Ratibořsko-krnovské knížectví

Ratibořsko-krnovské knížectví ( latinsky  Ducatus Ratiboria et Carnovia , česky Ratibořské a Krnovské knížectví , německy  Herzogtum Ratibor und Jägerndorf , polsky Księstwo raciborsko-karniowskie ) je jedno ze slezských knížectví .

Knížectví vzniklo roku 1377, kdy bylo ratibořsko-opavské knížectví rozděleno mezi syny Mikuláše II  . - nejstarší syn Jan I. z Ratiboře obdržel Ratiboř , Krnov , Bruntál , Mikoluw , Pszczynu , Wodzisław-Sląski , Rybnik a Zhory .

V roce 1375 ztratilo knížectví Pszczynu a Mikołów, které byly prodány Vladislavu Opolčikovi . Zhory byly v letech 1378-1382 zastaveny těšínskému knížeti Pršemyslavovi a roku 1384 byly prodány témuž Vladislavu Opolčikovi. Krno a Glubčice byly r. 1385 zastaveny Opolczykovi a ten je r. 1390 prodal markraběti Joštovi Moravskému ; v témže roce 1385 bylo dědictví s Bruntálem přiděleno do držení Mikuláše IV .

V letech 1405-1407, po smrti bezdětného Mikuláše, vrátil Jan II. Železný část Krnovského knížectví s Bruntálem. Zbytek byl vykoupen v roce 1422.

V roce 1437 bylo dědictví Jana II. Železného rozděleno mezi jeho syny: Václav II. z Ratiboře získal ratibořské knížectví a Mikuláš V. z Krnovského  knížectví krnovské .