Capriccio (hudba)

Capriccio ( italsky  Capriccio , také caprice , francouzsky  rozmar  - rozmar, rozmar; náladová sofistikovanost ) je dílo akademické hudby napsané ve volné formě .

Navzdory tomu, že se toto žánrové označení používá minimálně od 16. století, neexistuje jeho pevná definice. Antoine Furetier ve svém „Všeobecném slovníku...“ (vyd. 1690 ) definoval rozmar (v jakékoli formě umění) jako „dílo, ve kterém má síla představivosti větší váhu než dodržování pravidel umění“. U hudby z toho vyplývala možnost porušení přísných pravidel kontrapunktu  – naznačují to zejména poznámky Girolama Frescobaldiho v předmluvě ke sbírce jeho capriccios ( 1624 ). V době klasicismu patřil žánr capriccio obvykle k instrumentální hudbě, i když od poloviny 18. století se tento název začal používat prokadence , zejména ty, které složili sami skladatelé - v tomto ohledu se důležitým precedentem stalo cadenzas-capriccio Pietra Locatelliho k jeho 12 houslovým koncertům ( 1732 ). Vzhledem k tomu, že takové kadence byly virtuózní povahy, v éře romantismu se důraz v žánrovém označení „capriccio“ posunul směrem k „virtuózní propracovanosti“ skladby – v tomto smyslu je nejvíce 24 rozmarů pro houslové sólo Nicola Paganiniho . orientační .

V tomto smyslu virtuózního koncertního žánru Felixe Mendelssohna Brilantní capriccio pro klavír a orchestr ( 1832 ), Glinkovo ​​Brilantní capriccio na Jota Aragonské (později jednoduše " Jota Aragonská ") ( 1845 ), Čajkovského italština Bylo napsáno Capriccio ( 1880 ) a Rimského španělské Capriccio ( 1887 ).

Capriccio pro klavír a orchestr od Stravinského ( 1929 ) je virtuózní koncert. V opeře Capriccio Richarda Strausse (1. post. 1942) je slovo použito v původním významu; tématem opery je vytříbená debata o věčném tématu soutěže hudby a poezie.

Viz také

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
V bibliografických katalozích