Slovo zkázy #5

"Slovo zkázy č. 5"  je příběh ukrajinských spisovatelů Mariny a Sergeje Djačenkových . Formou - detektivka s prvky fantasy . Ve skutečnosti je to příběh o falešné historické paměti.

Děj

Děj příběhu se odehrává ve světě velmi podobném současnosti, ale s jedním dodatkem – jsou zde lidé, kteří jsou schopni ovlivňovat druhé, zcela je podřizovat své vůli, vymazávat paměť a dokonce zabíjet pomocí jakýchsi "kouzlo". Aby se zabránilo použití magie pro kriminální účely, existuje speciální služba "Kite".

Příběh začíná skutečností, že jeden ze zaměstnanců Korshun, Alistan, pomocí magie demonstrativně zabil nevýraznou ženu - postarší učitelku dějepisu, která k němu přišla z provincie s nějakými dokumenty, tyto dokumenty zničí a poté vymaže krátký úsek jeho paměť, čímž zapomněl, jaké informace mu žena poskytla a proč ji zabil.

Alistan přiznává vinu a je připraven stanout před soudem, i když si nepamatuje, proč spáchal demonstrativní vraždu.

Případem vraždy se zabývá prokurátor jménem Igris. Navzdory tlaku, včetně varování ze strany vraha, muže s vysokou morálkou, se snaží přijít na kloub pravdě.

Pravda je hořká. Zavražděná učitelka byla dcerou jednoho z takzvaných „Dvanácti“ – národních hrdinů, podle oficiální verze, který zemřel v klíčové nerovné bitvě 40 let před začátkem příběhu, v přelomu dějin , kdy byla ohrožena samotná existence země. „Feat of the Twelve“ je ústřední součástí národního historického mýtu a jediným, podle oficiální verze přeživším hrdinou, se stal národní vůdce maršál Ravelin, ústřední postava kvazináboženského kultu osobnosti. Zavražděná učitelka se však od svého otce, z něhož se vyklubal jeden z Dvanácti, tzv. Oceláře, který podle oficiální verze hrdinsky zemřel (hádal, aby si opatřil padělané doklady a schoval se), dozvěděla, že tam nebyl žádný výkon. Muž, který se později stal maršálem Ravelinem, byl manipulativní mág, který své kamarády posílal na smrt a manipuloval s nimi doslova jako s loutkami.

Ve finále autoři psychologicky velmi přesně popisují chování vyšetřovatele Igrise, upřímného obdivovatele kultu Dvanáctky, který se na poslední chvíli snaží odmítnout poslech magnetofonové nahrávky, na níž otec zavražděného učitele odhaluje ošklivá pravda o historické události.

Kouzelník obviněný z vraždy ale stále trvá na poslechu nahrávky – chce pochopit, proč demonstrativní vraždu spáchal.

Starcův hlas se vzdaloval, zněl tlumeně jako v sudu. Nyní promluvil náhle, na dlouhou dobu se odmlčel a překonal svůj chrapot:

“…nikomu to neřekl. Vrátil se na barikádu, nechal je přiblížit a zahájil palbu. Jeden. Proti celé společnosti! Nečekali, byli tak přimhouření, zbytek si lehl a už po mě začal pálit... Naštvalo mě to. Vyměnil ale pásky a vystřelil. I když jsem nechtěl. Jaké sakra hrdinství! Vstoupil do mě a vozil mě jako panenku. Nevěděl jsem, že je mág. Nikdo nevěděl. Bylo nás dvanáct, každý si váží své kůže, ale o ostatní se nestaráme. Zvedl nás a vedl. Všichni zemřeli, Student byl roztržen vejpůl, viděl jsem. Pak už si nic nepamatuji... Taky mě vzali za mrtvolu... Přišel jsem k sobě, už hodovali všude kolem, už řvali: "Sláva Ravelinovi!" Teprve potom jsem si vzpomněl, jak se jmenoval, jinak to bylo všechno Tikhonya a Tikhonya ...

Z reproduktoru se ozval zvláštní zvuk. Starý muž plakal.

- ...také hrdina a mrtvý muž. Ve skutečnosti nejsem Herman a ne Žalud, ale Parm the Rotten Bridge, v jakékoli učebnici se jmenuji. Po válce byly opraveny falešné doklady. Zachraňte ty skutečné... Jsou pod podlahou. Víte, kde hledat. Jsou tam také dopisy a všechno, co jsem si zapsal... Odpusť mi, hlupáku, ale stalo se to takhle a já s tímto tajemstvím nemohu zemřít. Na centrálním náměstí, třetí zprava, stojím s knírkem... Ano, a na jakékoli pamětní desce. Můžeš se přijít podívat? .. Dokonce to vypadá, jako bych byl v mládí ... od té doby jsem nikdy nenosil knír ... Žij, dcero, buď šťastná, vdám se, porodím vnoučata ... Jestli můžeš ...

Kazeta je u konce.

Autoři nechali konec příběhu otevřený – není jasné, zda se vyšetřovatel rozhodne záznam zveřejnit.

Je na čase, abych se vrátil do vazby, dokud nebudou chybět... Víš, já se před tebou necítím vinen. I když jsem tvrdý.

- Jak? Jak se ke mně chováš?!

Kouzelník se ohlédl přes rameno. Zdálo se, že omládl, znovu získal chuť do života.

Tuto volbu nechávám na tobě, příteli. Zaplatil jsem za svůj. Je to na tobě.

A podíval se na kazetu, která stále ležela na stole.

Edice

• Časopis "Kdyby", č. 8, 2008
• Antologie "Nové mýty metropole", 2011

Odkazy

• Příběh "Slovo zatracení č. 5" na webu " Laboratoř fantazie "