě empirických dat navrhl David Bohm v roce 1949 .
Proces difúze v magnetoaktivním plazmatu v podstatě závisí na směru, ve kterém dochází k usměrněnému pohybu částic. Při pohybu po siločarách vnějšího magnetického pole je rychlost difúze určena teplotou částic a frekvencí jejich srážek mezi sebou a s neutrálními částicemi. V příčném směru hraje významnou roli přítomnost magnetického pole, které vede ke šroubovitému pohybu částic a tím výrazně omezuje rychlost difúze. Výpočty ukazují, že difúzní koeficient napříč magnetickým polem by měl mít tvar [1]
kde D je koeficient difúze v nepřítomnosti magnetického pole, je frekvence srážek elektronů s neutrálními atomy , je frekvence elektronu a cyklotronu ( B je magnetická indukce vnějšího magnetického pole, je hmotnost elektronu ). Difúzní koeficient je tedy nepřímo úměrný druhé mocnině magnetického pole.
Experimenty však ukazují, že difúze přes magnetické pole je mnohem rychlejší. Empiricky lze vzorec pro koeficient příčné difúze zapsat jako [2]
kde je teplota elektronu vyjádřená v energetických jednotkách, c , e jsou rychlost světla a elementární náboj . Bezrozměrný faktor g má hodnotu řádu jednoty. Jestliže , difúzní koeficient se nazývá Bohmův. Právě v této podobě ji v roce 1949 nahrál David Bohm. Bohmův difúzní koeficient je tedy nepřímo úměrný pouze první mocnině vnějšího magnetického pole. Navíc poměr součinitele Bohmovy difúze ke součiniteli příčné difuze v důsledku srážek je [2] :
Bohmova difúze tedy dominuje při dostatečně silných magnetických polích.
Fyzikální povaha Bohmovy difúze spočívá ve vývoji driftově disipativní nestability v plazmatu , což vede k turbulenci plazmatu . V turbulentním plazmatu jsou všechny transportní procesy urychleny.