Staročeši

Staročeši ( česky Staročeši ) neboli Národní strana ( česky Národní strana ; od roku 1874) je česká politická strana v Rakousko-Uhersku.

Strana vznikla v roce 1860 a opírala se o národní buržoazii, inteligenci, rolníky a měšťany. Stranu vedli František Palacký a František Rieger . V memorandu císaři Františku Josefovi z 18. června 1860 obsahuje dvanáct vůdců českého národního hnutí požadavky, které tvořily základ stranické ideologie: zvýšení zastoupení českých zemí v Říšské radě a rozšíření samosprávy. . Později v článku ve stranických novinách Národní listy Rieger tyto požadavky upřesnil. Ideologie strany („historická pravice“) předpokládala zavedení samosprávy v monarchii, zajištění zrovnoprávnění německého a českého jazyka v České republice, zajištění občanských a hospodářských práv a svobod [1] . Záhy se však vedení strany dohodlo s autonomisticky smýšlející šlechtou a dalo jejímu programu konzervativnější směr [1] .

Ve straně byly dva vlivové proudy – staročeská a mladočeská. V roce 1873 došlo ve straně k rozkolu a v roce 1874 se mladočeši [2] organizačně oddělili od ChNP , načež byl název „Staročeši“ přiřazen celé ChNP. V roce 1889 na sjezdu mladočechů na hoře Rzip byli Staročeši prohlášeni za zrádce českého lidu [3] .

Po několik let se strana držela taktiky pasivní opozice vůči vídeňským úřadům tím, že odmítla zaujmout místa v Říšské radě, ale v polovině 70. let 19. století bylo rozhodnuto tuto taktiku opustit [4] . V roce 1879 se stal říšským ministrem pro české záležitosti staročeský Pražek. Svou činností přispěl k rozšíření českého jazyka v místní správě a školství. Po dlouhou dobu si strana udržela vliv pouze díky kuriálnímu volebnímu systému. S rozšířením volebního práva a vznikem nových radikálnějších stran se zastoupení staročechů snižovalo. Na oblibu strany měl velký vliv podpis česko-německé dohody v roce 1890. Počátkem 20. století se jejich politické postavení začalo sbližovat s mladočechy [5] .

V roce 1918 se strana spojila s mladočeskými a umírněnými silami a vytvořila Českou státně-právní demokracii, která se od roku 1919 stala známou jako Národně demokratická strana Československa .

Viz také

• Národní strana (Česká republika) (2002)

Poznámky

1. ↑ 1 2 Klevansky A. Kh., Maryina V. V., Mylnikov A. S., Pop I. I. Stručné dějiny čs. - M .: Nauka, 1988. - S. 202. - ISBN 5-02-009334-1 .
2. ↑ Klevansky A. Kh., Maryina V. V., Mylnikov A. S., Pop I. I. Stručné dějiny čs. - M .: Nauka, 1988. - S. 231. - ISBN 5-02-009334-1 .
3. ↑ Klevansky A. Kh., Maryina V. V., Mylnikov A. S., Pop I. I. Stručné dějiny čs. - M .: Nauka, 1988. - S. 235. - ISBN 5-02-009334-1 .
4. ↑ Klevansky A. Kh., Maryina V. V., Mylnikov A. S., Pop I. I. Stručné dějiny čs. - M. : Nauka, 1988. - S. 232. - ISBN 5-02-009334-1 .
5. ↑ Klevansky A. Kh., Maryina V. V., Mylnikov A. S., Pop I. I. Stručné dějiny čs. - M. : Nauka, 1988. - S. 262. - ISBN 5-02-009334-1 .

Literatura

• Staří Češi // TSB
• Staří Češi // Sovětská historická encyklopedie
• Staročeští // Encyklopedický slovník Brockhausův a Efronův  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 doplňkové). - Petrohrad. , 1890-1907.