Maastrichtská kritéria

Maastrichtská kritéria (konvergenční kritéria) jsou finanční a ekonomické ukazatele země potřebné pro vstup do eurozóny . Tato kritéria hodnotí životaschopnost finančního systému, cenovou hladinu a stabilitu směnného kurzu. Účelem kritérií je zajistit vyvážené fungování hospodářské a měnové unie . Tato kritéria byla zavedena Smlouvou o Evropské unii ( Maastrichtská smlouva ) z roku 1992, která vyhlásila program budování hospodářské a měnové unie a přechod na jednotnou evropskou měnu.

Obsah kritérií

Veřejné finance

Státní rozpočet by měl být snížen do kladného nebo nulového salda. Ve výjimečných případech je povolen schodek státního rozpočtu, který by do konce rozpočtového roku neměl přesáhnout 3 % HDP . Veřejný dluh by na konci finančního roku neměl přesáhnout 60 % HDP nebo se k této úrovni stabilně přibližovat.

Směnný kurz

Stát se musí minimálně dva roky účastnit mechanismu směnných kurzů - 2 ( anglicky  en: ERM_II ) a zajistit stabilitu směnného kurzu své měny vůči euru.

Cenová stabilita

Míra inflace v zemi by neměla překročit o více než 1,5 procentního bodu průměr ve třech členských státech EU, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability (tedy s nejnižšími ukazateli inflace). Je pozoruhodné, že při výpočtu jmenované referenční úrovně jsou brány v úvahu míry inflace všech zemí EU, nejen zemí eurozóny.

Úrokové sazby státních dluhopisů

Dlouhodobá úroková sazba státních dluhopisů země na období 10 let by neměla překročit o více než 2 procentní body průměrnou úroveň této sazby ve třech členských státech EU, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cen stabilita.

Právní přístup

Země přistupující k eurozóně musí zajistit nezávislost národní centrální banky a uvést její status do souladu se statutem Evropského systému centrálních bank (ESCB).

Další ukazatele

Kromě těchto kritérií mohou Evropská komise a Evropská centrální banka při hodnocení státu, který si přeje vstoupit do eurozóny, vzít v úvahu také výsledky integrace trhu, stav a vývoj platební bilance, jakož i zvláštní mzdové náklady a vývoj dalších cenových indexů. Kritéria stability finančního sektoru státu (rozpočtový deficit a dluh) bude muset země plnit i po získání plného členství v Hospodářské a měnové unii.

Kritika Maastrichtských kritérií

Mnoho ekonomů kritizuje maastrichtská kritéria, protože podle jejich názoru není eurozóna optimální měnovou oblastí. [jeden]

Navzdory nutnosti udržovat stabilní úroveň cen v rámci eurozóny existují určité rozdíly v cenové a mzdové úrovni mezi zeměmi Evropské měnové unie, což je v rozporu s jedním z kritérií. Výsledkem je nedokonalá konkurence. [jeden]

Země, která vstoupí do měnové unie, ztrácí schopnost provádět autonomní měnovou politiku. V případě zvýšení veřejného dluhu tak země nemusí měnit domácí úrokovou sazbu, jejíž zvýšení by muselo kompenzovat inflační a devalvační rizika. Negativní důsledky, které na finančních trzích v důsledku nárůstu dluhu vznikají, nemají dopad na dlužnou zemi, ale na celou Evropskou měnovou unii.

V případě opuštění plovoucího směnného kurzu je nutná cenová elasticita v rámci posuzovaného regionu. Vnitřní šoky v rámci jedné země měnové oblasti neovlivňují celou měnovou unii pouze v případě volného pohybu výrobních faktorů, zejména práce. Pokud se tak nestane, pak by bylo efektivnější používat v regionu plovoucí směnné kurzy. A zatímco Irsko , Itálie , Španělsko , Portugalsko a Řecko nemusí zvyšovat úrokové sazby v reakci na změny svých reálných směnných kurzů, tato výhoda je kompenzována tím, že konkurenceschopnost zboží těchto zemí klesá. V případě autonomní měnové politiky by domácí šoky mohly být vyrovnány změnami nominálního kurzu.

Podle Maastrichtské smlouvy by veřejný dluh země neměl přesáhnout 60 % HDP a rozpočtový deficit - 3 %. Tyto dvě hranice jsou odvozeny za předpokladu dlouhodobého ekonomického růstu ve výši 5 % pomocí následujícího vzorce:

Předpoklad 5% ekonomického růstu v eurozóně je však nereálný. Pokud vyjdeme z toho, že ekonomický růst bude minimálně 2 % ročně, tak při rozpočtovém deficitu země ve výši 3 % HDP bude veřejný dluh na úrovni 150 % HDP, což je nepřijatelný ukazatel. Za podmínky ekonomického růstu na úrovni 2 % by se tedy měl schodek státního rozpočtu snížit na 1,2 %. Jen tak mohou být splněna obě maastrichtská kritéria. Pokud služba veřejného dluhu převyšuje nominální růst HDP, pak by země měla vykazovat rozpočtový přebytek. V opačném případě se veřejný dluh zvýší. [2]

Viz také

Poznámky

  1. ↑ 1 2 Knoll, B., Pitlik, H.: Entwicklung und Perspektiven der Europäischen Union, Nomos Verlagsgesellschaft Baden Baden, 2009, S. 9ff.
  2. ↑ Universität Münster, Staatsverschuldung , Juni 2007, S. 4 (odkaz není k dispozici) . Datum přístupu: 2. ledna 2012. Archivováno z originálu 24. března 2012. 

Odkazy