„Vanino port“ („Vzpomínám si, že Vanino port...“) je lidová píseň z dob SSSR , která je někdy nazývána hymnou kolymských vězňů . Přesné datum sepsání není známo. Podle některých zpráv píseň napsal Fjodor Michajlovič Demin v roce 1939. Kolymský vězeň A. G. Morozov tvrdil, že tuto píseň slyšel na podzim 1947 a datuje ji do let 1946-1947 (stavba přístavu Vanino byla dokončena 20. června 1945). Bylo připisováno a připisováno řadě autorů, včetně potlačovaných básníků Nikolaje Zabolotského , B. A. Ručeva a dokonce Borise Kornilova , který byl zastřelen v roce 1938 . V pátém svazku sebraných děl Andreje Voznesenského (nakladatelství Vagrius ) na stranách 245-246 je verze o autorství Fjodora Michajloviče Demina-Blagoveščenského (nar. 1915). Magadanský spisovatel A. M. Biryukov podrobně prostudoval problematiku autorství písně a s velkou přesvědčivostí ukázal, že jejím autorem byl Konstantin Konstantinovič Sarakhanov [1] , technický vedoucí dolů Šturmovoj a Maldyak, vězeň a propuštěn, později vedoucí hl. důl Udarnik [2] .
Píseň se jmenuje podle přístavu ve vesnici. Vanino , na ruském pobřeží Tichého oceánu Přístav Vanino byl přestupním místem pro etapy vězňů na cestě do místa výkonu trestu na Kolymě . Na nádraží a v přístavu Vanino byli vězni přesunuti ze železničních vlaků do parníků na cestě do Magadanu , správního centra Dalstroy a Sevvostlagu .
Moderní verze písně:
Pamatuji si ten přístav Vanino
A mrzutý výkřik parníků,
Když jsme šli po můstku na palubě
Do chladných ponurých podpalubí.
Na moře se snesla mlha, Mořské
živly hučely.
Ležící před Magadanem,
hlavním městem regionu Kolyma.
Ne píseň, ale žalostný výkřik
Z každého prsu uniklo.
"Navždy sbohem, pevnino!" -
Parník sípal, napínal se.
Z nadhazování s/k
sténaly, Objímaly se jako bratři,
A jen občas
se z jazyka vylouply tlumené kletby.
Zatraceně, Kolymo,
čemu se říká nádherná planeta.
Nedobrovolně se zblázníš,
Odsud není návratu.
Pět set kilometrů - tajga.
V této tajze jsou divoká zvířata.
Auta tam nejezdí.
Jelen klopýtá.
Zde se smrt spřátelila s kurdějemi,
ošetřovny jsou nabité do posledního místa.
Marně a letos na jaře
čekám na odpověď své milované.
Vím, že mě nečekáš
A nečteš mé dopisy,
Nepřijdeš se se mnou setkat,
A když přijdeš, nepoznáš mě...
Sbohem, má matka a ženo!
Sbohem, milé děti.
Poznej hořký pohár až do dna
, který budu muset vypít na světě!