Laxismus (z lat . laxus - slabě natažený, uvolněný) je trendem katolické morální teologie 17. století, stejně jako odpovídající praxe pastorační činnosti.
Na rozdíl od rigorismu , který praktikovali jansenisté ( jansenismus ), se laxismus vyznačoval shovívavostí vůči lidské nedokonalosti a minimalismu v oblasti mravních požadavků. Přívrženci laxismu z řad zpovědníků a teologů hledali sebemenší důvod, jak ospravedlnit hříšníka , nebo alespoň představit smrtelný hřích jako všední. Většina přívrženců laxismu patřila k jezuitskému řádu , což dalo Pascalovi důvod obvinit jezuity ve svých Dopisech provinciálovi z vytváření a propagace laxismu. Jansenisté byli zvláště nespokojeni s tím, že zpovědníci, kteří praktikovali laxismus, snadno odpouštěli hříchy a dovolovali věřícím přijímat přijímání i při sebemenší známce pokání, zatímco jansenističtí kněží často odmítali odpuštění hříchů kajícníkům, což vysvětlovali touhou vyhnout se znesvěcení. zpovědi a eucharistii . Protože laxismus hrozil úpadkem morálky jak mezi věřícími, tak mezi duchovenstvem a mnichy, papežové Alexandr VII . a Inocent XI . odsoudili řadu laxistických tezí. Například tyto teze laxismu: „Je dovoleno dát odpuštění hříchů člověku, i když z nedbalosti netuší o základních pravdách víry“, „Časté zpovědi a přijímání, i mezi těmi kteří žijí pohanským způsobem, jsou znamením předurčení ke spáse“ atd. Odsuzované teze laxismu byly převzaty především ze spisů jezuitských teologů: G. Vazqueze , F. Suareze , L. Moliny , F. Sancheze a dalších Přítomnost tezí laxismu v díle teologů však nezakládá důvod k negativnímu vnímání jejich práce obecně.