Užívací právo

Požívací právo ( lat.  usus  - užívání, lat.  fructus  - příjem) - věcné právo užívat cizí majetek s právem na přiměřený příjem z něj, avšak s podmínkou zachování jeho celistvosti, hodnoty a hospodářského účelu. Uživatel se v tomto případě nazývá požívací právo a užívací právo se nazývá právo požívacího práva. Požívací právo mohou být věci, které lze použít bez jejich zničení, jako je půda, zvířata a v klasickém římském právu otroci [1] ; peněžní kapitál nemůže podléhat užívacímu právu [2] . Zřizuje se doživotně, na dobu určitou nebo s nějakou podmínkou, jejímž splněním právo požívacího práva zaniká.

V římském právu užívací právo odkazovalo na osobní nevolnictví . Poživatel na počátku požívacího práva provedl soupis převáděného majetku a také často ujistil ručitele, že nemovitost bude užívat jako dobrý vlastník. Prodejem věci vlastníkem nejsou dotčena práva užívacího práva. Poživatel není oprávněn požadovat náhradu za vylepšení, která provedl.

Viz také

Poznámky

  1. Gaius Institutions – Kniha 2 O věcech č. 30, 32, 33
  2. Pobedonostsev K.P. Kurz občanského práva. První část: Patrimoniální práva. . Získáno 16. dubna 2009. Archivováno z originálu 2. května 2008.

Literatura