Solomon I (biskup z Kostnice)

Šalomoun I. Kostnický
Němec  Salomo I von Konstanz
Biskup z Constanty
838 (?) - 871
Předchůdce wolfleóza
Nástupce patejo
Narození neznámý
Smrt 871( 0871 )

Šalomoun I. Kostnický ( německy  Salomo I. von Konstanz , † 871) - Kostnický biskup , který zastával stolici v období pravděpodobně od roku 838/839 do roku 871.

O původu a raném životě Šalomouna I. není známo prakticky nic. Na základě nepřímých důkazů však lze usuzovat, že s největší pravděpodobností pocházel z neznámého šlechtického rodu ze severního pobřeží Bodamského jezera [1] , jehož dalšími známými členy byli biskupové Šalamoun II . a Šalamoun III . bratr druhého jmenovaného, ​​Waldo z Freisingu ( německy  Waldo von Freising , † 906) a jejich synovec Waldo ( německy  Waldo I. von Chur , † 949), biskup z Churu .

Jeho duchovní kariéra začala, je možné, v opatství Fulda , kde mohl být spolu s Rabanusem Maurem jedním z učitelů Otfrieda Weissenburga [2] . Zároveň mohl mít blízko ke královskému dvoru východofranského státu .

První spolehlivé písemné doklady o biskupu Šalamounovi pocházejí z října 847 v souvislosti s jeho účastí na mohučské místní synodě v klášteře sv. Alban , která se zejména zabývala případem jistého Thioty / Fioty ( německy  Thiota ), který na území kostnického biskupství hlásal blížící se konec světa a byl odsouzen k veřejnému bičování za „pseudoproroctví“ . [3] Je také doložena jeho účast na dvou následujících synodách: v říjnu 852 v Mohuči a v únoru 857 na velkém setkání biskupů svolaných Ludvíkem Němcem a Lotharem II ., které se konalo ve Wormsu nebo v Koblenci . [4] Ta se zároveň zabývala oddělením brémského biskupství od kolínské církevní provincie s jeho současným povýšením na arcibiskupství. V zájmu konečného vyřešení záležitosti Ludwig Němec instruoval biskupa Šalamouna, aby šel s velvyslanectvím k papeži Mikuláši I .; z neznámých důvodů se cesta uskutečnila až o 7 let později, v květnu 864.

Blízkost Šalamouna I. ke dvoru Ludvíka Němce navíc potvrzuje i jeho přítomnost - spolu s arci kaplanem dvorní kaple, opatem ze St. Gallen Grimald a biskupem Theoderichem z Mindenu ( německy  Theoderich von Minden , † 880) - 4. června 859 ve Wormsu, na setkání vyslanců západofranského státu a království Lothair II pod vedením arcibiskupa Hinkmara z Remeše . [5] V podobné funkci poradce s největší pravděpodobností vystupoval 1. až 7. června 860 v Koblenzi na jednáních organizovaných prostřednictvím Lothaira mezi Karlem Lysým a Ludwigem Němcem, která skončila spojenectvím tří karolínských panovníků. [6] Již krátce poté měl Šalamoun spolu s biskupy Altfriedem z Hildesheimu ( německy  Altfrid von Hildesheim , † 874), Adventiem ( německy  Adventius , † 875) z Met a Hatto ( německy  Hatto , † 870) z Verdunu znovu se ujmout role prostředníka, jít ke dvoru Karla Plešatého v Remeši , aby ho pozval na nová jednání v Savonnières, konaná 3. listopadu 862. [7]

V květnu 868 byl Šalamoun I. opět v centru politického dění, když se zúčastnil místní rady svolané z iniciativy papeže ve Wormsu, která se postavila byzantskému patriarchovi Fotiovi . [osm]

Významnou událostí v regionálním měřítku byla dohoda s opatem kláštera St. Gallen a současně s arckapitlánem a kancléřem Ludvíkem II. Grimaldem ze Sact-Gallen o faktické nezávislosti opatství na moci kostnických biskupů. , kterou písemně potvrdil král Ludvík 22. července 854 v Ulmu .

Vztahy se St. Gallenem přitom byly nadále přátelské, o čemž svědčí historie svatořečení Otmara ze St. Gallen v 60. letech 9. století. Ostatky Otmara, který zemřel 16. listopadu 759 ve vyhnanství na rýnském ostrově Werd Otmar, byly exhumovány a znovu pohřbeny v klášterním kostele postaveném Otmarem v zimě 769/770. V souvislosti se stavbou nového kostela za opata Gotzberta ( německy  Gozbert ) bylo rozhodnuto o provedení oficiální kanonizace, pro kterou Gotzbert a Walafrid sepsali život Otmara ( lat.  Vita sancti Otmari ), nabídli jej Šalomounovi . I za úvahu Biskup se však rozhodl až po rozboru problematiky na výroční diecézní synodě [9] , a 25. října 864 při slavnostním ceremoniálu přenesení ostatků z kaple sv. Petra v klášterní bazilice Othmar ze St. Gallen byl prohlášen za svatého. [10] O 3 roky později, 24. září 867, po dokončení stavby náhrobního kostela pro nově zjeveného světce, byly jeho ostatky znovu slavnostně přeneseny za přítomnosti Šalamouna I., který jejich část převzal do katedrály. Panny Marie , jakož i pro opatství Reichenau a Kempten .

Biskup zemřel 5. března [11] nebo 2. dubna [12] 871.

Poznámky

  1. ↑ Pravděpodobně z Linzgau , nebo Baaru (kopec mezi Černým lesem a Švábskou Albou ). Otevřenou otázkou zůstává, zda zde existuje příbuznost s hrabaty z Rohrdorfu. — Viz např.: Zeller U., Bischof Salomo III. von Konstanz, Abt von St. Gallen (Beiträge zur Kulturgeschichte des Mittelalters und der Renaissance, 10). 1910. S. 12f.; Schneider, W. Arbeiten zur alemannischen Frühgeschichte 9/1980. S. 407-415; Schmid K., Persönliche Züge in den Zeugnissen des Abtbischofs Salomo (890-920)? // Frühmittelalterliche Studien 26/1992. S. 233f.
  2. ↑ Ve věnování jednomu ze svých děl Otfried přímo nazývá Šalomouna I. svým učitelem. Okolnosti jejich seznámení však nejsou přesně objasněny. - Otfrids Evangelienbuch (Hrsg. von O. Erdmann). Tübingen 1973. S. 8f.
  3. ↑ Hartmann W., Die Mainzer Synoden des Hrabanus Maurus // Hrabanus Maurus (Hg. von R. Kottje, H. Zimmermann). Mainz, 1982. S. 133.
  4. ↑ W. Hartmann, Die Synoden der Karolingerzeit im Frankenreich und in Italy. 1989. S. 299.
  5. ↑ Monumenta Germaniae Historica Concilia 3: Die Konzilien der karolingischen Teilreiche 843-859 (Hrsg. von W. Hartmann). 1984. ISBN 978-3-88612-345-2 S. 444. Hartmann W., Die Synoden der Karolingerzeit. S. 256.
  6. ↑ Monumenta Germaniae Historica Capitularia regum Francorum. (Hrsg. von A. Boretius, V. Krause.) 1890-1897 (2001). ISBN 978-3-88612-028-4 S. 154.
  7. ↑ Tamtéž. S. 159.
  8. ↑ Hartmann W., Das Konzil von Worms 868. Göttingen 1977 (=Abhandlungen der Akademie der Wissenschaften in Göttingen. Philol.-Hist. Klasse. Folge III/105). S. 99f.
  9. ↑ Viz např.: Bauer Th., Kontinuität und Wandel der synodalen Praxis nach der Reichsteilung von Verdun (=Annuarium Historiae Conciliorum 23). 1991. S. 56, 101f.
  10. ↑ Duft J., Sankt Otmar in Kult und Kunst. Sankt Gallen 1966.
  11. ↑ Riegel J., Bischof Salomo I. und seine Zeit // Freiburger Diözesan-Archiv, 42. 1914. S 187.
  12. ↑ Rappmann R., Zettler A., ​​​​Die Reichenauer Mönchsgemeinschaft und ihr Totengedenken (=Archäologie und Geschichte. Freiburger Forschungen zum ersten Jahrtausend in Südwestdeutschland. Bd. 5). Stuttgart, Jan Thorbecke Verlag, 1998. ISBN 978-3-7995-7355-9 S. 411.

Literatura

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
V bibliografických katalozích