Požívací právo ( lat. usus - užívání, lat. fructus - příjem) - věcné právo užívat cizí majetek s právem na přiměřený příjem z něj, avšak s podmínkou zachování jeho celistvosti, hodnoty a hospodářského účelu. Uživatel se v tomto případě nazývá požívací právo a užívací právo se nazývá právo požívacího práva. Požívací právo mohou být věci, které lze použít bez jejich zničení, jako je půda, zvířata a v klasickém římském právu otroci [1] ; peněžní kapitál nemůže podléhat užívacímu právu [2] . Zřizuje se doživotně, na dobu určitou nebo s nějakou podmínkou, jejímž splněním právo požívacího práva zaniká.
V římském právu užívací právo odkazovalo na osobní nevolnictví . Poživatel na počátku požívacího práva provedl soupis převáděného majetku a také často ujistil ručitele, že nemovitost bude užívat jako dobrý vlastník. Prodejem věci vlastníkem nejsou dotčena práva užívacího práva. Poživatel není oprávněn požadovat náhradu za vylepšení, která provedl.
Občanské právo | |
---|---|
Občanskoprávní vztah | |
Předměty občanských práv | |
Skutečně správně | |
Závazkové právo | |
dědické právo | |
Duševní práva | |
Prameny občanského práva | |
|