Vimuttimagga ( Pali Vimuttimagga , Skt. Vimuktimaarga^saastra , Chieh-t'o-tao-lun (čínština), Rnam par grol ba'i (tib.), doslova "Cesta osvobození" ) je buddhistický průvodce meditační praxí , od autora, který je považován za arhata Upatissa (I. století našeho letopočtu). Cesta v něm je rozdělena do tří stupňů: ctnost, koncentrace a moudrost, jejichž průchod vede k osvobození. Vimuttimagga byl pravděpodobně modelem Buddhaghosovy Visuddhimaggy.
Vimuttimagga nepřežila v moderní théravádové tradici. Jeho text se dochoval pouze v čínském překladu (originální rukopis byl do Číny přivezen přes Funan na začátku 6. století našeho letopočtu).
Vimuttimagga byla pravděpodobně napsána v prvním století našeho letopočtu. Na Srí Lance je to věk sporů mezi různými komunitami (nikayas), věk přerušení linií posloupnosti učitelů a také věk sucha, během kterého se mniši rozhodli sepsat pálijský kánon. Toto je také doba šíření nových trendů z Indie, na rozdíl od dříve zavedeného kánonu.
V té době na Srí Lance existovalo několik nikayas (komunity s vlastní verzí Vinaya) - Mahavihara, Abhayagirivihara , Jetavanavihara a Dakkhinavihara. Abhayagirivihara byla centrem buddhistické vzdělanosti, známým daleko za hranicemi Srí Lanky. Následně Abhayagirivihara převzal vliv indické Vetully (Skt. Vaitulya, Vaipulya - tento název obvykle odkazuje na díla mahájány) a v souvislosti s rivalitou s Mahaviharou se rozhořely vzájemné intriky a spiknutí. Na rozdíl od Indie na Srí Lance nakonec převládl výklad prezentovaný Maháviharou. Ze zbytku nikai nezůstalo nic kromě architektonických struktur a o jejich učení není známo téměř nic. Ve 12. století byla Abhayagirivihara násilně sloučena s Mahavihara a existence této théravádové tradice byla přerušena.
V pátém století se propast mezi cejlonským a indickým buddhismem prohloubila a na Srí Lance bylo potřeba oživit kompletní soubor pálijských textů. Tento úkol provedl Buddhaghosa . Přeložil a sestavil komentáře ve staré sinhálštině do pálštiny a doplnil je o svůj vlastní výklad v podobě Visuddhimagga – „matky všech komentářů“.
Buddhaghosa ve svých dílech nikdy nezmiňuje Vimuttimaggu, ale podle následných komentátorů se o ni opíral při sestavování Visuddhimagga. Úzká podobnost mezi oběma díly je evidentní. Vimuttimagga, stejně jako Visuddhimagga, se v souladu s tradiční klasifikací buddhistické cesty skládá ze tří částí – morálky (siila), koncentrace (samádhi) a moudrosti (panna). Na rozdíl od scholastičtější Visuddhimagga je Vimuttimagga věnována hlavně buddhistické praxi a je mnohem menší než Visuddhimagga.
Vimuttimagga umožňuje poznat, jaký byl systém praxe a filozofie před Buddhaghosou. Je docela možné, jak tvrdí Purushottam Bapat, François Bizot, Heinz Bechert a Peter Skilling, , že Vimuttimagga odráží učení Abhayagirivihara. Systém praxe podle Vimuttimaggy (například džhány) často více odpovídá suttám než ve Visuddhimagga. Proto slouží jako cenný zdroj znalostí o rané buddhistické praxi.
V moderní historiografii je navíc rozšířen názor o spojení Vimuttimaggy s málo prozkoumanou tradicí Yogachara – „esoterická théraváda“, která nespadala pod reformy Buddhaghosy a částečně přetrvává dodnes v jihovýchodní Asii, zejména v Thajsku a Kambodži. V tradici jógačáry je spolu s klasickými théravádovými praktikami patrné vrstvení rituálních prvků, např. rozklad na symbolické slabiky slova „araham“, něco jako energetická centra a kanály. V nedávné době se však tvrdilo, že běžný historiografický pohled na spojení Vimuttimaggy s tradicí kláštera Abhayagirivihara a tradicí Yogacara (a tedy prostřednictvím Vimuttimaggy spojení Abhayagirivihara s tradicí Yogacara) nemůže být přijímán.jedinečně na základě aktuálně dostupných údajů [5].
Tradice zaznamenaná ve Vimuttimaga byla zachována v Indii až do středověku, jak dokládá rozsáhlá citace Vimuttimagga v Samskrtasamskrtavinishchaya, severoindického autora z 12. století. Dasabalashrimitra. Toto dílo se stejně jako třetí kapitola Vimuttimagga (Dhutanga-nirdesa) dochovalo v tibetském překladu.