Formule souhlasu

Formula Concordiae ( lat.  Formula Concordiae ) je jedna ze symbolických knih luteránství , podepsaná šesti luteránskými teology 29. května 1577 v klášteře Berger u Magdeburgu (odtud původní název „Berg Book“) a v roce 1584 přeložená do latiny . Těmito teology byli: Jacob Andree (autor krátké verze), Nikolaus Sellnecker , Christoph Körner , David Hitraeus , Andreas Musculus , Martin Chemnitz . Z hlediska dogmatického významu se rovná „ Augsburskému vyznání “. Mělo to sloužit jako ukončení sporu mezi ortodoxními Gnesioluterány a prokalvínskými melanchtonisty , které vznikly po Lutherově smrti .

Historie vytvoření

Po Lutherově smrti se stal hlavou luteránů jeho přítel a společník Melanchthon, ale jeho vyhovění vyvolalo reakci Gnesioluteránů v čele s Flaciem. Dva teologové Jacob Andree a Martin Chemnitz se rozhodli na jedné straně ukončit tyto spory a na druhé straně zabránit spojení s kalvíny. Práce zahájil v roce 1569 kurfiřt Augustus , který pozval Andreae do Wittenbergu ,  kolébky reformace. K dílu se přidal Chemnitz, který převzal redakční práci článku „O svobodné vůli“, a Kythreus, který se ujal problematiky přijímání. První verze Formule of Concord byla připravena v létě 1576 v Torgau . Po obdržení zpětné vazby a provedení drobných změn byl dokument v Bergu v roce 1577 slavnostně podepsán.

Záměr sjednotit všechny luteránské obce pod praporem nového symbolu však nebyl úspěšný. Formule souhlasu byla uznána u kurfiřtů v Sasku a Braniborsku , ve 20 vévodstvích, 24 krajích, 35 císařských městech; byla odmítnuta v Hesensku , Zweibrückenu , Anhaltsku , Pomořanech , Dánsku , Švédsku , Norimberku , Štrasburku atd. Formule souhlasu byla původně napsána německy ve 12 článcích a teprve později Lucas Osiander přeložil do latiny .

Obsah

Dědičný hřích není v žádném případě slabý a bezvýznamný, ale tak hluboká zvrácenost lidské přirozenosti, že v lidském těle a lidské duši nezůstane nic zdravého a nezkaženého.

Poznámky

  1. „Věčné vyvolení Boží se však vztahuje pouze na milované zbožné Boží děti, protože je příčinou jejich spásy , kterou také poskytuje, a také určuje, co se na ni vztahuje. Na tomto [Božím předurčení] spočívá naše spása tak pevně, že ji pekelné brány nepřemohou (Jan 10:28; Mt 16:18)“ (Shrnutí §5). „Z toho, že „mnoho je povolaných, ale málo vyvolených“ (Mt 22,14), však nevyplývá, že Bůh nechce spasit každého. Důvodem je to, že buď nechtějí slovo Boží vůbec slyšet , ale tvrdošíjně a svévolně jím pohrdají, zacpávají si uši a zatvrzují svá srdce, a tak blokují obvyklou cestu pro Ducha svatého, aby nemůže v nich konat Tvou práci; nebo když slyšeli Slovo, zacházejí s ním lehce a nedbají na něj s pílí – a za to [za jejich zánik] není odpovědný Bůh ani Jeho vyvolení, ale jejich vlastní nepravost. [Viz: 2. Petrova 2:1; Lukáš 11:49,52; Židům 12:25]“ (Shrnutí §12).

Literatura

Odkazy