Právní pluralismus (také: polyjuridismus , právní pluralismus ) je takový stav právního systému společnosti, kdy na stejném území vedle sebe existují dva nebo více právních řádů, které nejsou politicky rozděleny [1] , nebo podle J. sociální pole v které chování odpovídá více než jednomu právnímu řádu“ [2] . V situaci právního pluralismu tedy existují paralelní systémy práva, které platí v identických situacích. Polyjuridismus obvykle vzniká koexistencí právních systémů vytvořených a uplatňovaných různými společenskými aktéry – např. státního práva s právem komunálním nebo církevním .
Právní pluralismus má dva projevy: normativní - koexistence dvou a více systémů právních norem (právní pluralita v užším slova smyslu) a institucionální - fungující spolu se státními dalšími soudními institucemi (soudní pluralismus) [3] .
Lidstvo po většinu své historie žilo v situaci právního pluralismu. Státy předindustriální éry neuměly a ani se nesnažily ovládnout všechny sféry společenských vztahů pokryté právní úpravou. Významnou roli při realizaci regulačních a ochranných funkcí sehrály další veřejné instituce, především územní společenství a korporace - stavovské, náboženské, profesní atd. Samostatně na určitém území nastolovaly a udržovaly normativní řád. V důsledku toho spolu s právem státu fungovaly v každé zemi další právní řády, kterým podléhaly určité segmenty společnosti – samostatná územní či etnická společenství, stavovské či náboženské skupiny apod. Známými příklady polyjuridismu jsou např. paralelní působení jus civile a jus gentium ve starém Římě a různých Pravd ve franském království za Merovejců a prvních Karolinců [4] .
Právní pluralita je nyní rozšířená v rozvojových zemích. Projevy polyjuridismu v zemích „prvního světa“ jsou právní autonomie indiánských kmenů ve Spojených státech a Kanadě a také existence šaría soudů v řadě států.
Na tento fenomén existují dva protichůdné pohledy. První z nich interpretuje právní pluralismus jako výlučně negativní jev, protože existují-li ve společnosti dva nebo více právních systémů, jakýkoli proces se maximálně komplikuje – každý právní systém si vytváří svůj vlastní institucionální systém, který produkuje takové právní normy, které mohou být zpochybňováno, pokud vycházíme z jiných právních systémů.systémů. Zároveň jsou ale všechny právní normy platné a v důsledku toho kogentní. Americký ekonom Douglas North to nazval „stavem institucionální nejistoty“, přičemž upozornil na jeho negativní dopad především na ekonomické procesy a ekonomický rozvoj státu. Typickým příkladem situace právního pluralismu je ruský Severní Kavkaz, kde současně platí právní zvyklosti původních obyvatel (tzv. „ adats “), právní kodex islámu ( šária ) a ruské právo . Vzhledem k tomu, že tyto právní systémy jsou často ve vzájemném rozporu, jejich koexistence vede ke zhoršení socioekonomické situace v této části země a nutí ruskou vládu investovat další finanční prostředky za účelem zefektivnění ekonomického života v tomto regionu.
Někteří badatelé jsou však přesvědčeni, že právní pluralita je pozitivním jevem, protože pomáhá zmírňovat rozpory a snižovat napětí ve společnosti, zejména po hlubokých reformách, kdy jsou staré normy nahrazovány novými ne náhle, po určitou dobu, během které staré i nové normy umožňují lidem snadno se přizpůsobit změněné právní realitě.