Edikty prétorů

Prétorské edikty  jsou římským pramenem práva, který přišel z republikánského Říma . Edikty vydávali prétoři při nástupu do úřadu a obsahovaly program jejich činnosti po dobu služby a také údaje o povaze okolností, za nichž byla soudní ochrana udělena. Edikty prétorů daly podnět k vytvoření zvláštního systému prétorského práva .

Příčiny

Dekrety zákonů tabulek XII přestaly splňovat požadavky kladené rychle se rozvíjejícím životem republikánské doby. Za takových podmínek ztratilo jus civile své normy. Bylo však možné, aby se soukromá osoba obrátila na prétora o pomoc v případě, že pro mezery v zákoně nebylo možné dosáhnout satisfakce občanskoprávní žalobou. Prétoři zajišťovali ochranu vnitřního občanského míru a pořádku, za což byli obdařeni téměř neomezenou správní mocí (imperium) se všemi jejími atributy (multae dictio, pignoris capio). Prétoři v průběhu své služby zpracovávali konkrétní řešení často se vyskytujících problémů a tato řešení všem předkládali ve svých ediktech.

Specifičnost a zásady

Prátorské právo bylo flexibilnější než zákonodárné právo. Edikt se vyznačoval tím, že byl každoročně aktualizován – „lex annua“ (výroční zákon). Jus civile se postupně vytrácelo z nedostatku aplikace, a to zajistilo spravedlnost proměn. Některé edikty byly určeny pro nějakou konkrétní příležitost (edicta repentina); jiné obsahovaly obecná pravidla a program činnosti prétora, závazný po dobu jeho služby (edictum perpetuum). V těchto, tzv. „Trvalé“ edikty odrážely administrativně-právní praxi prétorů.

Pravidla praxe

Postupem času se vytvořil určitý soubor prétorských norem, protože každý nový prétor při sestavování svého ediktu zohledňoval zkušenosti svých předchůdců (edictum tralaticum). Praetor přitom není formálně povinen při své činnosti vytvářet nové předpisy. Aby však byla zachována jasnost právního řádu, bylo v zájmu prétora držet se svých vlastních ediktů.

Hadriánův edikt

Za Hadriana byl právník Salvius Julian pověřen, aby dal do pořádku materiály trvalého ediktu, edictum perpetuum (125-138 nl). Prátorské právo bylo kodifikováno a další rozvoj prétorské činnosti ztratil půdu pod nohama. Ačkoli edictum perpetuum nebylo zákonem uznáno, bylo prohlášeno za neměnné a dodatky mohl provádět pouze císař. Edikt revidovaný Julianem byl nadále vystaven v Římě a provinciích. Žádný z rukopisů se do dnešních dnů nedochoval, nicméně díky komentářům Gaia , Ulpiana a Pavla vyšlo najevo, že edikt sestával ze dvou částí, hlavní a doplňkové, a obsahoval určitý počet titulů malého svazku s tituly (de iudiciis, de rebus creditis atd.) d.). V hlavní části byly zveřejněny samostatné body a reklamační body clausulae edictales, v doplňkové části pak standardní formuláře reklamací. Edikt vznikl historicky, a proto v něm nebyl žádný zvláštní systém.

Literatura

• Lenel O. Essai de rekonstituce de l'Édit perpétuel. Paříž: L. Larose, 1901-1903. 2 sv.
• Dozhdev D. V. Římské soukromé právo - M, 2011. s. 38, 126-132
• Pokrovskij I. A. Dějiny římského práva. - Petrohrad, 1998. str. 127-129
• Římské právo soukromé: Učebnice. Ed. I. B. Novitsky a I. S. Peretersky. - Slečna. 21-22

Slovníky a encyklopedie	Universalis
V bibliografických katalozích	BNF : 125006797