Zákon o vládě Indie z roku 1935 je zákon schválený britským parlamentem v srpnu 1935 jako výsledek práce tří konferencí u kulatého stolu (1930-1932).
V první polovině 20. století položil Indický národní kongres (INC) a další politické organizace základ indického národně osvobozeneckého hnutí, jehož cílem bylo dosáhnout nezávislosti na Velké Británii . Ve 20. a 30. letech 20. století následovaly miliony Indů Mahátmu Gándhího , který zahájil masovou kampaň občanské neposlušnosti ( satyagraha ), založenou na principu nenásilí ( ahimsa ) a nespolupráce.
V roce 1929 místokrál lord Irwin oznámil, že budou provedeny reformy, které Indii udělí status dominia. Ale pracovní výbor Indického národního kongresu prohlásil, že nemůže existovat žádná skutečná svoboda, dokud nebude přerušeno spojení s Velkou Británií.
Zákon stanovil přeměnu britské kolonie Indie na federaci provincií Britské Indie a vazalských knížectví. Ke vstupu do federace byly přinuceny provincie, do federace mohla vstoupit knížectví nebo navázat přímé vztahy s mateřskou zemí.
Účast na formování Ústředního zákonodárného sboru Indie byla odlišná. Byli voleni zástupci z provincií, z knížectví - jmenovaní panovníky.
Generální guvernér , jmenovaný britským monarchou , si udržel plnou moc ve svých rukou.
Princip rozvoje provinční autonomie, zavedený v roce 1937, předpokládal rozdělení moci mezi ústřední vládu a provincie.
Volby do zákonodárného sboru byly drženy curiae v závislosti na náboženské a kastovní příslušnosti.
Zákon jako celek se ukázal jako rozporuplný a nepokrýval všechny aspekty vztahu kolonie s mateřskou zemí a se členy Britského společenství národů. Indické politické síly nazvaly zákon „otrockou ústavou“ a zaznamenaly jeho omezení. Zákon o vládnutí z roku 1935 zároveň rozšířil pole působnosti pro zastánce ústavních forem boje za národní nezávislost.