Francouzská šlechta ( fr. la noblesse française nebo la noblesse de France ) je privilegované panství feudálního původu ve Francii .
Nejvýrazněji se šlechta ve Francii lišila od buržoazie, jejíž příklad zasáhl i Německo. Francouzská feudální aristokracie, která si mezi své členy rozdělila práva nejvyšší moci, začala postupně ztrácet svou politickou nezávislost v důsledku růstu královské moci, podporované zčásti jinými vrstvami, jmenovitě měšťany, kteří v králi viděli přirozenou obranu. proti útlaku šlechty.
Nějakou dobu se však zdálo, že šlechta a buržoazie, zastoupené ve shromáždění státních úředníků , budou bránit práva země před přílišným nárůstem královské moci. Králům se však podařilo přitáhnout na svou stranu šlechtu a ze samostatné velké pozemkové šlechty stojící mezi lidem odtrhnout od lidu poslušnou dvorskou šlechtu, která si však ponechala všechna pro lid tíživá privilegia. (osvobození od daní) a feudální práva nad rolníky ( quitrents , cla , justiční práva atd.).
Veřejné přesvědčení, na jehož základě byla šlechta považována za jinou, vznešenější krev než lid, bylo ve Francii podporováno se zvláštní silou. Sňatky mezi šlechtou a buržoazií, přestože nebyly zákonem zakázány, byly považovány za nerovné (mésalliance) a šlechtic zabývající se obchodem ponižoval svou hodnost (dérogation).
Ve staré Francii existovala vyšší a nižší feudální šlechta (noblesse; slovo gentil'homme znamená dobře urozený muž - homo gentilis). První sestával z vrstevníků království, kteří již neměli suverénní práva poté, co velké a malé nezávislé majetky, které se vytvořily ve francouzském státě za posledních slabých Karolinců, byly znovu přeměněny Kapetovci na jednoduché státní oblasti.
V raných dobách tito vrstevníci představovali, stejně jako v Anglii, královu nejvyšší radu (le grand conseil), která byla jak nejvyšším soudem, tak nejvyšším politickým orgánem. Později byli vytlačováni stále více; u soudu je nahradili učenci legalisté a kvůli neustálé touze francouzských králů po neomezené moci ztratili svůj poradní vliv, takže před revolucí se vyšší šlechta téměř nelišila od nižší v něčem jiném, než jen ve vnějších známkách výhody.
Rozdělení podle soudních právFrancouzská šlechta se podle svých soudních práv dělila na nositele vyšší, střední a nižší justice. Velmi početný a vlivný kontingent pro nižší šlechtu představovala v předrevoluční Francii tzv. šlechta pláště (noblesse de robe, existovala od roku 1600 ), tedy členové nejvyšších soudů či parlamentů , kteří získali tzv. šlechtická hodnost podle státní služby.
Revoluce roku 1789 zničila nejen všechna privilegia šlechty (sami poslanci šlechty se jich vzdali ve slavné noční schůzi 4. srpna ), ale i samotnou vrchnost jako samostatný statek. Užívání šlechtických titulů, erbů atd. bylo pod trestem zakázáno.
Napoleon I. dekrety z let 1806-1808. vytvořil novou šlechtu (částečně s majoráty ). V trestním zákoníku z roku 1810 byl uložen trest za zpronevěru šlechtických titulů. Charta z roku 1814 sice hlásala zásadu rovnosti všech před zákonem, nicméně umožnila staré šlechtě obnovit a té nové ponechat si své tituly. Králi bylo uděleno právo udělovat šlechtu, avšak bez osvobození od povinností a bez výsad.
Revidovaná charta z roku 1830 na tom nic nezměnila; ale v revizi trestního zákoníku v roce 1832 byl zákaz zpronevěry šlechtických titulů zrušen, takže od té doby mohl každý Francouz nosit jakýkoli titul, který se mu zlíbil. Zákon z roku 1835 zakazoval zřízení majorátů. Pokusy císaře Napoleona III. znovu upravit vydávání titulů ve smyslu trestního zákoníku z roku 1810 neměly trvalé následky.