Portugalská pravopisná reforma z roku 1911 byla první iniciativou k normalizaci a zjednodušení portugalského pravopisu v Portugalsku . Reforma výrazně změnila pravopis a vážně ovlivnila všechny další reformy a dohody.
Až do počátku 20. století se v Portugalsku i Brazílii pravopis slov odvíjel od jejich latinské a řecké etymologie - phosphoro (nyní fósforo ), lyrio ( lírio ), orthographia ( ortografia ), vyčerpávající ( exausto ), estylo ( estilo ), prompto ( pronto ), diftongo ( ditongo ), psalmo ( salmo ) a tak dále.
Čas od času přicházeli různí vědci s návrhy na zjednodušení pravopisu, ale bez valného úspěchu. Mezi těmito návrhy byl 1885 Bases da Ortografia Portuguesa , od Aniceto dos Reis Gonçalves Viana a Guilherme de Vasconcelos Abreu . [jeden]
Ihned po vyhlášení republiky v Portugalsku, 5. října 1910 , vytvořila nová vláda se zájmem o rozvoj vzdělání a boj proti negramotnosti komisi - ve složení Gonçalves Viana, Carolina Micaelis de Vasconcelos , Candida de Figueiredo , Adolfo Coelho , Leyte de Vasconcelos a další, aby vyvinuli zjednodušený pravopis pro použití v oficiálním tisku a ve škole. Základy pravopisné reformy, z velké části inspirované návrhy z roku 1885, byly schváleny 1. září 1911 [2] s přechodným obdobím tří let. [3]
Ačkoli v Brazílii dlouho existoval proud „fonetiků“, kteří bojovali za zjednodušení pravopisu, neúčast Brazilců na reformě vedla k opačnému efektu, posílila tradicionalisty a nechala země se zcela odlišným pravopisem: Portugalsko s reformovaným , a Brazílie se starou založenou na etymologii.
První meziakademické pokusy o přechod na nový pravopis v Portugalsku a Brazílii skončily neúspěšně. Přesto lisabonská akademie věd a brazilská akademie dopisů pokračovaly ve spolupráci a 30. dubna 1931 podepsaly první portugalsko-brazilskou dohodu o pravopisném pravopisu , téměř úplně akceptující změny z roku 1911. V obou zemích začal dlouhý proces pravopisného sbližování, který trvá dodnes.
Tato reforma byla druhou v historii portugalštiny a pouze první významnou, významnou. Poprvé od 13. století se změnily principy psaní a čtení řady slov a kombinací písmen.
Hlavní změny byly:
Přijetí nového pravopisu narazilo na odpor také v Portugalsku, ale hlavní spor se rozvinul v Brazílii. Někteří lingvisté hájili etymologické principy pravopisu na rozdíl od čistě fonetických a tvrdili, že reforma přeruší spojení mezi rodilými mluvčími a písemným dědictvím jejich předků. Jiní se změně bránili ze strachu, že nebudou znát nová pravidla, nebo z citové či intelektuální náklonnosti ke starému písmu. Tyto pocity se odrážejí ve fragmentu, který napsal Alexander Fontys v předvečer reformy v roce 1911 (pravopis autora):
Představte si slovo fáze napsané takto: fáze . To není slovo, to je kostra (...) Bolí i pomyšlení, že musíme takhle psát!
Původní text (port.)[ zobrazitskrýt] Imaginem esta palavra fáze , escripta assim: fáze . Não nos parece uma palavra, parece-nos um esqueleto (…) Affligimo-nos extraordinariamente, quando pensamos que haveriamos de ser obrigados a escrever assim! [čtyři]Ve slově lagryma , (…) tvar y je jako slza; nastolený (...) soulad mezi grafickým či plastickým projevem a psychologickým projevem; nahradit y i znamená urazit pravidla estetiky. Ve slově abysmo je to tvar y , který vyjadřuje hloubku, temnotu, tajemství... Psát to latinským i znamená uzavřít propast, proměnit ji v banální povrch.
Původní text (port.)[ zobrazitskrýt] Na palavra lagryma , (…) a forma da yé lacrymal ; estabelece (…) a harmonia entre a sua expressão graphica ou plastica ea sua expressão psychologica; substituindo-lhe o y pelo i é pachatel jako regras da Esthetica. Na palavra abysmo , é a forma do y que lhe dá profundidade, escuridão, mysterio… Escrevel-a com i latino é fechar a boca do abysmo, é transformal-o numa superficie banal. [5]A také Fernando Pessoa :
Não tenho sentimento nenhum politické nebo sociální. Tenho, porem, num sentido, um alto sentimento patriotico. Minha patria e a lingua portugueza. Nada me pesaria que invadissem ou tomassem Portugalsko, desde que não me incommodassem pessoalmente, Mas odeio, com odio verdadeiro, com o unico odio que sinto, não quem escreve mal portugalsko, não quem não, acreespagoinaque masplaguez, mal escripta, como pessoa propria, a syntaxe errada, como gente em que se bata, a orthographia sem ipsilon, como escarro directo que me enoja independentemente de quem o cuspisse. [6]