| Vítr | |
|---|---|
| Žánr | příběh |
| Autor | Michail Šolochov |
| Původní jazyk | ruština |
| datum psaní | 1927 |
| Datum prvního zveřejnění | 1927 |
„Vítr“ je povídka ruského a sovětského spisovatele Michaila Alexandroviče Šolochova , napsaná v roce 1927 .
Povídka "Vítr" byla poprvé publikována v novinách "Mladý leninista" 4. června 1927 , č. 124. Nebyla publikována ve sbírkách povídek M. A. Sholokhova. Poprvé znovu publikováno v Knižní revue 19. prosince 1986 , č. 51, s. 9. Není zahrnuto do Souborných děl. Poprvé vydáno v 8. svazku Souborných děl v 9 svazcích. M., 2002. Sestavil a upravil VV Vasiliev. Publikováno podle první publikace.
Přetištění příběhu v Knižní recenzi, P.V. Bekedin napsal:
... některé momenty příběhu "Vítr" (Turilin a jeho sestra) v naší paměti vyvolávají scény zobrazující srážku Mitky Korshunova s jeho sestrou Natalyou, Aksinya Astakhova s jeho otcem...
Podle nejstarší dcery M.A. Sholokhov , Svetlana Mikhailovna , je známo, že spisovatel „kategoricky oponoval přetištění díla a motivoval své námitky příliš patologickými, biologickými sklony v povaze hrdiny, kterého vychoval“ [1] .
Pro sovětskou literaturu bylo neobvyklé téma „Vítr“ („patologická krutost způsobená pocitem ponížení a sebelítosti“) G.S. Ermolajev. Vysvětlil zvláštnosti Turilinovy mentality myšlením hrdiny, „nedával mu příležitost rozlišit dobro od zla“:
Bere jako samozřejmost, že vše, co ho těší, je dovoleno... [2] .
S.G. psal o psychologicky složité srážce větru. Semjonov:
V tomto příběhu není žádná přímá válka nebo občanské nepokoje, ale jsou zde oběti; neexistuje žádná zanícená, třídní ideologická nenávist; ideologická motivace hrdinova chování, ale existuje existenčně-patologická situace, existuje snad ještě hroznější a poněkud beznadějnější případ se svou „legitimní“ pokřivenou logikou pro ty nejbeznohé, případ hlubokého přirozeného poškození člověk, kde zášť, zoufalství, cynická výzva, perverze, zlo... [3] .
Hrdina díla, osamělý mladý kozák Khariton Turilin, vypráví náhodnému známému, který požádal učitele o přespání, o svém „velmi lákavém“ životě. Při ústupu s bělochy k Černému moři umrzl a přišel o obě nohy. Lotyšský komisař mu pomohl vrátit se na rodnou farmu, ale hrdinu trápí „mdlý, bez radosti“. Zatvrzelý odporem k osudu znásilní svou vlastní sestru, načež ona navždy opustí svůj domov a Khariton zůstává v ponuré, zničující osamělosti.