Rubato

Rubato , tempo rubato (doslova „ukradený čas“, z italštiny  rubare „krást“) - variace tempa při provádění kusu akademické hudby , poněkud se odchylující od pokynů tempa daných skladatelem. Jeden z prvků interpretace díla interpretem.

Termín navrhl Pietro Francesco Tosi ve svém pojednání Pohledy na starověké a moderní zpěváky ( Ital:  Opinione de' cantori antichi e moderni ; 1723 ).

Tendence široce se uchýlit k použití rubato v řadě případů je charakteristická pro individuální styl vystupování. Charles Burney tedy o Francescu Geminiani napsal , že jeho četné a nečekané rubato vedlo v roce 1711 k jeho rezignaci z postu šéfa orchestru v Neapolské opeře, protože hudebníci orchestru ho nemohli následovat [1] . Frederic Chopin se proslavil širokým používáním rubata , zejména při provozování vlastní hudby [2] , což je podle muzikoložky Olgy Skorbjaščenské dáno tím, že Chopin „se naučil umění předvádět od velkých zpěváků 19. “ [3] .

Theodor Adorno si ve svém kurzu „Úvod do sociologie hudby“ všiml, že hra rubato je vzdálenou ozvěnou svobodného, ​​improvizačního muzicírování, které předcházelo kodifikované akademické hudbě moderní doby [4] .

Zdroje

  1. Charles Burney. Obecné dějiny hudby. — Londýn, 1789 (2. vyd.). — IV, str. 641.
  2. John F. Strauss. Hádanka Chopinova Tempo Rubato. // Klavír 22, č.p. 5 (květen-červen 1983).
  3. O. Skorbjaščenskaja. Rachmaninov. Paderevskij. Corto Archivováno 27. prosince 2008 na Wayback Machine // AudioMagazin .
  4. „To, co není ochočené, nezasvěcené v pevném řádu, vše vagantské , toulavé, nespoutané, jejich poslední žalostné stopy ve hře“ rubato...“ - T. Adorno. Úvod do sociologie hudby: Dvanáct teoretických přednášek. / Překlad A. V. Michajlov. // T. Adorno. Vybráno: Sociologie hudby. - M.-SPb.: Universitetskaya kniga, 1999. - S.19.

Literatura