Labzin, Alexandr Fjodorovič

Alexander Fedorovič Labzin ( 28. dubna [ 9. května ]  1766 , Moskva  - 26. ledna [ 7. února ]  1825 , Simbirsk ) - ruský filozof [1] , spisovatel, překladatel, nakladatel. Náboženský pedagog a mystik , jedna z největších postav ruského zednářství , zakladatel lóže Umírající sfinga. Použil pseudonym „W. M." (učedník moudrosti). Překladatel a vydavatel děl Jacoba Boehma [2] .

Jeho manželka Anna Evdokimovna (1758-1828) byla známá memoáristka.

Životopis

Narozen do šlechtické rodiny. Základní vzdělání získal doma. V roce 1776 vstoupil do šlechtického oddělení univerzitního gymnasia [3] . V roce 1780 byl povýšen na studenty Moskevské univerzity . Studoval na Filosofické fakultě Moskevské univerzity (1780-1784) [4] . Ve 14 letech se podílel na studentské publikaci Večerní úsvit a v šestnácti letech upadl pod vliv slavného svobodného zednáře I. G. Schwartze , s nímž četl encyklopedisty a ověřoval jejich názory srovnáním s Písmem svatým.

V roce 1787 přinesl Labzin Kateřině II „Slavnostní píseň pro její příjezd do Moskvy z cesty do Tauris“ (Moskva, 1787). Zároveň se objevily jeho překlady Beaumarchaisových komedií „ Figarova svatba “ a Mercier „Soudce“ („Le Juge“  (fr.) ).

V roce 1799 byl jmenován tajemníkem konference Akademie umění , v roce 1805 členem admirality. Vertův překlad Dějin řádu sv. Jana Jeruzalémského (Petrohrad, 1799-1801), vytvořený Labzinem společně s Vachruševem, upoutal pozornost císaře Pavla I. , který Labzina jmenoval historiografem řádu. Mystické knihy vycházely v nakladatelství Labzin z větší části pod písmeny U.M., tedy „učedník moudrosti“.

V letech 1801-1806 Labzin překládal díla Eckartshausena , Jung-Stillinga  aj. V letech 1806-1807 Labzin vydával pod pseudonymem Feopempta Misailov náboženský a morální časopis „ Zionsky Herald “; v letech 1806-1815 vydal 30 knih pod názvem Hrozby světelných Velikonoc . Úspěch těchto knih byl obrovský; stali se oblíbeným čtením v zbožných rodinách; v sekulárních obývacích pokojích mluvili o pomoci svému sousedovi na radu „Svetovostokova“, jeho jménem byly poskytnuty velké dary lékařskému a filantropickému výboru.

V prosinci 1816 obdržel Labzin Nejvyšší reskript a Řád sv. Vladimíra II. za vydání duchovních knih v ruštině. Ve stejném roce se jeden z Labzinových přátel, princ A. N. Golitsyn , stal ministrem veřejného školství . Když se u dvora stal převládajícím proudem mystika, rozhodl se Labzin znovu chopit se vydávání Sion Herald. Časopis začal vycházet v roce 1817 s věnováním „Pánu Ježíši Kristu“ a okamžitě získal na tu dobu významnou distribuci. Golitsyn osvobodil Sionského Věstnika od běžné cenzury a prohlásil, že on sám bude Labzinovým cenzorem. 

Mnoho ortodoxních ortodoxních pravověrců, včetně budoucího archimandrita Fotia , se vyslovilo proti zednářsko-mystickému výstřelku . Někteří účastníci modlitebních setkání v Labzinu se tajně stali přeběhlíky. Mezi nimi byl A. S. Sturdza . Poté, co obdržel od prince S. A. Širinského-Šikhmatova kritickou analýzu Zion Herald, kterou provedl nějaký moskevský samotář Smirnov, napsal výpověď a předložil ji princi Golitsynovi. Labzinův časopis byl obviněn ze svévolného výkladu nauky o milosti, popírání významu Knihy králů , rouhačské nauky o prvotním hříchu atd.

Golitsyn svého přítele dlouho hájil, ale nakonec s mnoha Sturdzovými závěry souhlasil a předal cenzuru The Sion Herald nepříteli mystiků, rektorovi petrohradského teologického semináře Archimandrite Innokentymu . Labzin nemohl a nechtěl změnit směr svého deníku a byl nucen jej zastavit. Po zákazu zednářských společností také jeho literární činnost nemohla jít úspěšně a od té doby publikoval pouze: „Zrcadlo vnitřního člověka, ve kterém každý vidí sám sebe, zná stav své duše a může si napravit svůj že“ (Petrohrad, 1821) [5] .

Jmenován místopředsedou Akademie umění (12.1.1818). Labzin, známý svou přímostí a neúplatností, vyjádřil v září 1822 nesouhlas se zvolením A. A. Arakčeeva , V. P. Kočubeje a D. A. Gurjeva za čestné členy Akademie umění s odůvodněním, že „jsou blízcí panovníkovi“ a uvedl, že ještě blíž císaři kočí Ilja . Byla přijata výpověď proti Labzinovi a byl propuštěn a vyhoštěn (20.10.1822) dekretem Alexandra I. do Sengiley , provincie Simbirsk. V roce 1823 dostal povolení přestěhovat se do Simbirsku . Zde žil, obklopen všeobecnou úctou, až do své smrti, v roce 1825. Labzin, od přírody bohatě nadaný, se celý život staral o sebevzdělávání a i v dospělosti studoval vyšší matematiku.

Překlady

• Z Eckartshausen , Labzin přeložil:
  • " Cesta mladého Kostise z východu do poledne " (Petrohrad, 1801; 3. vydání, M., 1816),
  • "Nejdůležitější hieroglyfy pro lidské srdce" (Petrohrad, 1803; 2. vydání 1816),
  • „ Mrak nad svatyní aneb Něco, o čem se pyšná filozofie neodváží ani snít “ (Petrohrad, 1804),
  • "Klíč k záhadám přírody" (St. Petersburg, 1804; 2. vydání, 1821),
  • " Poučení moudrého příteli zkoušenému " (St. Petersburg, 1803) a mnoho dalšího.
• Od Young-Stilling :
  • "Dobrodružství po smrti" (Petrohrad, 1805)
  • « Poslední dny Jung Stillinga aneb Šestá kniha jeho života / začal sám, ; a skončil jeho vnukem a zetěm “ (Petrohrad, 1818)
• Neznámý německý autor: "Osvícený pastýř" (Petrohrad, 1806).
• „Christosophia, neboli Cesta ke Kristu, v devíti knihách, dílo Jacoba Bema , přezdívaného germánský filozof“ (Petrohrad, 1815) [2]

Poznámky

1. ↑ Kornilov, Sergej Vladimirovič. Ruští filozofové: Příručka . - Petrohrad: Lan, 2001. - S. 177-178. — 445 s. — ISBN 5811403488 .
2. ↑ 1 2 “ „Christosophia aneb Cesta ke Kristu, v devíti knihách dílo Jacoba Bema, přezdívaného německý filozof“ (Petrohrad, 1815) ... soubor 9 samostatných děl B., sestavený v zahraničí a přeloženy do ruštiny. jazyk ... připojeny jsou 4 symbolické obrázky, vypůjčené z edice Gichtel (Amsterd., 1682), a připojena kuriózní předmluva nakladatele, která obsahuje přehledně sestavený životopis B., chronologický soupis všech jeho děl a informace o všech do té doby zhotovených překladech jeho děl do různých cizích jazyků. Tato předmluva je podepsána písmeny W.M.; toto je obyčejná šifra A.F. Labzina, který byl překladatelem této knihy. " / Behm nebo Boehme, Jacob // Encyklopedický slovník Brockhaus a Efron  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). - Petrohrad. , 1890-1907.
3. ↑ Moskevská císařská univerzita, 2010 , s. 372.
4. ↑ Studenti Moskevské univerzity. . Získáno 13. října 2011. Archivováno z originálu 11. ledna 2012. (neurčitý)
5. ↑ Zrcadlo vnitřního člověka, ve kterém se každý vidí, poznává stav jeho duše, a proto umí lokalizovat jeho nápravu: prezentováno v deseti obrázcích s jejich vysvětlením. : Překlad z německo-ruské národní knihovny - Vivaldi . vivaldi.nlr.ru _ Staženo: 30. srpna 2022. (neurčitý)

Literatura

• "Autobiografie Archimandrite Fotia" ("Ruský starověk", 1894-1896).
• Bessonov P. A. F. Labzin. Literární a biografický esej // Ruský archiv , 1866. - Vydání. 6. - Stb. 817-836.
• Bulich N. N. "Eseje o historii ruské literatury a vzdělávání" (1912)
• Vdovina L. N. LABZIN Alexander Fedorovič // Moskevská císařská univerzita: 1755-1917: encyklopedický slovník / sestavili A. Yu. Andreev , D. A. Tsygankov . - M .: Ruská politická encyklopedie (ROSSPEN), 2010. - S. 372-373. — 894 s. - 2000 výtisků.  — ISBN 978-5-8243-1429-8 .
• "Memoáry" A. E. Labzina, editoval B. L. Modzalevsky (Petrohrad, 1914)
• Grits A.E.  Theopempt Misailov, aneb démonická pýcha // Vlast. 2006. č. 10. S. 62-67
• Dmitriev M. A. "Vzpomínky Alexandra Fedoroviče Labzina" (ib.),
• Dubrovin N. F. „Naši mystikové-sektáři“ („Ruský starověk“, 1894 a 1895);
• "Poznámky" Strudza (" Ruská starověk ", 1876, sv. XV), Witberg (ib., 1872, sv. V);
• Kuchurin V. V. Materiály pro studium esoterické tradice v Rusku na počátku 19. století: A. F. Labzin a Sionský herald
• Kuchurin V. V. Vlastenecká válka z roku 1812 v náboženském hodnocení A. F. Labzina .
• Kuchurin V. V. Z historie náboženských sporů ruských zednářů-rosikruciánů: N. I. Novikov a A. F. Labzin // Bulletin RKhGA. - 2010. - T. 11. - Vydání. 1. - S. 18-24
• Modzalevsky B. L. Labzin, Alexander Fedorovich // Ruský biografický slovník  : ve 25 svazcích. - Petrohrad. - M. , 1896-1918.
• Modzalevskij B. L. Alexandr Fedorovič Labzin. Petrohrad, 1904;
• Modzalevsky B. L. "O biografii Novikov." Jeho dopisy A. F. Labzinovi, Chebotarevovi a dalším („ruský bibliofil“, 1913)
• Skabichevsky A. M. Eseje o historii ruské cenzury. SPb., 1892

Zdroje

• V. K. Labzin, Alexander Fedorovich // Encyklopedický slovník Brockhaus a Efron  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). - Petrohrad. , 1896. - T. XVII. - S. 176-177.
• B. L. Modzalevskij . Labzin, Alexander Fedorovich // Ruský biografický slovník  : ve 25 svazcích. - Petrohrad. , 1914. - T. 10: Labzina - Ljašenko. - S. 2-12.
• Labzin Alexander Fedorovič . Kronika Moskevské univerzity . Datum přístupu: 12. února 2017. (neurčitý)

Slovníky a encyklopedie	Brockhaus a Efron Malý Brockhaus a Efron Ruský životopisný
V bibliografických katalozích GND : 1033022535 ISNI : 0000 0000 5561 3307 J9U : 987007442787705171 LCCN : n85193769 NKC : js2008409827 VIAF : 33438183 WorldCat VIAF : 33438183