Základní příčina je základní příčinou něčeho.
Nestvořená nebo sama vytvořená příčina, ke které musí nakonec vést jakýkoli řetězec příčin a následků.
Základní příčina je koncept, který rozšiřuje kauzalitu všech konečných přírodních procesů na svět jako celek: protože tyto procesy mají své vlastní příčiny, pak musí existovat důvod pro vzhled celého světa. Tato základní příčina se nazývá Stvořitel .
Ve skutečnosti koncept „původní příčiny“ zavedl Aristoteles , ale široce se rozšířil až v 17.–18. století. Deismus omezuje Stvořitele funkcí prvotní příčiny – prvního impulsu, zatímco teismus ho obdarovává vlastností zasahovat do dalšího vývoje jím stvořeného světa (Boží Prozřetelnost). Pojem první příčiny přešel i do křesťanské tradice a stal se základem jedné z verzí kosmologického argumentu o existenci Stvořitele. Podle tohoto argumentu je každá pozorovatelná událost výsledkem kauzálního řetězce, který nutně končí první příčinou, kterou je Stvořitel . Klasickou formulaci tohoto argumentu podal sv . Tomáš Akvinský . Kosmologický argument byl odmítnut mnoha pozdějšími mysliteli, včetně Davida Humea a Immanuela Kanta .
Ve scholastice a v moderní evropské filozofii byl Stvořitel často nazýván hlavní příčinou světa: v Bonaventurovi je příčinou stvoření Božská dokonalost; jednající (ve stvoření) mimo sebe, Stvořitel nic neztrácí ze své podstaty, ani k ní nic nepřidává. „Stvořitel je ve stejné míře první příčinou jako posledním základem bytí a věci lze poznat pouze z jejich příčin a základů“ (G. Leibniz ). I. Kant trval na tom, že vztah příčiny a následku je nevhodný pro pochopení vztahu mezi Stvořitelem a světem: Stvořitel dává světu smysl a zakrývá ho spásnou láskou, je Nadpříčinou. V tomismu je však Stvořitel viděn jako První příčina existence (esse) věcí: Bůh Stvořitel uděluje věcem existenci a není jejich příčinou ve smyslu Leibnize a Kanta.
Buddhismus věří, že hlavní příčinu je třeba hledat ve vlastním chápání. Problém první příčiny nelze vyřešit intelektem. Mysl bude jen ztrácet čas odklonem od rozhodnutí. Buddhismus nevyzývá k víře, že člověk sám je Stvořitelem světa, ale slibuje, že po splnění nezbytných požadavků bude sám člověk znát odpověď, a to bez stínu pochybností.