Resident ( lat. residens, fr. résident - "bydliště") - původně jméno jakéhokoli diplomatického zástupce, který byl na stálém poslání u cizího soudu.
Již na počátku 16. století se jméno "rezident" stalo titulem a zůstalo pouze mezi vyslanci, postupem času snižovalo autoritu svých nositelů. Důvodem této degradace byla existence mnoha titulárních obyvatel, kteří tento titul získali jako komerční nebo jinak, ale ne jako diplomatičtí zástupci panovníků. Titul „rezident“ ochotně distribuovala a prodávala německá suverénní knížata. S ohledem na to začali „mimořádní“ vyslanci pro sebe vyžadovat prvenství nad rezidentními vyslanci. Francouzský dvůr v roce 1652 takovou žádost mimořádnému janovskému vyslanci odmítl a v roce 1663 prohlásil, že nepožaduje výhody pro své vyslance oproti rezidentovi. Přesto byl případ obyvatelky ztracen.
Na počátku 18. století uznaly přední soudy – Vídeň a Paříž – degradaci obyvatel jako hotovou věc. Aby se předešlo sporům o hodnost, diplomatičtí agenti často nedostávali žádnou kvalifikaci, jednoduše se označovali jako „ministři“ – termín, který odpovídal názvu „diplomatičtí agenti“.
Také rezidentní ministři nemohli hájit svou rovnost s mimořádným vyslancem. V 1750, Warendorf, Frederick II je zástupce v Petersburg , informoval jeho panovníka že císařovna rozhodla se připojit se k zvyku dvorů Paříže a Stockholm a neudělit audience u rezidentních ministrů; proto požádal a obdržel titul „ zplnomocněného ministra “. Tento titul se začal kombinovat s titulem „mimořádný vyslanec“ a kontrastoval s titulem „ministr-rezident“.
Protokol Vídeňského kongresu z roku 1815, který stanovil řady diplomatických agentů, nejmenoval rezidentní ministry, ale ve smyslu protokolu měli tvořit stejnou třídu jako vyslanci. Kongres v Cáchách v roce 1818 opravil nedopatření vídeňského protokolu tím, že vytvořil střední třídu (3.) z rezidentních ministrů mezi vyslance a diplomatické agenty v užším smyslu. Protokol o hodnostech byl mlčky přijat všemi mocnostmi. Rezidenční ministr byl akreditován od panovníka k panovníkovi a ve svých právech se s výjimkou čestné hodnosti neliší od vyslance. Velká Británie a Francie tuto hodnost svým zástupcům vyslaným do nezávislých států neudělily.