Výrobní právo je zastaralý termín označující pracovní právo, obdobu zákoníku práce .
Tovární zákonodárství v 19. století znamenalo celý úsek zákonodárství, který byl na Západě vhodněji nazýván „legislativa na ochranu dělníků“ ( německy: Arbeiterschutzgesetzgebung ), nebo „pracovní zákonodárství“ ( francouzsky législation du travail ).
Postupný přechod průmyslu od řemeslné formy k tovární , tedy k systému velkovýroby využívající počátek dělby práce a specializace pracovníků v jednotlivých výrobních provozech, skončil koncem 18. a na počátku 19. století úplnou revolucí. Vynález obráběcích strojů vyžadoval nahrazení ruční síly mechanickou silou a její použití umožnilo nahradit poměrně drahou práci dospělého dělníka levnější ženskou a dětskou. Mezi podnikateli přitom vznikla přirozená touha co nejvíce využít velké výdaje na vybavení továren strojní výrobou, což postihlo především dělníky.
S využitím strojů a mechanických motorů překračovala délka pracovního dne hranice lidských sil a každopádně dělníka proměnila v automat na práci, připravila jej pro nedostatek času o možnost využívat vše, co je mu vlastní jako člověku (viz Pracovní den ); noční práce vznikla v takových odvětvích, ve kterých dříve neexistovala (viz Noční práce ); hromadění dělníků obou pohlaví již od útlého věku v úzkých prostorech továrních prostor, zřízených v zájmu levnosti a pohodlí výroby, ale bez lidí, kteří v nich pracují, vedlo k mnoha nezdravým podmínkám, které přispívají k úpadku morálka pracovníků; konečně tu bylo nebezpečí ze strojů – nový zdroj předčasné invalidity a smrti pracovníků.
Konečné oddělení drahých nástrojů od dělníka, který se stal prostým prodejcem své pracovní schopnosti , pokud si ji zachová, a naprostá nejistota dělníka se ztrátou této schopnosti nebo při absenci práce z důvodu dočasné omezení výroby, zcela změnilo dosavadní podmínky pro najímání pracovníků (viz Najímání ) a obecný vztah mezi zaměstnavateli a pracovníky.
F. legislativa vznikla původně v Anglii, kde se dříve než kdekoli jinde a navíc v nejakutnější podobě projevily důsledky nových podmínek průmyslu. Jeho vznik a skutečná realizace v jiných státech probíhala velmi pomalu. Důvodem byl nejen relativně menší rozvoj průmyslu a nejen sobecké cítění podnikatelů, ale také abstraktní individualistická politická a ekonomická doktrína , která převládala v první polovině minulého století , vyjádřená v tzv. " doktrína.
Teprve nevyvratitelná fakta živé reality umlčela hlasy představitelů tehdejší vědy, kteří státní zásahy do „svobodných“ vztahů mezi zaměstnavateli a dělníky považovali za „nevědeckou, nepochopenou filantropii“, která jde proti „přírodním zákonům“ (viz Státní intervence ).
F. zákonodárství se totiž začalo vtělovat do života všech evropských států kromě Anglie až koncem sedmdesátých let minulého století; ale již po 10-15 letech vstoupila její potřeba do povědomí veřejnosti natolik, že v roce 1890 byl umožněn mezinárodní kongres o nejdůležitějších otázkách dělnického zákonodárství, který se na návrh německého císaře shromáždil ze zástupců všech evropských států (kromě Ruska). S postupným přechodem jedné oblasti průmyslové činnosti za druhou ke kapitalistickým principům, se všemi nepříjemnostmi, které takový přechod v f. průmyslu provázel, se rozsah f. legislativy rozšířil, takže počátkem r. 20. století tvořila pouze část pracovního práva .
Oblast působnosti pracovněprávní úpravy (kde F. legislativa [Někteří právníci omezili působnost samotné F. legislativy pouze na prvních šest z devíti níže uvedených bodů, zatímco zbývající tři byly připsány tzv. "pracovní legislativě", zahrnující právní vztahy všech osob žijících jakýmkoliv druhem práce, i když tato práce nebyla vykonávána v továrně nebo dílně. Termín "F. Legislation" se nejvíce blíží anglickému "Factory Legislation", "Factory Acts"], v skutečnost, je zahrnuta pouze jako část) zahrnuje: