Teorie "Soucitná únava" (angl. Compassion únava ) - teorie, která spočívá v emocionálním vyhoření publika ve vztahu k obětem sociálních problémů v důsledku intenzivního pokrytí tragických situací médii. Vyvinuli jej američtí sociologové K. Kinnick, D. Kragman a G. Cameron.
V roce 1948 Paul Lazarsfeld a Robert Merton ve svém článku „Mass Communication, Mass Taste and Organized Social Action“ poprvé vyzdvihli narkotickou dysfunkci médií a chápali ji jako ztrátu citlivosti vůči nepříznivým sociálním problémům v společnost. [jeden]
Pojem „únava ze soucitu“ byl však poprvé použit ve studiích prázdnoty (angl. burnout ), kterou zažívají v práci lidé, kteří poskytují odbornou pomoc (do této kategorie patří lékaři, policisté, hasiči, sociální pracovníci atd.). V tomto ohledu termín označoval oslabení pocitu soucitu s pacienty nebo klienty v tísni.
První vědci, kteří tento efekt empiricky zdůraznili, byli tři američtí sociologové Katherine Kinnick, Dean Cragmon a Glen Cameron. Podrobně to popsali ve svém díle Compassion Fatigue: Communication and the Feeling of Emptyness in Respect to Social Issues Autoři zjistili, že nelítostný tlak informačního pole „špatnými“ zprávami vede k odcizení publika a výrazně snižuje veřejné zájem o sociální problémy obecně.
V polovině 90. let Kinnick, Krugman a Cameron zkoumali dopad hromadných sdělovacích prostředků na postoje obyvatel města Atlanty a jeho předměstí k řadě problémů:
Jako metoda sociologického výzkumu bylo zvoleno telefonické šetření. Výsledkem bylo 316 dokončených rozhovorů, složených z 35 otázek, z nichž každá trvala patnáct minut.
Sociologové v této studii hledali odpovědi na následující tři otázky:
Jedna z klíčových otázek v rozhovoru byla položena dotazovaným na stupnici od 1 do 5, aby ohodnotili jejich dopad na sdělení masové komunikace týkající se násilné trestné činnosti, bezdomovectví, zneužívání dětí a AIDS.
Výsledky ukázaly, že 40,1 % respondentů uvedlo, že se cítí unavení ze soucitu nebo se blíží stavu mysli ohledně násilných trestných činů, 35 % ohledně AIDS, 33,1 % ohledně bezdomovectví a 14,7 % ohledně zneužívání dětí. Důkaz o spojení mezi masmédii a únavou ze soucitu pochází z důkazů, že lidé trpící tímto stavem mají tendenci vyhýbat se zpravodajství v televizi, rádiu, novinách a časopisech o společenském problému. Jejich odcizení bylo vyjádřeno takovými formami, jako je „vyhýbání se informačním programům, které hlásí nejnovější místní zprávy, přepínání kanálů, vypínání nebo ztlumení zvuku televize nebo rádia, odkládání novin stranou, mentální odvádění pozornosti od navrhovaného spiknutí, listování v novinách a články v časopisech, selektivnější výběr pořadů, omezení používání hromadných sdělovacích prostředků obecně a kontrola sledování televize dětmi.“ [2] Sociologové také poznamenali, že nejčastěji uváděným typem vyhýbání se respondentům byl pokus vyhnout se hlášení problému, který způsobuje únavu ze soucitu ve zprávách místní televize. Emoční prázdnota po sledování televize je podle respondentů mnohem vyšší než po přečtení novin.
Při zkoumání rysů masmédií, které vyvolávají únavu ze soucitu, sociologové identifikovali následující charakteristické rysy [3] :
Sociologové učinili dva důležité závěry praktického významu:
Autoři konceptu „únava ze soucitu“ vyzdvihli existenci specifického prahového bodu nasycení, za nímž sdělení o sociálních problémech nejenže s publikem nerezonují nebo působí neutrálně, ale naopak mají silný negativní dopad, což se projevuje ve snaze diváků vyhnout se dalším zprávám o této otázce. [čtyři]
Studie K. Kinnicka, D. Krugmana a G. Camerona tak vyvrací názor, že velké množství sdělení o problému motivuje publikum k tomu, aby se vypořádalo s odpovídající sociální obtíží ve společnosti. Sociologové říkají: „Nelítostné doručování špatných zpráv prostřednictvím médií odcizí veřejnost a způsobí, že se odvrátí od sociálních problémů... Komunikační strategie musí stále více zohledňovat vyhlídky na práci s veřejností přetíženou informacemi a emocionálně deprimovanou veřejností“ [ 5]
Vyvíjejí se snahy připravit zdravotnické pracovníky na zvládnutí únavy ze soucitu prostřednictvím tréninku odolnosti. Patří mezi ně výuka pracovníků relaxovat ve stresových situacích, rozvíjení všímavosti na pracovišti, hledání lidí, kteří jsou oporou a chápou rizika únavy ze soucitu, a posilování potřeby sebepéče.