Vyšetřovací praxe je systém poznatků v oblasti vyšetřování kriminality , který se dlouhodobě nashromáždil v procesu jejich vědeckého a praktického vývoje a praktické aplikace, jehož podstata je vyjádřena při vyšetřování trestných činů (trestných činů) na základě hypotetické předpoklady, vyhledávání, analýza a hodnocení dostupných důkazů , známá fakta a důkazy .
Vyšetřovací praxe ze své podstaty kombinuje řadu logických složek, které jsou souborem metod a technik používaných v procesu vyšetřování daného trestného činu: předpoklady, zdůvodnění, modelování, systemizace. Jedná se o systém metod a technik pro logické konstruování situace (včetně procesů přípravy a realizace trestných činů a jejich následků), dále o základní logické a sémantické struktury, které tvoří základ pro konstrukci inferencí , tedy modelování. situace, která nastala pomocí hypotetického nebo jednoznačného závěru ohledně stanovených úkolů, a následně samotná vyšetřovací praxe implikuje analýzu , syntézu , srovnání , abstrakci , zobecnění , klasifikaci - obecné metody logiky.
Na základě oblasti znalostí a logických složek, které vyšetřovací praxe pokrývá, je nutné vyzdvihnout řadu aspektů, které se jí týkají, jsou to:
atd.
Ve vyšetřovací praxi je kromě logických součástí vyšetřovacího procesu nedílnou součástí také sestavení psychologického portrétu osobnosti pachatele na základě dostupných důkazů a výpovědí svědků. Vypracování psychologického portrétu zločince spolu s dalšími vyšetřovacími úkony je důležité pro relativně rozumné předpoklady o motivu spáchání trestného činu (např. zda účelem krádeže bylo získání obživy, způsobení škody majiteli odcizeného majetku z osobních hledisek, postavení, motivů, závislosti pachatele na jiných osobách apod.), jeho budoucích záměrů, jakož i zjištění rysů jeho chování, jeho psychologického postoje k druhým, jeho kvalit jako vůdce popř. podřízený, jeho aspirace, „životní“ prostředí, ve kterém pobývá, a další.