Metapróza , též metanarativní , je literární dílo, jehož nejdůležitějším tématem je samotný proces jeho odvíjení, studium podstaty literárního textu [1] .
Pojem metafikce , který existuje od 80. let a byl údajně zaveden Williamem Gassem , byl synonymem pro literární prostředek „ román v románu “ [2] . Termíny metapróza , metaprozaický , zřejmě poprvé použil D.M. Segal [3] .
Mark Lipovetsky , shrnující řadu studií o metafikci, poukazuje na to, že v centru metafikčních spisů je obraz postavy-spisovatele, který do značné míry vystupuje jako dvojník a představitel samotného autora, a struktura textu umožňuje čtenář neustále koreluje tyto dva případy vyprávění a přepíná pozornost od „textu k textu“ k „textu rámce“ prostřednictvím přímého nebo nepřímého komentáře týkajícího se vzájemného pronikání dvou realit. V důsledku toho se hlavní čtenářova pozornost přesouvá „od celistvého obrazu světa vytvářeného textem k samotnému procesu konstruování a rekonstrukce tohoto dosud nedokončeného obrazu“, takže se čtenář „staví do pozice ko- účastník kreativní hry“ [4] .
Metafikce je obvykle spojována s modernismem a postmodernismem , ale její prvky lze nalézt v Cervantesově Donu Quijotovi ( jehož hrdina čte knihu o svých dobrodružstvích a komentuje nepřesnosti), Richardsonově Pamele (ve které padouch činí pokání a čte o svém zvěrstva), “ Rukopis nalezený v Zaragoze od Jana Potockého a další klasická díla (viz Mise en abîme ).
Ve 20. století doznala metafikce významného rozvoje v díle takových autorů jako Jorge Luis Borges , Vladimir Nabokov , John Barth .
Zdá se, že cílevědomé studium metanarativu v literatuře začíná v 80. letech 20. století. a je spojen se jmény Burtona Hatlena, který rozebral dílo argentinského spisovatele J. L. Borgese [5] , autorů monografií k této problematice Patricie Waugh [6] , Rüdigera Imhofa, Lindy Hatchin [7] . Poprvé D.M. Segal [3] . Poetika metanovely je předmětem studie V.B. Zusevoy-Ozkan [8] .