Wake (v krymských dokumentech také tysh , pokladnice ) - platby ruského státu Krymskému chanátu v XV-XVII století, které měly v různých obdobích pravidelný nebo nepravidelný charakter. Byli vypláceni jak v penězích, tak v naturáliích (kožešiny, mroží kel). Podobné platby Krymskému chanátu také probíhaly od Commonwealthu . Ruský stát, stejně jako někteří historici, považovali vzpomínkové akce za dary, jiní badatelé je však považují za jakousi poctu [1] [2] .
Poprvé byly vzpomínkové platby krymským chánům zaznamenány během spojení Ivana III . s Mengli Giray (1474) [3] . Mezi „vzpomínkové akce“ zasílané na Krym patřily takzvané „deváté oslavy“, tradice placení, která sahá až do dob Zlaté hordy – jednalo se o každoroční povinné obětiny skládající se z devíti položek, které symbolizovaly osobní vazalství velkovévoda z Jochid Khans . Navzdory dochovanému názvu se „devátá připomínka“ krymského chána koncem 15. století již mohla skládat z jiného počtu položek nebo být vyjádřena v penězích [1] .
Do začátku 16. století se objem plateb na Krym výrazně zvýšil. Přispěly k tomu následující faktory:
Kromě navýšení objemu plateb se zvýšil i počet lidí, kteří obdrželi pietní vzpomínku, a navzdory chánovým pokusům převzít kontrolu nad rozdělováním plateb se ruská strana ostře postavila proti, protože to dalo moskevské diplomacii určitou páku na vnitřní politika Krymu. Památka distribuovaná na „dvůr“ chána navíc začala být považována za plat velkovévody jeho „sluhům“ a „nevolníkům“, který byl rozdáván jako služba. Pokus rozšířit stejný princip na samotného chána a tatarská „knížata“ však selhal. Pokus moskevské státní pokladny začít šetřit na připomenutí vedl k nárůstu nespokojenosti na Krymu a skončil „krymským tornádem“ v roce 1521 [7] .
V 16. století nebyl tento zvyk právně zakotven. Ruská strana všemi možnými způsoby bránila zařazení článku o připomenutí do šertových dopisů , protože „bylo by to stejné jako vzdávat hold“ [8] . Navzdory tomu chán požadoval upomínku a ty byly vypláceny, i když ne zcela pravidelně: například po dvojnásobné platbě v roce 1564 byla upomínka zaplacena až při zpustošení Moskvy Devletem Girayem v roce 1571. Ačkoli Moskva nikdy neodmítla platit vzpomínkové akce, vedly se spory o jejich velikost [3] .
Po skončení Času nesnází , v roce 1615, byla praxe plateb zakotvena v dohodě. Od té doby se vyrábějí ročně a jejich množství se zvyšuje ze 7 000 rublů na 12 000 rublů v roce 1650. Pro srovnání, v roce 1640 stát vyčlenil asi 13 500 rublů na výstavbu dvou měst ( Volnyj a Chotmyšsk ) [9] . Jiný příklad: při tehdejších cenách se tyto částky rovnaly roční zásilce asi tisíce koní na Krym [1] . Ve skutečnosti byly tyto platby výkupným z náhlých predátorských nájezdů Krymského chanátu na jižní okraj ruského státu. Takže v dopise chána ruskému carovi z října 1647 (po velkých náletech na ruský stát v letech 1644-1645) se uvádí: „...bratře našeho velkého panovníka, cara a velkovévody Alexeje Michajloviče, autokrat celého Ruska a mnoha států cara a vlastníka, nechoďte do války proti státům a nebojujte s městy a zeměmi ... “.
Od roku 1658 do roku 1680 došlo k přerušení plateb. Podle Bachčisarajské mírové smlouvy z ledna 1681 ruský stát výměnou za to, že Krym uznal anexi levobřežní Ukrajiny a Kyjeva , opět souhlasil s každoročním poskytováním „pokladnice“ chánovi. Platby byly provedeny čtyři[ upřesnit ] krát a zanikla v roce 1685 [1] .
Od té doby Rusko hledá příležitost, jak slavnost oficiálně zrušit. Zejména v návrhu mírové smlouvy mezi Ruskem a Krymem (1692) byla věta: „už nebude roční pokladna podle seznamu...“. Připomínka byla nakonec zrušena Konstantinopolskou smlouvou v roce 1700 [1] :
A pak je tu Moskevský stát, autokratický a svobodný stát, dača, který až dosud dával počasí krymským chánům a krymským Tatarům, ať už v minulosti, nebo nyní, od nynějška, ať je nedává Jeho Svaté Královské Veličenstvo Moskva, ani od jeho dědiců...
- Konstantinopolská smlouva , čl. VIIIPři rusko-tureckých jednáních v roce 1713 však znovu vyvstala otázka ročního tributu Krymu ve výši 18 000 rublů. Ruští diplomaté se museli hodně snažit, aby její projednání odložili „na jindy“ [10] .