| Princ Konstantin Alexandrovič Vjazemskij | |
|---|---|
| Datum narození | 1853 |
| Místo narození | Ratmino (nyní - Dubna ), Moskevská gubernie , Ruské impérium |
| Datum úmrtí | 1909 |
| Místo smrti | Svatá hora Athos , řecká provincie Makedonie , Řecko [1] |
| Státní občanství | ruské impérium |
| obsazení | cestovatel |
| Otec | Alexander Sergejevič Vjazemskij [d] |
| Matka | Ekaterina Lvovna Bode [d] |
Kníže Konstantin Aleksandrovič Vjazemskij (1853, Ratmino [2] , Moskevská provincie , Ruská říše - 1909 [3] [4] , Svatá hora Athos , provincie Řecká Makedonie ) - ruský cestovatel, poutník z rodu Vjazemských . Čestný člen Francouzské geografické společnosti .
Konstantin Alexandrovič patřil k poslední ze tří generací větve „ratmských“ knížat Vjazemského , kteří byli původem spojeni s provinciemi Tula a Vladimir [3] .
| Vyazemsky, Konstantin Alexandrovič - předci | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Úspěšně vystudoval Corps of Pages hlavního města , ale nesloužil a zvolil si jiný osud a dal přednost životnímu cestování do odlehlých a málo známých míst hlavního města. Ve svých poznámkách, publikovaných v moskevském časopise „ Russian Review “ v roce 1895 , vysvětluje svou volbu takto:
„Své exkurze jsem vůbec nemyslel proto, abych překvapil nejváženější publikum, ale prostě proto, že cestování považuji za cíl svého života. Každý má svůj vkus: kdo se prohání po řadách, kdo usiluje o zisk a kdo jako já studuje zeměkouli v jejích různých částech se všemi jejími rysy“ [3] .
Být nepochopený a nepřijatý metropolitním beau monde a představiteli oficiálních struktur pro geografické cestování, zůstal v ruských dějinách málo povšimnutý. Určitá sláva knížete Vjazemského byla spojena buď s hazardem, nebo nějakými jinými dobrodružstvími a skandálním prodejem jeho rodinného majetku z jeho strany v létě 1880 právníkovi N. P. Shubinskému [5] .
Hlavní otázkou je, jaké jsou motivy prodeje panství knížetem Konstantinem Vjazemským? Bohužel se nám v tuto chvíli nedochovaly žádné písemné prameny, které by objektivně osvětlily okolnosti a důvody těchto realitních metamorfóz v ústí Dubna . Neexistují žádné archivní údaje, vzpomínky mlčí. Odpovědi na tyto otázky možná zapadají prachem v rodinném archivu Shubinsky - Yermolova nebo jejich aristokratické družině a těší se na svého zvídavého badatele. Veškeré naše úvahy na dané téma proto nejsou ničím jiným než snahou systematicky analyzovat možné možnosti ... Studium kuriózní biografie prince Konstantina Alexandroviče Vjazemského vede k určité myšlence ... Mladý princ prodává majetek - panství svého otce a dědečka, které vlastnili od roku 1815, a jede cestovat do... Afriky , do Maroka . Opustit dům svého otce, své známé prostředí a nakonec svou rodnou zemi kvůli šokující a upřímně nebezpečné cestě do marockých písků. K tak podivnému činu se samozřejmě mohl odhodlat pouze člověk dobrodružného temperamentu, který nebyl chován v rodné zemi [ 5] .
.
O svých cestách v roce 1895 sám uvedl následující:
…Nejsem nováček v cestování. Tu a tam jsem navštívil, nemluvě o Evropě , kterou jsem procestoval všemi směry, navštívil jsem Asii , navštívil jsem i Afriku . Cestuji převážně na koni [6] z toho prostého důvodu, že pokud se chcete vydat hluboko do země, kde můžete vidět jen něco originálního, originálního, tak jiné možnosti cestování nejsou [3] .
Princ se pokusil přizpůsobit kolo pro cestování , ale rychle opustil tuto myšlenku: " tato hračka potřebuje hladký, rovný a tvrdý povrch, který se téměř nikdy nenajde ." Princ si ale procházky po moři vůbec nepotrpěl: „ Jezdit po moři a kotvit v přístavech není příliš zajímavé, protože zde nepotkáte skutečný život národů, ale zvrácenou aluviální civilizaci. Nesmírnost nebes a bezmeznou šíři vod můžete obdivovat hodinu, a když déle, tak to v mírně přemýšlejícím člověku vzbuzuje takovou nudu, že se hodíte i přes palubu. Všechny své cesty absolvuji vždy po zemi, nevyhýbám se však ani řekám “ [3] .
Když se Vjazemskij po své cestě na koni Asií po třicáté vrátil do Paříže , francouzští novináři se ho zeptali, co ho přimělo tolik riskovat život a pro jaké cíle to dělá, princ odpověděl, že „ umřou jen jednou za celý život “ [3] . Z cestování chtěl získat především potěšení.
Konstantin Vjazemskij podnikl svou první cestu do severní Afriky, do "tajemného Maghrebu " v roce 1881, do Marockého království - to Rusy vždy přitahovalo. Vjazemskij označil tuto cestu za nejšťastnější ve svém životě; současníci poznamenávají, že to mělo povahu extravagantního líbánkového výletu mladého prince.
Vjazemskij a jeho žena přistáli v Tangeru , nebo, jak se tehdy říkalo, Tankheru, o čemž princ neopomněl napsat do svého deníku : Využil jsem doporučení španělské vlády, a tak mi místní úřady všemožně pomohly expedici dodat vše, co jsem potřeboval. Z Tanheru do Maroka 500 mil . Cesta nejprve vede podél pobřeží oceánu a poté vede do vnitrozemí. Moje cesta trvala 19 dní“ [3] . Během cesty navštívil také město Marrakech .
Vjazemskij se vrátil do Ruska přes Alžírsko a Tunisko , ale o této jeho cestě není nic známo [3] .
V roce 1883 se Vjazemskij vydal na novou cestu: 13. září (26. září) princ opustil Konstantinopol , přešel na koni celou Malou Asii , Sýrii , Palestinu , Sinajskou poušť a v prosinci dorazil do země pyramid (Egypt) . téhož roku šel dále - do Súdánu . Udržel si cestu zpět do Ruska přes Sýrii , Mezopotámii , turecký Kurdistán , Arménii a severní Kavkaz.
Vjazemskij informoval o svých cestách do Francouzské geografické společnosti a publikoval své cestovatelské eseje ve vlivných a respektovaných pařížských novinách Figaro . Když se princ rozhodl cestovat na koni po celé Asii a dostat se přes Čínu do Siamu , což bylo asi 40 tisíc mil, Ruská geografická společnost to považovala za úplné dobrodružství a oficiálně uznala jeho podnik za „nemožný“, důrazně odmítla k němu přispět. . Názor oficiálních vědců cestovatele netrápil a vydal se na cestu a sbíral prostředky, kde se dalo, v doprovodu jediného sluhy - bývalého vojáka Ludwiga. Cesta vedla nejprve po moskevsko-irkutském traktu přes Ural a Sibiř (se zastávkou v Tomsku ), poté přes Čínu . Z této cesty se K. A. Vjazemskij vrátil v roce 1895 do Moskvy .
Svá geografická a kartografická díla zaslal Ruské geografické imperiální společnosti , která je odmítla vzít v úvahu, důvodem byla mimořádná osobnost samotného cestovatele. Francouzští kolegové však ocenili práci ruského aristokrata a přijali ho za čestného člena Francouzské národní geografické akademie .
V roce 1891 se Konstantin Vjazemskij vydal na koni cestovat po celé Asii , aby se přes Sibiř a Čínu dostal do pohádkové východní země Siamu (nyní Thajsko ). Ti, kteří ho vyprovázeli na nádraží v Moskvě , se s ním loučili, jako by byl odsouzen k smrti. Cestovní program dokončil za dva a půl roku a také
... byl raněn kulkou a bajonetem na rameni a paži, po cestě okraden - přišel o všechny sebrané sbírky a byl zajat čínskými lupiči [3] .
Kníže Vjazemskij se také stal známým tím, že po návštěvě Tomska v roce 1891 identifikoval neoficiální název města jako Sibiřské Atény , což poznamenal ve svých publikacích v moskevských geografických časopisech. Brzy byla fráze v různých metropolitních publikacích přiřazena Tomsku a je stále jeho druhou značkou. Napsal: „ Tomsk, jedno z největších měst na Sibiři, se nachází na břehu řeky Tom , na kopci. Uprostřed města je malý kopec , ze kterého je vidět celé město. To vše velmi připomíná Akropoli v Aténách; také se tyčí uprostřed města “ [8] . Pouze toto přirovnání v poznámce je však uvedeno bez sarkasmu, kterým princ vždy maluje život národů, které na svých cestách potkal.
Po odpočinku a doplnění majetku v Tomsku Vjazemskij pokračoval přes Čínu do tajemného Bangkoku .
Na této asijské cestě princ překročil Sibiř na poštovní trojce, projel pouští Gobi po prastaré cestě, kterou položil Čingischán , a vstoupil do Tonkina . Potom, jak bylo slíbeno čtenářům Figara , dorazil k řece Mekong přes tehdy neznámé země doly a putais, navštívil Kambodžu , poté se vrátil do Siamu , přátelský k Rusku, poté, co prozkoumal slavné ruiny Angkor a Pimai. Princ měl ještě pár koní z Tomska, což vzbudilo velký zájem u každého, koho potkal. Aby mohl pokračovat v cestě, musel je opustit a nahradit je slony lépe přizpůsobenými podmínkám džungle .
Vjazemskij cestoval do Bangkoku a vydal se dále na sever podél řeky Minanama, poté překročil Barmánii z východu na západ a poté z jihu na sever. V Rangúnu opustil své slony a zamířil do Bengálska . Tři měsíce cestoval po Indii , poté pronikl do tajemného Tibetu přes Kašmír a himálajské pohoří .
Vjazemskij se nerad rozváděl o tématu svého pobytu v Tibetu, ale z některých jeho útržkovitých frází a polonarážek můžeme usuzovat, že si byl z nám neznámých důvodů docela blízký, vycházel s buddhistickými mnichy a podařilo proniknout do některých jejich tajemství a něco se naučit.na rozdíl od většiny Evropanů. Vjazemskij se například od šéfů naučil dlouho se obejít bez vody a jídla, zvláště v mrazu ... [3] .
V roce 1895 měl K. A. Vjazemskij v úmyslu přejít Afriku z Káhiry na Mys Dobré naděje . Cesta se neuskutečnila, řekli, že úvěrové dluhy se spravedlivě nahromadily a více peněz princi nikdo nedal.
Několik let po zahájení své činnosti mimořádného cestovatele K. A. Vjazemskij opět náhle změní svůj život, v roce 1896 odjíždí do slavného ruského kláštera Panteleimon na hoře Athos v Osmanské říši (dnes je to již Řecko ). Zde se pod jménem „Hieromonk Cyprian“ stal knihovníkem ... Vedl asketický život, trávil čas modlitbami a psaním duchovních děl a získal autoritu mezi mnišskými bratry kláštera i mimo něj.
Geografický časopis Vokrug Sveta (1993) píše o zkušenostech K. A. Vjazemského v Athosu :
Správcem jedné z největších sbírek starověkých rukopisů, kterou tehdy představovala knihovna kláštera Panteleimon, mohl být sečtělý člověk s všestrannými encyklopedickými znalostmi. Vjazemskij se ve vzácných dopisech své sestře do Moskvy pokorně, ale ne bez své vlastní sebeironie, nazývá „ mnichem pouště Athos“ a žertem píše: „Pomeranče se podávají každý den k jídlu, požádal o nakládané okurky, ale to je nemožné: vozí je z Ruska a milují velký svátek. Princ byl mezi bratry velmi nepříjemný – vypadala tak málo jako misionáři, které viděl v tibetských klášterech. Co se odehrávalo v duši Vjazemského, jehož jedinou „útěchou“ nebyly sny o nových cestách a kladení nových tras na mapu, ale rutinní hrabání se ve starých rukopisech a obecné rozhovory při společném jídle? Měl myšlenky na smrt? Možná už cítil její přístup? O tom se dá jen hádat... Ať je to jakkoli, jednoho z poklidných slunečných dnů, podobných jiným, se princ při koupání utopil. Byl to zoufalý tah nebo tragická nehoda? Nebo Vjazemskij, obeznámený s tajemstvím učení tibetských filozofů, si uvědomil, že jeho životní cyklus je dokončen, a on sám ho s úsměvem na tváři utnul?
Na Svaté Hoře je málo půdy , a proto jsou mrtví jen dočasně pohřbíváni do země. Když se po několika letech maso promění v popel, „vykopou kostru, napíšou na lebku jméno zesnulého mnicha a položí ji vedle ostatních do hrobky kláštera“. Tam nyní spočívá lebka prince Vjazemského [8] .
Informace o manželce K. Vjazemského, kromě toho, že bylo známo, že se s ním zúčastnila výletu do Maroka, nejsou k dispozici.