Listy vládce Litvy jsou dopisy vydávané v kanceláři litevského velkovévody . Litevský velkovévoda jasně uvedl důvod vydání svých listin: „dáváme listy papíru, když nás někdo žádá“ [1]
V chápání velkovévody („mistra“) nespadala odpovědnost za vydávání listů na něj a jeho úředníky, ale na příjemce, kteří si je vyprosili u velkovévody [2]
Dochovala se řada skutečností, které svědčí o restaurování ztracených (spálených, ztracených, utopených) dokumentů. Hledání posledně jmenovaných v knihách Metrice nebylo provedeno, stejně jako restaurování jejich textů podle zmíněných knih. Dokumenty ztracené z různých důvodů byly obnoveny na základě „vyprávění“ místních úřadů, na základě „informace“ pánů a dokonce i jednoduše „laskavých lidí“, že ztracené dokumenty skutečně existují. V některých případech mohl velkovévoda ustanovit šetření, zda navrhovatel skutečně vlastnil určité pozemky apod. Nejčastěji ale stačilo, aby navrhovatel dosvědčil, že ten či onen list kdysi existoval, případně opatřil „znamení“, tzn. zbytky tohoto listu. Zdroje každopádně neuvádějí žádné další „informace“. Hlavním důvodem vydání zejména nových „potvrzených“ listů byl věk vlastnictví navrhovatele [3] .
Vláda z vlastní iniciativy paternalismus pravděpodobně odebrala jen zřídka. Pokud se tak stalo, bylo to většinou vinou různých prosebníků, kteří žebrali statky, „aniž by to otcům řekli“, jako prázdné, ponechané „bez dědiců“ nebo jako statky dané jejich skutečným vlastníkům „k vůli panovníka“ . Nasvědčoval tomu neutěšený stav státní evidence, neboť vláda neměla k dispozici takové seznamy a soupisy, které by jí umožňovaly orientovat se ve skutečnostech a vztazích vojenského pozemkového vlastnictví a snadno se v nich orientovat. [4] Podle K. Petkeviche ze všech činů velkovévody Alexandra , o kterých ví, asi 44 % dokumentů chybí v dochovaných knihách Metrice. Na základě těchto údajů předpokládá, že tato polovina listin buď nebyla v knihách zahrnuta, nebo se polovina metrických knih do dnešních dnů nedochovala. Badatel navrhuje hledat pravdu uprostřed. Praxe úřadu byla podle K. Petkeviche nedokonalá - kopírovala jen část aktů v ní vydaných. [5]
Ideální vládce byl tehdejším lidem prezentován především jako „bystrosrdečný“, „dobrosrdečný“ a „láskavý“. Štědrost, „laskavost“ a náklonnost však nebyly synonymem dobročinnosti. Na oplátku za projev těchto vlastností očekával panovník od svých poddaných maximálně „neodlití“ hrdla, minimum věrné služby. Ideální vztah mezi panovníkem a poddanými ve sféře každodenní praxe se měnil: obracející se na panovníka s jakoukoli žádostí, poddaní ji posilovali hmotnými nabídkami. Skutečnost, že v pochvalných listech byla jako jediný motiv nebo jeden z motivů udělení spolu s věrnou službou uvedena i petice ( „rolník z Ovrutského nás mlátil čelem, jménem Bulgaka Belavského“ ) naznačuje, že si panovník vážil i štědrosti svých poddaných. O účinku povinnosti přijmout dar víme málo, ale v kanceláři GDL první třetiny XVI. století. mechanismus udělení nabyl účinnosti automaticky, jakmile byl dar, tedy petice přijat. V této souvislosti je důležitá otázka, do jaké míry odpovídalo velkovévodské vyznamenání (v tomto případě dar) požadavku navrhovatele; jinými slovy, bylo implicitně naznačeno, že předmětem nálezu musí být nutně to, co navrhovatel požadoval? Někdy má člověk dojem, že vládce splnil, co se po něm žádalo, a to i v rozporu s elementární příčetností. Tato štědrost byla jedním ze zdrojů doplňování velkovévodových věcí, jejichž prostředky směřovaly mimo jiné na plnění povinností panovníka vůči poddaným. [6] Síla prosby-daru extrémně ztěžovala odmítnutí žádosti, a to i v případech, kdy předmět petice již byl převeden na jinou osobu. Jedním z prostředků k uchování obdrženého, jakousi zárukou proti převodu do jiných rukou, byla zvláštní doložka ve výplatním listu. Z těchto výhrad vyplývá, že vládce v zásadě mohl odejmout vyznamenání na základě „lidského pomos“, nepřítomného „mytí“ a „vyprávění“, ale mohl také vést soudní líčení, „nasadit“ obviněnému „oči“. na očích“ „na jasném dvoře Khresťanů“. [7]