Francouzština

francouzština

     rodný jazyk     administrativní jazyk     důležitý nebo druhý jazyk, jazyk kultury     frankofonní menšiny
vlastní jméno francais,
langue francaise
země Francie , Belgie , Švýcarsko , Kanada , řada zemí Afriky a další [1] , viz frankofonní země
Regulační organizace Vyšší rada pro francouzský jazyk
Celkový počet reproduktorů 321 milionů lidí (2022) [2] [3]
Hodnocení 16
Postavení bezpečný [4]
Klasifikace

Indoevropské jazyky

italská pobočka Románské jazyky Gallorománské jazyky francouzština
Psaní latina ( francouzská abeceda )
Jazykové kódy
GOST 7.75–97 od 745
ISO 639-1 fr
ISO 639-2 zdarma a fra
ISO 639-3 fra
WALS zdarma
Etnolog fra
Linguasphere 51-AAA-i
ABS ASCL 2101 a 21
IETF fr
Glottolog stan1290
Wikipedie v tomto jazyce

Francouzština (vlastní jméno - le français , la langue française ) je jazykem francouzštiny (úředním jazykem Francie ). Jeden z úředních jazyků frankofonního obyvatelstva Belgie , Švýcarska (hlavně v romantštině ) a Kanady (hlavně v Quebecu ). Francouzský jazyk používá obyvatelstvo mnoha států v Africe , Karibiku ( Haiti a další), Francouzské Guyaně , a to i jako úřední jazyk .

Patří do indoevropské rodiny jazyků ( větev kurzíva , románská skupina , galsko-románská podskupina ). Vyvinul se z lidové latiny a posunul se od ní dále než jakýkoli jiný románský jazyk [5] . Psaní založené na latinské abecedě .

Jeden z oficiálních jazyků OSN a UNESCO . Francouzština je oficiálním jazykem velkého počtu mezinárodních organizací a jedním z nejstudovanějších cizích jazyků. Pátý nejrozšířenější jazyk na světě, po angličtině, čínštině , hindštině a španělštině. Francouzština je spolu s angličtinou jediným jazykem přítomným na všech 5 kontinentech světa [2] . Podle údajů mezinárodní organizace frankofonních zemí (OIF) „La Francophonie“ za rok 2022 je ve 112 zemích a územích počet lidí schopných vyjadřovat se francouzsky více než 321 milionů lidí [2] [3] .

Historie

Viz: stará francouzština , středofrancouzština .

Proces, který určoval vývoj populární hovorové latiny do zřetelného francouzského jazyka, trval od 6. do 8. století.

Nejčasnějšími dochovanými texty ve staré francouzštině jsou Přísahy Štrasburku (842) a Sekvence svaté Eulálie (konec 9. století). Střední francouzština byla silně ovlivněna klasickou latinou .

Kvůli normanskému dobytí Anglie v roce 1066 se francouzština (ve formách jako Anglo-Norman , francouzský právní jazyk ) zakořenila v Anglii na tři století jako jazyk šlechty. Francouzština byla také společným jazykem různých křižáků a stala se jazykem křižáckých států na Středním východě .

V XII-XIII století se francouzština rozšířila v dvorních kruzích Německa , Flander a Nizozemska . Na konci 13. století psali někteří italští spisovatelé francouzsky, zejména Marco Polo napsal o své cestě slavný esej ve francouzštině.

Nařízení Ville-Cotreta z roku 1539 upevnilo status francouzštiny jako jednotného státního jazyka ve Francii a zavázalo místní správy, aby se při přípravě všech administrativních dokumentů spoléhaly na její pařížskou normu namísto latiny. Důležitým mezníkem v historii jazyka je vytvoření Francouzské akademie v roce 1635 kardinálem Richelieuem . O něco později (od poloviny 17. století) se francouzština začala používat jako mezinárodní jazyk, ale přesto hlavní vrchol její obliby nastal v 18. století, kdy francouzština nahradila latinu v diplomacii, vědě, mezinárodní kulturní výměně a literaturu. Byl používán ve šlechtických a vědeckých kruzích Velké Británie , Německa , Rakouska , Nizozemska , Itálie , skandinávských zemí , Ruska , Polska , Maďarska . Takoví nefrancouzští lidé jako Leibniz , Galiani , Friedrich II ., Kateřina II ., Casanova psali svá díla ve francouzštině . Francouzština zůstala jediným oficiálně uznaným mezinárodním jazykem až do první světové války [6] [7] .

Francouzština ve světě

Viz: Frankofoni , Francouzsky mluvící země , Kolonie Francie , Kategorie:Francouzština ve světě .

Evropa

Viz: belgická francouzština , francouzština ve Švýcarsku .
Francie Viz: Právo Toubon , Jazyková politika ve Francii .

Podle francouzské ústavy jazyk získal oficiální status v roce 1992. Všechny úřední dokumenty a smlouvy musí být ve francouzštině. Pokud inzerát obsahuje cizí slova, pak je nutné zajistit jejich překlad.

Na území Francie existují následující skupiny dialektů [9] :

V moderní Francii se dialekty používají v omezené míře; vyznačují se různou mírou zachovalosti: ve většině regionů lze hovořit o zachování některých nářečních struktur v té či oné části nářeční oblasti nebo o přítomnosti místních rysů v regionálních variantách francouzského jazyka; centrální dialekty (francouzština, orléánština a další) jsou téměř zcela nahrazeny spisovným jazykem; relativně stabilně se používají pouze dialekty severní skupiny ( valonské a pikardiské dialekty používají vlastní pravopis , v těchto dialektech vznikají literární díla, materiály o nich jsou publikovány v periodikách) [10] .

Severní Amerika

Viz: Francouzština v USA ( Louisiana , státy Nové Anglie [1] [11] ).

Kanada

Viz: Francouzština v Kanadě .

Je to oficiální jazyk provincie Quebec a jeden ze dvou oficiálních jazyků celé Kanady a provincie New Brunswick . V Quebecu francouzský jazykový zákon vyžaduje, aby všechny děti, kromě dětí anglicky mluvících kanadských občanů, byly ve veřejných školách vyučovány ve francouzštině.

Karibské země

Afrika

Viz: Francouzština v Maghrebu (Mauritánie, Maroko, Alžírsko, Tunisko).

Omezená distribuce [12] :

Střední východ

V první polovině 20. století byla francouzština používána v Sýrii a Libanonu , ale později byla nahrazena arabštinou a angličtinou. V současné době si zachovává některé pozice v Libanonu [13] .

Oblast Indického oceánu

Jihovýchodní Asie

Viz: Francouzština v Kambodži , Francouzština ve Vietnamu .

Země Oceánie

Mezinárodní význam

Viz: Gallomania .

Francouzština byla jako prostředek mezinárodní komunikace zvláště rozšířena v Evropě od Portugalska po Rusko v 17. - první polovině 19. století. Byl to jazyk kultury a vzdělanosti, kterým mluvil učený svět a aristokracie [13] .

Francouzština je dlouho jazykem diplomacie. Francouzština nahradila latinu v diplomacii; První mezinárodní smlouvou, která byla napsána zcela ve francouzštině, byla Rastattská smlouva (1714). Jednání na Vídeňském kongresu probíhala ve francouzštině, sám Metternich považoval francouzštinu za nejlepší lingua franca pro diplomacii. Francouzština jako jazyk diplomacie začala ztrácet na významu počínaje jednáním o Versailleské smlouvě (i když i tam by v případě nesrovnalostí převládl francouzský text) [14] .

Dnes je zřetelný pokles frekvence používání francouzštiny v mezinárodních organizacích. Francouzština si sice o sobě ve světě uchovává pozitivní obraz, ale používá se stále méně. V OSN má od roku 1995 statut pozorovatele Agentura Frankofonie. Přesto má angličtina jako pracovní jazyk převažující místo, přestože ze 185 členských zemí OSN je 56 členy Frankofonie a většina z nich žádá sekretariát OSN, aby s nimi komunikoval ve francouzštině. Nízké používání francouzštiny závisí do značné míry na podmínkách náboru zaměstnanců (znalost francouzštiny není nutným požadavkem), převaze anglicky mluvícího prostředí a na rozpočtových škrtech [15] .

V EU je úředním jazykem francouzština. Budoucnost francouzštiny závisí na jejím místě v měnící se EU. Vstup Finska , Rakouska , Švédska do EU dále oslabil pozici francouzštiny, protože tyto země používají angličtinu jako komunikační prostředek. Rozšiřování EU vede k nemožnosti dodržet zásadu Římské smlouvy , že jazyky všech členských zemí jsou úředními jazyky EU [16] .

Slavný francouzský lingvista R. Chaudanson předložil radikální návrh: zachovat tři pracovní jazyky – angličtinu , francouzštinu a němčinu . Podle bývalého francouzského premiéra L. Jospina je „jazyková rozmanitost v rámci EU jedním z nejdůležitějších úkolů. Právě na tom, jaké místo zaujme francouzština v Evropě, záleží na tom, jak moc si udrží svou přitažlivou sílu ve světě. Žádný jazyk se nemůže stát jediným komunikačním jazykem v institucích EU. Proto Francie usiluje o posílení francouzštiny jako pracovního jazyka“ [17] .

Fonetika

Viz: Francouzská fonologie .

Slabifikování

Počet slabik se rovná počtu samohlásek ve zvukech řeči. Slabika je otevřená, pokud končí samohláskou: lit [li]; a uzavřeno, pokud končí na souhlásku: lire [liʁ][ specifikovat ] . Pravidla pro dělení slabik [18] :7 :

Přízvuk ve slovech je vždy na poslední slabice. V řečovém toku se slova spojují do rytmických skupin. V tomto případě přízvuk dopadá pouze na poslední slabiku posledního slova skupiny [19] :34 .

Spojování slov

Existují případy vytvoření společné slabiky mezi dvěma sousedními slovy:

Souhlásky

Hlučný pb
_		 fv
_		 t
d		 sz
_		 kg
_		 ʃ
ʒ
Sonanty [20] :203 mj
_		 n
w		 ɲ
ɥ		 l

 r

Většina francouzských souhlásek je podobná odpovídajícím souhláskám v ruštině. End znělé nejsou ohlušeni [19] :18-19 .

Samohlásky

Přední [20] : 195 Zadní
Nezničená zaoblený
čistý nosy. čistý nosy. čistý nosy.
ZAVŘENO já
e		 y
ø		 u
o
OTEVŘENO ɛa
_		 ɛ̃

 œ, ə

 œ̃

 ɔɑ
_		 ɔ̃
ɑ̃

Přízvučné a nepřízvučné samohlásky se vyslovují stejně zřetelně [19] :6 .

Historická (povahově) zeměpisná délka samohlásek [o], [ø], [ɑ], nosových [ɑ̃, ɛ̃, ɔ̃, œ̃] se projevuje v uzavřené přízvučné slabice: jaune [ʒoːn], feutre [føːtr], plante [plɑ̃ːt], střed [sɑ̃ːtr] [19] :18 . Písmena s cirkumflexem >> : fête [fɛːt] [18] :21 často označují historickou délku .

Rytmická délka všech ostatních samohlásek se tvoří v uzavřené přízvučné slabice před koncovkou [r, v, ʒ, z, vr]: dur [dyːr], veuve [vœːv], rouge [ruːʒ], grise [griːz], livre [liːvr] [19] :18 .

Psaní

aa ɑ Nn ɛn
bb být Ach Ó
CC se str pe
Dd de Qq ky
ee Ó Rr ɛʁ
FF ɛf Ss ɛs
gg ʒe Tt te
hh aʃ U u y
já i i vv ve
J j ʒi www doubleve
Kk kɑ xx iks
Ll ɛl yy igʁɛk
mm ɛm Zz zɛd
Viz: Francouzská abeceda , Změny ve francouzském pravopisu (1990) .

Francouzská abeceda má 26 latinských písmen doplněných diakritikou a latinskými ligaturami Æ æ , O O .

Písmena a kombinace písmen používané v cizích slovech : k (v angličtině, řečtině, arabštině [21] : kilo ), w ( wagon [vagɔ̃] ), nevyslovitelné h aspirated (v germánštině, turečtině, arabštině [21] ), ch ( chœur [kœʁ] ), ph (řecky: philologue [filɔlɔg] ) [19] :20-21 . Ligatury se nacházejí ve slovech přejatých z latiny: nævus [nevys] , cæcum [sekɔm] , œsophage [ezɔfaʒ] , Œdipe [edip] .

Písmena s diakritikou

Ikony s písmeny A, E, I, O, U, Y, C označují určitou výslovnost a rozlišují v písmu stejně znějící slova ( homofony ).

Nahrazení písmen s diakritikou písmeny bez diakritiky je pravopisná chyba [22] [23] . Iniciálové zkratky jsou psány bez diakritiky: CEE ( Communaute Economique Europeenne ); zachovávají jej grafické zkratky: É .- U . ( Etats-Unis ).

Podepsat Písmena Popis
Ostrý
přízvuk aigu		 Ee [e] v otevřené slabice: répétér [ʁe-pe-te] [20] :212
Gravisův
přízvuk hrob		 Èи
Àà
Ùù		 [ɛ] v uzavřené slabice: mère [mɛʁ].
Pro rozlišení v písmu: à je předložka, a je tvar slovesa avoir; là - příslovce, la - člen nebo zájmeno, où - příslovce, ou - spojení ...
Circumflex
přízvuk circonflexe		 Вв Ккк
ФФ
О ​​​​О
ЫЫ
 â - [ɑ], ê - [ɛ], ô - [o]. Cirkumflex může označovat zeměpisnou délku v uzavřené přízvučné slabice >> .
î, û  - nemění výslovnost. Pro rozlišení v psaní: dû - příčestí, du  - článek ... [19] :26 .
Od roku 1990 je povoleno nepoužívat circumflex nad i, u , s výjimkou slov dû, mûr, sûr, jeûne , tvarů slovesa croître , vlastních jmen a některých dalších pádů [24]
Trema
trema		 Ëë
Ï ï
Üü
Ÿÿ		 Označuje samostatně čitelné písmeno, s výjimkou čtení digrafu : can oë [kanɔe] , ég oï ste [egɔist] . Je vzácné, zejména ü, ÿ , uváděné pouze ve vzácných vlastních jménech (Aÿ, Freÿr, Ysaÿe), dále v dnes již běžném podstatném jménu capharnaüm a ve slovesu crapaüter (pravopisná možnost crapahuter ).
Od roku 1990 je místo tradičního -guë s nevyslovitelným ë povoleno hláskování -güe: ciguë, cigüe [sigy] ; a místo -geu- s nevyslovitelným e  -geü- : vergeure, vergeüre [vɛʁʒyʁ] [25]
cedilla
cedille		 Çç Stojí pouze před samohláskami a, o, u, což znamená zvuk [s] [20] :213 . Používá se k zachování pravopisu morfému ve všech jeho formách: lancer - lançons, Francie - français

Apostrof

Znak apostrofu nahrazuje samohlásky na konci slov, která vypadnou z výslovnosti, a spojuje se s dalším slovem začínajícím samohláskou nebo tichým h (fenomén elize >> ) [20] :213-214 :

Jaká slova se používají Příklady
A la (člen nebo slovní zájmeno) l ' eau, je l ' aime
l ' habitude (ale s nasávaným h : la haie [19] :25 )
E
[ə]		 1. le, je, me, te, se, ce, ne
2. de, jusque (předložky)
3. que (spojka)
4. lorsque, quoique, parce que, puisque (spojky)
5. presque, quelque (příslovce)
6. entre- (předpona) 		1. je m ' appelle, c ' est loin, je n ' ai pas
2. un roman d ' Émile Zola , jusqu ' ici
3. qu ' il vienne
4. lorsqu ' il coming ' un (une) 6. entr ' apercevoir, s ' entr ' zaměřovač [26] :10-11

já si (konjunkce, před il, ils) s'il vous plaît

Pravidla čtení

Hláskování francouzského jazyka je velmi etymologické, jako angličtina, a odráží mnoho z fonetiky starého francouzského jazyka 10.-14. století. (ve kterém byly dvojhlásky , triftongy , afrikaty , vyslovované skloňování [1] ), zatímco moderní fonetika šla daleko dopředu. Z tohoto důvodu existuje velké množství pravidel čtení a výjimek z nich. Spolu s anglickým pravopisem je francouzský pravopis jedním z nejobtížnějších na naučení mezi evropskými jazyky. Čtení psaného textu ve srovnání s angličtinou sází na důslednější a jednoznačnější pravidla, ale zároveň je třeba si zapamatovat správný pravopis složitých slov jako v angličtině. V těchto případech mohou být transkripce uvedeny v učebnicích a slovnících.

Tichá písmena [20] :211-212 [19] :25 :

Dvojité souhlásky se vyslovují jako jeden zvuk: pomme [pɔm] , sčítání [adisjɔ̃] [19] :19 .

Níže uvedené tabulky ukazují pouze základní pravidla [26] :3-5 :

Souhlásky
Zvuk Písmena Příklady
p p nalít [puʁ]
b b kráska [bo]
t t tout [tu]
d d dans [dɑ̃]
k c (kromě dříve: e, i, y),
qu, k, q, ch		 coq [kɔk] , quel [kɛl]
G g (kromě před: e, i, y),
gu (před: e, i, y)		 gare [gar] , průvodce [průvodce]
F f, ph femme [fam] , phare, [faʁ]
proti proti vous [vu]
s s, ss, c (před: e, i, y),
ç, sc, t (před: i + samohláska)		 sac [sak] , trpělivost [pasjɑ̃s]
z z, s (intervokály) zóna [zon] , maison [mɛzɔ̃]
ks x, cc (před: e, i) extra [ɛkstʁa] , přízvuk [aksɑ̃]
gz X examen [ɛgzamɛ̃]
ʃ ch vybral [ʃoz]
ʒ j, g (před: e, i, y),
ge (před: a, o, u)		 jour [ʒuʁ] , georget [ʒɔʁʒɛt]
l l les [le]
r r roue [ʁu]
m m même [mɛm]
n n non [nɔ̃]
ɲ gn ligne [liɲ]
Souhlásky v cizích slovech
ŋ ng (anglicky [27] [28] :49 ) parkování [parkiŋ] , setkání [mitiŋ]
dʒ j (anglicky [28] :45 ) jazz [dʒaz] , jean [dʒin]
tʃ tch (anglicky, španělsky [28] :39 ) tchad [tʃad]
Samohlásky
Zvuk Písmena Příklady
A a, a la [la]
ɑ a, a pas [pɑ] , pâte [pɑt]
E e, e les [le] , et [e] , eté [ete]
ɛ e, u, ê, ei, ai, aî elle [ ɛl] , frère [fʁɛʁ] , mais [mɛ]
i i, o, ï, y il [il]
Ó o, ô, au, eau mot [mo] , faute [fot]
ɔ Ó seřadit [sɔr]
y u, u, ü tu [ty]
Ó eu, œu, eu jeûne [ʒøn] , œufs [ø] , feu [fø]
- eu, œu, œ jeune [ʒœn] , œuf [œf] , œil [œj]
ə E le [lə] , pozorný [ʁəgaʁde]
u ou, ou nous [nu]
nosní
ɑ̃ an, am, en, em sans [sɑ̃] , přítomný [pʁezɑ̃]
ɛ̃ in, im, ain, aim, en, ein svatý [sɛ̃]
ɔ̃ na, om bon [bɔ̃]
œ̃ un, um Brun [ brœ̃ ]
Polosamohlásky
j il, ille, y,
i (před samohláskou)		 rail [ʁɑj] , taille [tɑj] , fille [fij] ,
payer [peje] , pied [pje]
w
( + a, i, ɛ, ɛ̃)		 oi, ou, w, wh, oin moi [mwa] , oui [wi] ,
ouest [wɛst] , oindre [wɛ̃dʁ]
ɥ
( + samohláska)		 u lui [lɥi]

Gramatika

Hovorová forma francouzského jazyka se vyznačuje analytikou , kdy gramatické kategorie jsou vyjádřeny především funkčními slovy (členy, předložky, slovesná zájmena) a slovosledem. Psaná forma je flektivní - analytická s prvky aglutinace . Skloňování sloves určuje tvary jednotného čísla v přítomném a nedokonavém indikativu [1] . Označují se aglutinační znaky ženského rodu (koncovka -e ) a množného čísla (koncovka -s ) podstatných a přídavných jmen [1] .

Podstatné jméno

Podstatná jména se vyznačují gramatickými kategoriemi rodu a čísla, které se částečně vyjadřují morfologicky (změnou podstatného jména), ale hlavně syntakticky [29] :24  - pomocí členů a zájmenných přídavných jmen ( determinativy ). Francouzština má dva gramatické rody: mužský a ženský . Většina latinských středních slov ve francouzštině se stala mužským rodem. .

Člen  je funkční slovo , které se používá pouze spolu s podstatným jménem k označení jeho gramatických významů a kategorií [30] :69 :

Typ článku [19] :48-52 Manžel. rod, jednotka h. ženský rod, jednotka h. Množný h.
Nejistý un une des
Určitý le (l') la (l') les
Částečná (předložka de + def. art.) du (de l') de la (de l') —
Fused
(předložky de, à + def. art.)		 du (de + le)
au (à + le)		 — des (de + les)
aux (à + les)

Existuje mnoho případů nevyužití článku. Například v přítomnosti zájmenného přídavného jména nebo kvantitativní číslovky. V případech, kdy je slovo použito mimo kontext: mohou to být nadpisy slovníkových hesel a reklam, označení obchodů, štítky produktů, adresy, názvy knih [30] :89-91 .

Rod podstatného jména lze označit jeho příponou [30] :35-41 a významem . Ženský rod některých podstatných jmen označujících lidi a zvířata vzniká přidáním tiché (nevyslovitelné) koncovky -e k podstatnému jménu mužského rodu: un ami - une amie [œ̃-na-mi] - [y-na-mi] [18] :39 ( přítel - přítelkyně), un ours - une ourse [œ̃-nuʀs] - [y-nuʀs] (medvěd - medvědice). Množné číslo se obecně tvoří přidáním němé koncovky -s : un enfant - des enfants [œ̃-nɑ̃-fɑ̃] - [de-zɑ̃-fɑ̃] (dítě - děti) [20] :10-15 . V těchto příkladech v hovorové řeči pouze člen uvádí rod a číslo podstatného jména.

Jméno přídavné

Přídavná jména (ne všechna [29] :39 ) se shodují s podstatnými jmény v rodu a čísle: un chapeau vert - une robe vert e (zelený klobouk - zelené šaty), un livre intéressant - des livres intéressant s (zajímavá kniha - zajímavé knihy). Přídavné jméno jako definice se obvykle umísťuje za podstatné jméno, které definuje. Přídavné jméno jako jmenná část predikátu obvykle přichází za spojovacím slovesem : ses parent sont heureux (jeho rodiče (jsou) šťastní) [32] :40, 46 . Podstatnému jménu obvykle předchází některá jednoslabičná a dvouslabičná adjektiva: grand, petit, bon, mauvais, jeune, vieux… (velký, malý, dobrý, špatný, mladý, starý…). Některá přídavná jména mění svůj význam v závislosti na pozici: un homme grand - un grand homme (vysoký muž - velký muž), un cahier propre - mon propre cahier (prázdný zápisník - můj vlastní zápisník).

Zájmenné přídavné jméno se používá pouze s podstatným jménem (na rozdíl od zájmena , které nahrazuje podstatné jméno): “ Ce tableau est joli. Co je to tablo ? - Celui-ci // Tento obrázek je krásný (ukazovací zájmeno přídavné jméno). Co je krásný obrázek? (tázací zájmenné přídavné jméno) - Toto (ukazovací zájmeno). Typy zájmenných adjektiv: ukazovací, přivlastňovací, tázací, neurčitá [32] :32-39 .

Zájmeno

slovní Nezávislý
Předmět přímý
doplněk		 nepřímé
sčítání		 Předmět
nebo předmět
je já mě mě mě ke mě moi já
tu vy te vy te vy toi vy
il on le jeho lui jemu lui on
elle je Los Angeles její její elle je
nous my nous nás nous nás nous my
vous vy vous vy vous tobě vous vy
ils ony les jim leur jim eux ony
elles elles

Zájmeno nahrazuje jména osob, předmětů a celých výroků. Ve větě hraje zájmeno roli podstatného jména. Druhy zájmen [32] :54-87 :

  1. Osobní (pronoms staffers):
    • Slovesa. Osobní tvar sloves se vždy používá se zájmenem, kromě rozkazovacího způsobu přechodných a nesklonných sloves [30] :144-145 . Zájmeno il lze použít s neosobním slovesem nebo slovesným obratem: il pleut  (prší), il fait… (potřeba), il est… , il ya… (k dispozici) [33] :165-166 .
    • Nezávislý: Je chante. Qui chante? — Moi // zpívám (slovesné zájmeno). kdo zpívá? — Já (nezávislý).
    • Reflexiva pro 3. osobu: verbální se : il se lave (umývá se) a nezávislá soi : il faut croire en soi (je třeba si věřit). Slovesná zájmena v roli přímého předmětu me , te, nous, vous mají zvratný význam, pokud vyjadřují stejnou osobu jako předmět [20] :54 : je m' appelle… (jmenuji se…), nous nous achetons des livres (Knihy si kupujeme pro sebe.
    • Příslovečná zájmena: en, y.
  2. Indikativ (str. démonstratifs): / ce, tento / celui, tento, ten / celle, tento, ten ....
  3. Přivlastňovací (p. posesifs): / le mien, můj / la mienne, můj / les miens, můj (mužský) / les miennes, můj (ženský) ....
  4. Relativní (p. relatifs): / qui, který, který, který / que, který, který / quoi, co….
  5. Tázací (p. interrogatifs): / k předmětu : qui? qui est-ce qui? SZO? /qu'est-ce qui? co?… [19] :113 .
  6. Neurčitý (str. indéfinis): / quelque zvolil, něco / quelqu'un, někoho / na, personne, nikdo / rien, nic / tout, všechno ....

Číselné jméno

Kvantitativní – odpovězte na otázku „kolik?“. Nemění se v rodu a čísle, kromě: un 1 (m. R.) - une (žena), vingt 20, cent 100 (jednotné číslo) - vingts, centů (množné číslo). Dělí se na jednoduché (skládají se z jednoho slova): jednotky 0-16, desítky 10-60, 100, 1000; a komplexní (skládají se ze dvou nebo více slov): jednotky 17-19, desítky 70-90 a všechna ostatní čísla [32] :48-54 .

0 nula 10 dix 20 vingt 30 Trente 100 centů 1000 mil (mil)
1un 11 onze 21 vingt et un 31 Trente et un 101 centů un 1001 mil un
2 deux 12 spánku 22 vingt-deux 32 trente-deux 102 centů pro dva 1900 mil neuf centů
3 trojky 13 treize 23 vingt-trois 33 Trente-trois 103 centů 1988 mile neuf cent quatre-vingt-huit
4 čtvercové 14 quatorze 2000 deux mille
5 cinq 15 quinze 40 záruka 200 centů 2020 deux mille vingt
6 šest velikost 16 50 cinkvantů 201 deux cent un
7 září 17 dix-sept 60 soixante 202 deux cent deux 1 000 000 milionů
8-chata 18 dix-huit 221 deux cent vingt et un 1 000 000 000 miliard
9 neuf 19 dix-neuf 222 centů vingt-deux

Číslice od 70 do 99 mají vlastnosti složení:

70 soixante dix 71 soixante et onze 72 soixante-douze… 79 soixante-dix-neuf
80 čtverečních vingtů 81 square-vingt-un 82 čtvercových vingt deux… 89 čtvercových vingt neuf
90 square-vingt-dix 91 square-vingt-onze 92 čtverečních vingt douze… 99 čtvercových vingt dix neuf

Názvy desítek 80 a 90 jsou založeny na vigezimální číselné soustavě , desítka 70 je založena na šestinásobné . Na východě a jihovýchodě Francie, v Belgii a Švýcarsku se nacházejí jejich další názvy: 70 septante, 80 huitante / oktante, 90 nonante [34] .

Kardinální čísla lze zdůvodnit (stanou se podstatnými jmény):

Zlomková čísla se tvoří pomocí kardinálních čísel v čitateli a řadových čísel ve jmenovateli počínaje číslem „5“: un cinquième (1/5), deux sixièmes (2/6). Ale: un demi nebo une moitié [33] :59 (1/2, polovina), un tiers (1/3, třetina), un quart (1/4, čtvrtina). Desetinná čísla se vyslovují slovem virgule (čárka): 4,2 - quatre, virgule, deux.

Ordinální  - odpovězte na otázku "který?", "Který?". Vzniká přidáním přípony -ième k odpovídajícím kvantitativním číslům (kromě premiér, première / první, první): deux - deuxième (2 - druhý), trois - troisième (3 - třetí), dix-sept - dix-septième (17 - sedmnáctý) , vingt et un - vingt et unième (21 - dvacátý první).

Moderní gramatika klasifikuje řadové číslovky jako přídavná jména.

Sloveso

Sloveso má gramatické kategorie osoby , čísla, nálady a času . Hlas je vyjádřen pouze přechodnými slovesy [35] . Existují i ​​neosobní tvary sloves: infinitiv , participium , participium [32] :89 .

Konjugační skupiny

Podle typů konjugace se slovesa dělí do tří skupin [32] :90 :

I - slovesa končící na infinitiv v -er (kromě aller a envoyer ). Nejpočetnější skupina, čítající asi 4 tisíce sloves. II - slovesa končící na infinitiv na -ir a mající příponu -iss- v množném čísle v Indicatif Présent a ve všech jeho odvozených tvarech. Takových sloves je asi 300. III - všechna ostatní slovesa (asi 100) s infinitivními koncovkami -re, -oir, -ir (bez přípony -iss- ) a slovesa aller a envoyer . Jedná se o mrtvý, archaický typ konjugace, jehož slovesa se postupně vytrácejí a nová se netvoří. Časový systém

Ve francouzštině je 8 slovesných časů. Kromě toho existují 2 časy v konjunktivu a 4 v subjektivním. Všechny časy lze rozdělit na:

  • Absolutní časy  – odrážejí čas události ve vztahu k okamžiku řeči. Mezi absolutní časy ukazovací nálady patří: Présent, Passé simple, Passé composé, Futur simple.
  • Pomocné časy  – odrážejí čas události ve vztahu k minulosti nebo budoucnosti. Jsou to: Imparfait, Plus-que-parfait, Passé antérieur, Futur antérieur, Futur dans le passé [30] :220 .
Tvoření časů
  • Jednoduché časy (temps simples) se tvoří časováním hlavního slovesa. (Present, imparfait, passé simple, futur simple)
  • Složené časy (temps composés): nazývají se tak, protože jsou tvořeny pomocí pomocného slovesa avoir nebo être + Participe passé ( minulé příčestí) hlavního slovesa . (Passé composé, plus-que-parfait, passé antérieur, futur proche, futur antérieur) Kromě těchto dvou skupin se také rozlišují dvě další:
  • Bezprostřední časy – tyto časy nepatří do žádné z výše uvedených skupin. Tato skupina zahrnuje pouze tři konjugace Futur proche, passé récent et présent immédiatement
  • Superkomplexní časy (temps surcomposés) tato skupina konjugací se v současnosti ve francouzštině nepoužívá. Rysem sloves v surcomposé je, že jsou přítomna dvě pomocná slovesa . Tyto konjugace odkazují na složité časy, přidává se k nim pouze „surcomposé“ (Passé surcomposé, plus-que-parfait surcomposé, passé antérieur surcomposé, futur antérieur surcomposé ...)
Časy nálad a neosobní tvary sloves [33] : 86-87, 97
přítomný čas Minulý čas Budoucí čas
indikace Současnost, dárek Imparfait
Passe jednoduché

Passé compose
Plus-que-parfait
Passé anterieur

Projděte nedávno


Budoucí jednoduchý Futurproche

Budoucí anterieur

subjonctif Současnost, dárek Imparfait

Passe
Plus-que-parfait

—
Conditionnel Současnost, dárek Passe 1 re form
Passe 2 e form		 —
Imperativ Současnost, dárek Pass —
Nekonečno Současnost, dárek Pass —
Zúčastněte se Současnost, dárek Pass —
Gérondif
(obecné příčestí)		 Présent (podobně
jako Participe Présent [33] :193 )		 projít —
Pasivní forma

Pasivní tvar slovesa (v ruštině se často nazývá pasivní tvar slovesa)

Tvořeno slovesem Être + Participe passé.

V moderní francouzštině lze někdy pasivní hlas slyšet prostřednictvím fráze „se faire“

Nabídka

Pořadí slov je pevně dané. V oznamovací větě je typické pořadí přímé ( předmět → predikát → předmět , SVO). Přímý předmět předchází předmět nepřímý: je donne le livre à mon frère (Knihu dávám svému bratrovi). Je-li předmět vyjádřen zájmenem, používá se pořadí SOV: je vous connais (znám tě) [36] .

Tázací věty se tvoří v hovorové řeči pomocí intonace : il vient? (přichází sem?); standardní s částicí est-ce que (je to tak): est-ce qu'il vient? ; pomocí obráceného slovosledu ( inverze ) používaného v literatuře: vient-il? [36] .

Slovní negace je dvojí: je ne suis pas jeune (nejsem (je) mladý). V moderním hovorovém jazyce se částice ne často vynechává [36] .

Viz také

Poznámky

  1. ↑ 1 2 3 4 5 Chelysheva, 2017 .
  2. ↑ 1 2 3 Qui parle français dans le monde - Internationale Organization de la Frankophonie - Langue française et diversité linguistique . Získáno 25. března 2022. Archivováno z originálu dne 8. ledna 2022.
  3. ↑ 1 2 Zdroj . Získáno 25. března 2022. Archivováno z originálu dne 20. března 2022.
  4. ↑ Červená kniha jazyků UNESCO
  5. ↑ Du françois au français Archivováno 12. prosince 2010 na Wayback Machine  (fr.)
  6. ↑ Belyakova T. A. Francouzština v mezinárodní komunikaci: Curiculum vitae . Staženo 26. 5. 2019. Archivováno z originálu 26. 5. 2019.
  7. ↑ T. Skorobogatová. Jazyk mezinárodní komunikace . Staženo 26. 5. 2019. Archivováno z originálu 26. 5. 2019.
  8. ↑ Evropané a jejich jazyky / Evropská komise. — 2006. Archivováno 16. října 2011 na Wayback Machine
  9. ↑ Gak, 1990 .
  10. ↑ Referovskaya et al., 2001 , str. 242-245.
  11. ↑ Referovskaya et al., 2001 , str. 196.
  12. ↑ Referovskaya et al., 2001 , str. 197.
  13. ↑ 1 2 Referovskaya et al., 2001 , str. 198.
  14. ↑ Francouzský jazyk, diplomatický jazyk? . Získáno 15. března 2020. Archivováno z originálu dne 28. prosince 2019.
  15. ↑ Černov I. V. International Organization of La Frankophonie: lingvistická dimenze jazykové politiky. - Petrohrad. , 2006. - S. 45.
  16. ↑ Římská smlouva o vybudování Evropského hospodářského společenství, 25. března 1957// http://www.treatyofrome.com/treatyofrome.htm Archivováno 26. března 2009 na Wayback Machine
  17. ↑ Černov I.V. Mezinárodní organizace La Frankofonie: Lingvistická dimenze jazykové politiky. - St. Petersburg State University, 2006. - S. 83. - 224 s.
  18. ↑ 1 2 3 Smolyaninova M.V. Praktický průvodce fonetikou francouzského jazyka. - Moskevská státní univerzita, 1973. - 103 s.
  19. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 Zaslavskaya P.I. a další gramatika francouzského jazyka. — 2. vyd., opraveno. - M . : Vyšší škola, 1978. - 323 s.
  20. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 Daue K.N., Zhukova N.B. Příručka francouzské gramatiky. - M . : Vzdělávání, 1977. - 272 s.
  21. ↑ 1 2 Referovskaya et al., 2001 , str. 203.
  22. ↑ Académie française, akcentace (nepřístupný odkaz) . Získáno 8. února 2013. Archivováno z originálu 14. května 2011. 
  23. ↑ Banque de dépannage linguistique , Office québécois de la langue française, http://66.46.185.79/bdl/gabarit_bdl.asp?t1=1&id=1438 Archivováno 6. listopadu 2014 na Wayback Machine
  24. ↑ II.4. Accent circonflexe // Zpráva z roku 1990 o ortografických opravách / Conseil supérieur de la langue française. - P. , 1990. - 18 s.
  25. ↑ III.4. Trema: déplacé sur la voyelle qui doit être prononcée // Zpráva z roku 1990 sur les rectifications orthographiques / Conseil supérieur de la langue française. - P. , 1990. - 18 s.
  26. ↑ 1 2 Dubois J. et al. pravopis. - P. : Larousse, 2011. - 114 s.
  27. ↑ Referovskaya et al., 2001 , str. 205, 207.
  28. ↑ 1 2 3 Gantskaia T. Od písmene ke zvuku. Příručka francouzské ortoepie. - M . : Nakladatelství cizojazyčné literatury. jazyky, 1960. - 64 s.
  29. ↑ 1 2 Eliáš L.I. Eseje o gramatice moderní francouzštiny. - M . : Vyšší škola, 1970. - 176 s.
  30. ↑ 1 2 3 4 5 Babayan M.A., Flerová N.M. Praktická gramatika francouzského jazyka. — M .: Vneshtorgizdat, 1964. — 502 s.
  31. ↑ Francouzsko-ruský slovník aktivního typu / Ed. V.G. Gack a J. Triomfa. - M . : ruský jazyk, 2000. - 1056 s.
  32. ↑ 1 2 3 4 5 6 Roshchupkina E.A. Krátký průvodce francouzskou gramatikou. - M . : Vyšší škola, 1990. - 239 s.
  33. ↑ 1 2 3 4 5 Kostetskaya I.O., Kardashevsky V.I. Praktická gramatika francouzského jazyka pro nejazykové univerzity. - ed. 7., revidováno. - M . : Vyšší škola, 1973. - 278 s.
  34. ↑ Referovskaya et al., 2001 , str. 246.
  35. ↑ Referovskaya et al., 2001 , str. 220.
  36. ↑ 1 2 3 Referovskaya et al., 2001 , str. 237-238.

Literatura

  • Chelysheva I.I. Francouzská // Velká ruská encyklopedie. Ročník 33. - M. , 2017. - S. 598-599.
  • Gak V.G. Francouzský // Lingvistický encyklopedický slovník / Ch. vyd. V.N. Yartseva. - M .: Sovětská encyklopedie, 1990. - S. 562-563. — 685 str.
  • Aničkov E.V. Francouzský // Encyklopedický slovník Brockhause a Efrona  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). - Petrohrad. , 1890-1907.
  • Referovskaya E.A. , Bokadorova N.Yu., Gulyga O.A., Chelysheva I.I. Francouzský jazyk // Jazyky světa : románské jazyky. - M. : Academia, 2001. - S. 194-249. — 720 s.
  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
 Úřední jazyky Evropské unie
 úřední jazyky OSN
Viz také: Oficiální stránky Organizace spojených národů