Faktory produkce

Výrobní faktory [1] [2]  ( angl.  výrobní faktory ) - ekonomické zdroje nutné pro výrobu zboží a služeb .

V ekonomii je doktrína výroby rozdělena do následujících částí:

Definice

Podle K. R. McConnella a S. L. Brewa jsou výrobními faktory  ekonomické zdroje: půda [3] , kapitál , práce, podnikatelské schopnosti [4] .

Výrobní faktory

Tradičně se rozlišují tyto výrobní faktory:

Aktuálně k nim také přidáno:

Země

Půda - přírodní (přírodní) zdroje nezbytné pro existenci lidské společnosti a využívané v ekonomice.

Práce

Práce je cílevědomá, uvědomělá lidská činnost zaměřená na uspokojování potřeb jednotlivce i společnosti. V procesu této činnosti člověk pomocí nástrojů ovládá, mění a přizpůsobuje předměty přírody svým cílům, využívá mechanické, fyzikální a chemické vlastnosti předmětů a přírodních jevů a nutí je vzájemně se ovlivňovat, aby dosáhl předem stanovený cíl. V procesu cílevědomé pracovní činnosti člověk (předmět práce) pomocí jím vytvořených nástrojů přeměňuje předmět práce na produkt, který potřebuje. Produkt práce je dán specifiky předmětu (materiálu), stupněm vývoje nástrojů, účelem a způsobem jeho realizace.

Kapitál

Kapitál  – soubor majetku sloužící k zisku. Směrování aktiv ve sféře výroby nebo poskytování služeb za účelem dosažení zisku se také nazývá kapitálové investice nebo investice. Samostatný pojem kapitál se v moderním účetnictví nepoužívá, ale existuje řada blízkých ukazatelů finanční analýzy. Například vlastní kapitál je rozdíl mezi hodnotou aktiv společnosti a jejími závazky. Obvykle se tato hodnota tvoří na úkor základního kapitálu (příspěvek vlastníků společnosti), dodatečného kapitálu (přecenění majetku, emisní ážio), nerozděleného zisku a rezerv (tvořených ze zisku).

Podnikatelské schopnosti

Podnikatelská schopnost je faktor, který spojuje zbytek výrobních zdrojů, ekonomický zdroj, který by měl zahrnovat podnikatele, podnikatelskou infrastrukturu a podnikatelskou etiku a kulturu. Mezi podnikatele se zase řadí především majitelé firem, manažeři, kteří nejsou jejich vlastníky, ale i organizátoři podnikání, spojující majitele a manažery v jedné osobě. Používá se také pojem „podnikatelský potenciál“. Obecně lze podnikatelský potenciál popsat jako potenciální příležitosti pro realizaci podnikatelských schopností lidí. Jedinečnost hodnoty podnikání spočívá v tom, že právě díky němu vstupují do interakce další ekonomické zdroje – práce, kapitál, půda, znalosti. Podle K. R. McConnella a S. L. Brewa je podnikatelská schopnost  schopnost člověka využívat určitou kombinaci zdrojů k výrobě produktu, činit konzistentní rozhodnutí, inovovat a riskovat [4] .

Informace

Informace jsou zdrojem využívaným v ekonomických procesech. Informace, zhmotněné ve všech složkách systému výrobních sil společnosti, jsou nedílnou součástí všech aspektů pracovního procesu - jak předmětu práce, tak pracovních prostředků a nedílné součásti živé práce. Multifunkčnost informací a možnost jejich rychlé transformace z jednoho okamžiku pracovního procesu do druhého poskytuje této výrobní síle jednu z vedoucích rolí ve vývoji systému výrobních sil moderní společnosti. V průběhu dějin lidstva lidé v procesu přeměny okolního světa přetvářejí i informace v něm zhmotněné. Změnou koryt řek člověk mění své fyzické a geografické parametry. Vztyčováním domů upravuje informace obsažené v reliéfu zemského povrchu. Šlechtěním nových odrůd rostlin a plemen zvířat přeměňuje člověk informace obsažené v jejich genotypu. Vlastnictví spolehlivých informací je nezbytnou podmínkou pro řešení problémů, kterým ekonomický subjekt čelí. Ani úplné informace však nejsou zárukou úspěchu. Schopnost využít obdržené informace k tomu, aby se za daných okolností nejlépe rozhodlo, charakterizuje takový zdroj jako znalosti. Nositeli tohoto zdroje jsou kvalifikovaní pracovníci v oblasti řízení, prodeje a služeb zákazníkům, údržby produktů. Právě tento zdroj přináší v podnikání největší návratnost.

Výnosy z výrobních faktorů

V tržní ekonomice se ekonomické zdroje volně nakupují, prodávají a přinášejí svým vlastníkům zvláštní (faktoriální) příjem:

Výrobní faktory v ekonomické teorii

Německý ekonom a filozof 19. století Karl Marx vyčlenil osobní a materiální výrobní faktory, zatímco člověk sám vystupuje jako osobní faktor, jako nositel práce, a materiálním faktorem se rozumí výrobní prostředky, které se zase skládají z pracovních prostředků a předmětů. práce.

Pracovním prostředkem je „...věc nebo komplex věcí, které člověk staví mezi sebe a pracovní předmět a které mu slouží jako dirigent jeho vlivů na tento předmět“. Mezi pracovní prostředky a především pracovní nástroje patří stroje, obráběcí stroje, nástroje, kterými člověk ovlivňuje přírodu, ale i průmyslové stavby, pozemky, kanály, silnice atd. Používání a vytváření pracovních prostředků je charakteristické rys lidské pracovní činnosti . Pracovní prostředky v širším smyslu zahrnují všechny materiální podmínky práce, bez kterých ji nelze vykonávat. Obecnou pracovní podmínkou je půda, pracovními podmínkami jsou i průmyslové stavby, silnice atd. Výsledky společenského poznání přírody jsou vtěleny do pracovních prostředků a procesů jejich výrobní aplikace, do strojírenství a technologie. Úroveň rozvoje techniky (a technologie) slouží jako hlavní ukazatel toho, do jaké míry společnost ovládla přírodní síly. „Technologie odhaluje aktivní vztah člověka k přírodě, přímý proces výroby jeho života“

Předměty práce - přírodní látka, na kterou člověk působí v procesu práce, aby ji přizpůsobil osobní nebo průmyslové spotřebě. Pracovní předmět, který již prošel působením lidské práce, ale určený k dalšímu zpracování, se nazývá Surovina. Některé hotové výrobky mohou také vstoupit do výrobního procesu jako předmět práce (například hrozny ve vinařství, živočišný olej v cukrářském průmyslu). „Posuzujeme-li celý proces z hlediska jeho výsledku – produktu, pak jak pracovní prostředek, tak i předmět práce působí jako výrobní prostředek a práce samotná jako produktivní práce“

Podle K. Marxe působí souhrn výrobních faktorů jako výrobní síly, které jsou nerozlučně spjaty s výrobními vztahy. Některé charakterizují materiální obsah procesu společenské výroby, jiné zase jeho historicky definovanou podobu. Vyvíjející se, každý stupeň vývoje výrobních sil, charakterizovaný typem výrobních vztahů, představuje jedinečný způsob výroby.

Nemarxističtí ekonomičtí teoretici nesouhlasí s postojem K. Marxe, že novou hodnotu vytvářejí pouze najatí dělníci, ale domnívají se, že všechny výrobní faktory se na její tvorbě podílejí rovným dílem. Alfred Marshall tedy napsal: „ Kapitál obecně a práce obecně interagují při výrobě národní dividendy a odvozují z ní svůj příjem v poměru ke své (mezní) produktivitě. Jejich vzájemná závislost je nejbližší; kapitál bez práce je mrtvý; dělník bez pomoci vlastního nebo nějakého jiného kapitálu nebude dlouho žít. Když je práce energická, kapitál sklízí bohaté plody a rychle roste; díky kapitálu a znalostem je obyčejný dělník západního světa živen, oblečen a dokonce i ubytován v mnoha ohledech lépe než knížata dřívějších dob. Spolupráce mezi kapitálem a prací je stejně nezbytná jako spolupráce mezi přadlenem a tkalcem; mírná přednost na straně rotačky, ale to mu nedává žádnou výhodu. Prosperita každého z nich je úzce spjata se silou a energií toho druhého, i když každý z nich může pro sebe dočasně nebo i trvale získat na úkor toho druhého o něco větší podíl národní dividendy. [5]

Kromě hlavních výrobních faktorů rozlišují různé zdroje tyto výrobní faktory:

Inovace ( anglicky  inovace ) je zavedená inovace, která poskytuje kvalitativní zvýšení efektivity procesů nebo produktů poptávaných trhem. Je konečným výsledkem lidské intelektuální činnosti , jeho představivosti, tvůrčího procesu, objevů, vynálezů a racionalizace. Příkladem inovace je uvádění výrobků (zboží a služeb) na trh s novými spotřebitelskými vlastnostmi nebo kvalitativní zvýšení efektivity výrobních systémů. Do doby vzniku vědy se z vůle společenské dělby práce v rámci společné (univerzální) práce izoluje skupina dělníků, jejíž hlavní funkcí se stává tzv. spekulativní činnost či intelekt vnější povaha. Od chvíle, kdy vznikl kapitalistický výrobní způsob a tržní mechanismus se všemožně rozvinul, se věda stává znatelným faktorem tohoto výrobního způsobu. O nějakém jeho oddělení od přímé výroby přitom nemůže být ani řeč. Věda je za těchto podmínek oddělena pouze od jednotlivého pracovníka podílejícího se na výrobním procesu. Z toho vyplývá závěr, že všechny řeči o procesech tzv. zavádění vědy a jejích výsledků do výroby nebo její zrychlené spojení s výrobou, integrace vědy s výrobou ve skutečnosti nemají žádný reálný základ. Přesnější by bylo v tomto případě hovořit o využití znalostí ve výrobě, které nabyly společenského významu a přiměřeného užitku.

Viz také

Poznámky

  1. ↑ 1 2 Produkce // Encyklopedický slovník Brockhause a Efrona  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). - Petrohrad. , 1890-1907.
  2. ↑ Produkce // Malý encyklopedický slovník Brockhause a Efrona  : ve 4 svazcích - Petrohrad. , 1907-1909.
  3. ↑ Lev Nikolajevič Tolstoj , XVII, Co tedy máme dělat?.
  4. ↑ 1 2 McConnell K. R. , Brew S. L. Ekonomie: principy, problémy a politika  : [ rus. ]  = Ekonomie: Principy, problémy a politiky. - M  .: Respublika , 1992. - V. 2. - S. 398, 394. - ISBN 5-250-01486-0 .
  5. ↑ Alfred Marshall. Principy ekonomické vědy. Kniha šestá. Rozdělení národního důchodu . Získáno 30. června 2010. Archivováno z originálu 15. října 2020.
Faktory produkce
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Literatura

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie
V bibliografických katalozích