Londýn, Andreas

Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 30. října 2020; kontroly vyžadují 9 úprav .
Andreas Londos
řecký Ανδρέας Λόντος
Narození 1786 Eion , Achaia( 1786 )
Smrt 24. září 1846( 1846-09-24 ) nebo 1845
Otec Sotiris Londos [d]
Ocenění
Velký velitel Řádu Spasitele Jubilejní medaile krále Kalakaua 1884.gif Řád Jiřího I. Stříbrná stuha kříže.PNG
Hodnost plukovník
bitvy
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Andreas Londos ( řecky Ανδρέας Λόντος , Eion , Achaia , 1786  - Atény , 1846 ) - účastník řecké osvobozenecké války v letech 1821-1829. , významný představitel velkostatkářů Peloponésu, plukovník, politik, ministr [1] .

Životopis

Andreas Londos se narodil v roce 1786 ve městě Eion na severu Peloponésu (město se tehdy také nazývalo Vostitsa) v rodině bohatého statkáře Sotirise Londose. Zde vystudoval střední školu. Poté, co byl jeho otec sťat Turky, Andreas uprchl do Konstantinopole a do Eionu se vrátil až v roce 1818 poté, co byl na Peloponés jmenován nový osmanský vládce Sakir Ahmet . Sám Londos byl mezi řeckým obyvatelstvem znám jako tyran, což éteristovi Pelopidovi nezabránilo v tom, aby ho zasvětil do tajné revoluční společnosti Filiki Eteria .

Dne 26. ledna 1821 se pod rouškou projednávání sporu o půdu v ​​domě Londosu konala schůzka peloponéské šlechty a hierarchů, aby se projednal plán povstání navržený apoštolem Filiki Eteria Papaflessas. Majitelé půdy byli zpočátku skeptičtí k revoluční rétorice Papaflessase, ale následné požadavky Turků, kteří dostávali informace o nadcházejícím povstání, poskytnout rukojmí šlechty a hierarchů, z nichž mnozí skončili v kobkách opevněného města Tripolis , nenechal čas na zamyšlení [2] [3] .

23. března 1821 zamířil Londos v čele 400 rebelů k Eionu. Když se Turci doslechli o všeobecném povstání, překročili Korintský záliv a uchýlili se do pevnosti města Amphisa . Rebelové dobyli Eion bez boje. Londos opustil posádku 200 bojovníků a odešel do města Patras , aby se zúčastnil obléhání jeho pevnosti [4] , kde se stal členem Revolučního achájského ředitelství [5] .

V lednu 1822, poblíž Akratu, povstalecké síly pod velením Londosu, Zaimise a za účasti velitele Andrutsose , obklíčily a zaútočily na skupinu 4 000 Turků pochodujících do Patrasu, která představovala zvláštní zbytek sil Dramali Pasha, poražena. rebely v Dervenakia . Pouze 800 Turků se podařilo uprchnout poté, co Yusuf Pasha poslal 15 lodí a odvezl je do Patrasu [3] .

Lord Byron se o Londosu, ne vždy kladně hodnoceném řeckými historiky, vyjádřil pozitivně, vzpomínal na jeho pohostinnost v Eionu v roce 1824 a dar koně [6] [7] .

Ve svém dopise Londosu z 24. února 1824 Byron oslovuje Londos slovy „odvážný generál a dobrý přítel“, vysvětluje, proč se sám nepostavil proti pevnosti Nafpaktos , žádá, aby nadále otravoval pevnosti Patras a Rio a poslat 12 svých bojovníků a 2 důstojníky na studia dělostřelců do Messolongionu [8] .

Andreas Londos a jeho přítel a spojenec Andreas Zaimis byli později zapleteni do protivládních intrik. Být nejprve na straně vlády G. Kunturiotise, Londos přešel na stranu peloponéských statkářů proti vládě I. Kolletise a skončil na straně poražených v občanské válce roku 1824 [4] .

Po příchodu Johna Kapodistriase se Londos, stejně jako většina vlastníků půdy, ocitl v opozici vůči vládci [9] .

V roce 1833, po příchodu bavorského krále Otty, se Londos přestěhoval do Nafplia. V roce 1835 mu Otton udělil hodnost plukovníka a jmenoval ho vojenským inspektorem. Londos se však jako vůdce tzv. anglické strany zúčastnil 3. září 1843 revoluce s požadavkem udělení ústavy a byl jmenován místopředsedou parlamentu, poté ministrem války a ministrem Interiér revoluční vlády [10] .

Všechny tyto pozice ztratil Londos, když Kolletis sestavil vládu. Hořkost politického neúspěchu a finanční potíže vedly Londos k sebevraždě 24. září 1846 v Aténách.

Poznámky

  1. ↑ Douglas Dakin. Η ενοποίηση της Ελλάδας, 1770-1923 = Sjednocení Řecka 1770-1923 / μετάφραση: Α. Ξανθόπουλος. - Αθήνα: Μορφωτικό Ίδρυμα Εθνικής Τραπέζης, 1998. - S. 86, 93, 124, 125-02 5 ISBN 09-17
  2. ↑ Δημήτρη Φωτιάδη. Ιστορία του 21. - Μέλισσα, 1971. - Sv. B΄. - str. 14, 16, 25, 26.
  3. ↑ 1 2 Paroulakis, Peter H. Řekové: Jejich boj za nezávislost. - Darwin, NT, Austrálie: Hellenic International Press, 1984. - ISBN 0-9590894-1-1 .
  4. ↑ 1 2 Sládek, David. Řecká válka za nezávislost . - The Overlook Press, 2001. - ISBN 1-58567-172-X .
  5. ↑ Δημήτρη Φωτιάδη. Ιστορία του 21. - Μέλισσα, 1971. - Sv. B΄. — str. 32.
  6. ↑ W. Parry. Poslední dny Bayronu. - Londýn, 1825. - S. 181-185.
  7. ↑ Απόστολος Ε. Βακαλόπουλος. Επίλεκτες Βασικές Ιστορικές Πηγές της Ελληνικής Επαναστάσεωςς.σεω - Θεσσαλονίκη: Βάνιας, 1990. - Sv. B΄. — S. 599.
  8. ↑ Απόστολος Ε. Βακαλόπουλος. Επίλεκτες Βασικές Ιστορικές Πηγές της Ελληνικής Επαναστάσεωςς.σεω - Θεσσαλονίκη: Βάνιας, 1990. - Sv. B΄. — S. 563.
  9. ↑ Δημήτρη Φωτιάδη. Ιστορία του 21. - Μέλισσα, 1971. - Sv. B΄. — S. 211, 224, 244.
  10. ↑ Στέφανος Π. Παπαγεωργίου. Από το Γένος στο Έθνος. Η θεμελίωση του ελληνικού κράτους 1821-1862. - Παπαζήσης, 2004. - S. 397-398.

Literatura