Cévní přístup umožňuje lékaři podávat léky přímo do krevního řečiště bez opětovného propíchnutí cév. [1] Existuje několik metod cévního přístupu: katetrizace periferní žíly , katetrizace centrální žíly , arteriální katetrizace, intraoseální infuze.Ve většině případů se u pacientů vyžadujících nitrožilní roztoky používá periferní žilní katétr zavedený přes kůži.
V šoku se doporučuje začít s periferním intravenózním přístupem. Pokud se přístup třikrát nezdaří nebo není přístupný do 90 sekund, lze použít intraoseální infuzi nebo použít centrální žilní katétr nebo techniku otevření žíly pro intravenózní přístup . Intraoseální infuze zajišťuje rychlejší cévní přístup ve srovnání s centrálním žilním katétrem. Intraoseální infuze často využívá proximální epifýzu tibie . U dospělých - 1-2 cm k vnitřnímu povrchu nohy a 1 cm v proximálním směru od tuberosity tibie (horní kloubní povrch tibie), u dětí - 1-2 cm k vnitřnímu povrchu nohy a 1 -2 cm v distálním směru od tuberosity tibie. Roztoky a přípravky, které se dostaly do dutiny kostní dřeně, se nalévají do žilního oběhu. Intraoseální infuze má omezený průtok (asi 30 ml/min), který lze zvýšit tlakem na intravenózní vak nebo zvýšením tlaku při podávání roztoku injekční stříkačkou.
Od pozdějšího dětství jsou praktikovány různé metody centrálního žilního přístupu (femorální, podklíčkové, vnitřní jugulární), venosekce horní a dolní safény. Praktikuje se také zavedení katetru velkého průměru s vodicím drátem katetru podle Seldingerovy metody. U dětí ve věku 1 až 2 týdny lze použít katetrizaci pupečníkové žíly. Pacienti v šoku často vyžadují více linií cévního přístupu.