Systém dálkového ovládání (také „dálkové ovládání“ [1] ) je struktura místního administrativně-teritoriálního členění, zavedená v roce 1831 Ruskou říší .
Vzdálenosti kontrolovali soudní vykonavatelé.
Instituce vzdálených náčelníků zanikla během správních reforem v 60. letech 19. století .
Po připojení Ázerbájdžánu k Rusku se na tomto území kromě provincií a distriktů vytvořily šamšádilské a kazašské vzdálenosti.
Podle této struktury byla po zrušení chánské vlády v západním Kazachstánu území vyšších sultánů rozdělena na vzdálenosti. Vesnice se podřídily dálkám. Systém dálkového ovládání existoval až do roku 1868. Už 37 let se neustále mění počet vzdáleností, jejich velikost, rozložení klanů v nich, ale i populace. Zpočátku byl klan Adai poblíž pevnosti Novo-Aleksandrovsk podřízen systému dálkového ovládání , po přijetí „Charty o Orenburg Kirghiz“ byly všechny kazašské klany patřící do pevností Ural a Orenburg také podřízeny systému dálkového ovládání. . V polovině 19. století byl počet vzdáleností 54.
Distanční manažeři ("náčelníci vzdálenosti" [1] ) byli jmenováni generálním guvernérem Orenburgu , z pokladny jim byl vyplácen plat 50 až 75 rublů [1] (ročně[ upřesnit ] ). Úředník byl také připojen k vzdálenému náčelníkovi . Manažeři museli sledovat vztahy mezi kazašskými klany, plnit pokyny vojenského guvernéra a sultána-vládce, sledovat výběr daní. Na rozdíl od „horních pater“ moci ( okresy , provincie ), kde byli úředníky většinou Rusové, vzdálení náčelníci reprezentovali kazašskou šlechtu ( sultáni , biyové , předáci) [1] .
Prostřednictvím struktur systému dálkového ovládání ruská vláda prováděla koloniální politiku v západním Kazachstánu.
Při psaní tohoto článku byl použit materiál z publikace „ Kazachstán. National Encyclopedia “ (1998-2007), poskytovaná redakcí „Kazakh Encyclopedia“ pod licencí Creative Commons BY-SA 3.0 Unported .