Rychlostní neurony jsou jedním z typů neuronů v hipokampální formaci , jejichž aktivita koreluje s rychlostí pohybu zvířete. Podle moderních koncepcí tvoří neurony místa , neurony vedoucího směru , mřížkové neurony , hraniční neurony a rychlostní neurony dohromady základ navigačního systému mozku, který zajišťuje prostorovou orientaci zvířete.
Předpoklady o existenci rychlostních neuronů vyplývaly z toho, že pro přesné určení polohy zvířete je nutné sledovat nejen jeho polohu a směr, ale také rychlost pohybu. Zprávy o objevu takových neuronů dlouho nedostaly potvrzení a uznání ve vědecké komunitě, takže jejich existence zůstávala hypotetická [1] .
V červnu 2015 však skupina vědců vedená v roce 1987 ohlásila objev neuronů v mediální části entorhinálního kortexu (součást hipokampální formace ), jejichž aktivita závisí na rychlosti běhu zvířete. Laureát Nobelovy ceny Suzumi Tonegawa . Autoři studie nepoužili název „rychlostní neurony“, omezili se na konstatování, že našli neurony, jejichž aktivita je specificky modulována rychlostí pohybu zvířete a které se tak mohou podílet na integraci pohybu zvířete. ve vesmíru [2][ význam skutečnosti? ] .
V červenci 2015 o experimentálním objevu rychlostních neuronů u potkanů informovali norští vědci May-Britt Moser a Edward Moser [3] , kteří již dříve objevili mřížkové neurony a za tyto studie obdrželi v roce 2014 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu . s Johnem O'Keeffem , který v roce 1971 objevil neurony místa . Ve studiích Moser byla nalezena silná korelace mezi lineární rychlostí pohybu zvířete a frekvencí špiček určitých neuronů v mediálním entorinálním kortexu. Aktivita těchto neuronů nezávisela na prostředí, ve kterém se zvíře nacházelo, což potvrzuje hypotézu o existenci autonomního vnitřního systému prostorové orientace v mozku, schopného fungovat nezávisle na vnějších senzorických signálech [4] , vč. u spících zvířat [5] [6] [7] .