Rubato , tempo rubato (doslova „ukradený čas“, z italštiny rubare „krást“) - variace tempa při provádění kusu akademické hudby , poněkud se odchylující od pokynů tempa daných skladatelem. Jeden z prvků interpretace díla interpretem.
Termín navrhl Pietro Francesco Tosi ve svém pojednání Pohledy na starověké a moderní zpěváky ( Ital: Opinione de' cantori antichi e moderni ; 1723 ).
Tendence široce se uchýlit k použití rubato v řadě případů je charakteristická pro individuální styl vystupování. Charles Burney tedy o Francescu Geminiani napsal , že jeho četné a nečekané rubato vedlo v roce 1711 k jeho rezignaci z postu šéfa orchestru v Neapolské opeře, protože hudebníci orchestru ho nemohli následovat [1] . Frederic Chopin se proslavil širokým používáním rubata , zejména při provozování vlastní hudby [2] , což je podle muzikoložky Olgy Skorbjaščenské dáno tím, že Chopin „se naučil umění předvádět od velkých zpěváků 19. “ [3] .
Theodor Adorno si ve svém kurzu „Úvod do sociologie hudby“ všiml, že hra rubato je vzdálenou ozvěnou svobodného, improvizačního muzicírování, které předcházelo kodifikované akademické hudbě moderní doby [4] .