Ikskul von Gildenband, Varvara Ivanovna

Baronka Varvara Ivanovna Ikskul von Gildenband [1] (rozená Lutkovskaya, v prvním manželství - Glinka-Mavrina; 29. ​​listopadu [ 11. prosince ]  1850 [2] , Petrohrad  - 20. února 1928 , Paříž ) - ruská veřejná osobnost, spisovatelka , překladatelka a nakladatelka, sestra milosrdenství , filantropka .

Životopis

Narodila se 29. listopadu ( 11. prosince )  1850 [2] v St. Petersburgu . Dcera generálmajora I. S. Lutkovského . Matka - Maria Alekseevna Shcherbatova (rozená Shterich), představitelka vznešené srbské rodiny.

V 16 letech se provdala za diplomata, skutečného státního rady a komorníka N. D. Glinku-Mavrina , se kterým porodila syny Grigorije (1869-?) a Ivana (1870-1919) a dceru Sophii.

Po odchodu od manžela odešla do Paříže , kde počátkem 80. let 19. století začala pod pseudonymem Rouslane (Ruslana) psát romány, novely a povídky pro francouzské časopisy . Její příběh „Sofievsky Žid“ je známý. Maupassant napsal předmluvy k některým z jejích skladeb . Přeložila také díla F. M. Dostojevského do francouzštiny . Později, v roce 1886, vydala svůj vlastní překlad z francouzštiny svého románu „Na mlhavém severu“ ze života německé vysoké společnosti v časopise Severny Vestnik , ale román nebyl nijak zvlášť úspěšný.

Po podání žádosti o rozvod se 11. ledna 1874 v Nice provdala za skutečného tajného radního barona K. P. Ickskul von Hildenband (1818-1893), ruského velvyslance v Římě . Obdarovanými na jejich svatbě byli každý I. S. Malcov a P. I. Miklaševskij a za nevěstu S. Chicherin a Yu. S. Nechaev [3] . Jejich dcera Barbara (25. 10. 1874, Řím - 18. 12. 1937), kmotřenka hraběnky M. B. Stroganové, byla prvním sňatkem s budoucím generálem jezdectva Nikolajem Kaznakovem .

Kolem roku 1890 se manželé vrátili do Petrohradu.

Ve svém domě na nábřeží Kateřinského kanálu si otevřela literární a výtvarný salon [4] . V salonu byli významní hodnostáři, ale i představitelé vědy, literatury a umění, včetně V. S. Solovjova , A. M. Gorkého , D. S. Merežkovského , Z. N. Gippia , M. V. Nesterova , V. G. Korolenka , A. P. Čechova , V. V. N. Toljova a L. ostatní. Portréty mnoha návštěvníků salonu vytvořil I. E. Repin , který také namaloval portrét hostesky („Dáma v červených šatech“, 1889). Portrét byl pravděpodobně důvodem, že u dvora dostala Varvara Ivanovna přezdívku „Rudá baronka“ [5] .

Později, koncem 90. let 19. století, se přestěhovala do domu, který dříve patřil jednomu ze strýců A. N. Benoise ( Kirochnaja 18 ), kde také pořádala salonní setkání.

V letech 1891-1896 ve spolupráci s I. D. Sytinem vydávala levné knihy pro veřejné čtení [6] . Vyšlo 64 knih s díly ruské a překladové francouzské literatury.

V roce 1892 šla pomáhat hladovějícím do vesnice Nižňaja Serda v provincii Kazaň , sbírala peníze, organizovala bezplatné jídelny. Během cesty se nakazila neštovicemi . Na žádost Lva Tolstého pomohla Doukhoborům , kteří se stěhovali do Kanady .

Držela se liberálních názorů a využila své blízkosti k ruskému císařskému dvoru a aktivně se podílela na osudech mnoha současníků. Zejména třikrát zachránila A. M. Gorkého z vězení, pracovala pro N. K. Michajlovského , kterému hrozil vyhnanství.

V roce 1895 sehrála velkou roli při vzniku prvního v Evropě Petrohradského ženského lékařského institutu , následně této instituci neustále pomáhala: organizovala charitativní koncerty, přednášky a loterie , sháněla finanční prostředky na levné a bezplatné pořádání jídla pro potřebné, podílela se na přípravě Pirogovských kongresů , založila několik stipendií na její jméno. V letech 1894-1896 převedla významné knižní sbírky do Vědecké knihovny Petrohradské univerzity a do knihovny Vyšších ženských (Bestuževských) kurzů . V letech 1894-1918 měla na starosti knihovnu kurzů. Byla členkou Charitativní společnosti v nemocnici Kalinkinskaya v Petrohradě .

V roce 1900 se stala jednou z iniciátorek vytvoření Komunity milosrdných sester Ruské společnosti Červeného kříže pojmenované po generálním adjutantovi M. P. von Kaufmannovi, v čele rady komunity. Byla členkou Alekseevského hlavního výboru pro charitu dětí osob, které zemřely ve válce s Japonskem . V únoru až říjnu 1912 se s oddílem sester z komunity Kaufman vydala na Balkán do oblasti vojenských operací Bulharska , Srbska a Černé Hory proti Osmanské říši . V letech 1914-1916 sestry komunity pod jejím vedením působily na jihozápadní frontě , kde organizovaly řadu nemocnic a jevištních lazaretů . Za svou práci na frontě v roce 1916 obdržela George Cross . Ve stejných letech byla členkou Výboru dámského lazaretu a předsedkyní Společnosti pro posílení prostředků ženského léčebného ústavu a vyšších ženských kurzů.

Po říjnové revoluci v roce 1918 strávila několik týdnů ve vězení jako rukojmí (jako matka „bílé gardy“ ) a poté byla spolu se svým synem, bývalým strážným Ivanem Glinkou, vystěhována ze svého domu. na ulici Kirochnaja. V zimě 1919-1920 syn zemřel na zápal plic komplikovaný hladem. Na podzim roku 1920 se za asistence A. M. Gorkého usadila v Domě umění na Něvském prospektu 15. Snažila se přivydělávat si překládáním. Požádala úřady o povolení vycestovat do zahraničí, ale byla zamítnuta. V zimě roku 1920 ilegálně, podle jedné verze, s pomocí pašeráckého průvodce překročila hranici s Finskem na ledu Finského zálivu .

Od roku 1922 žila v Paříži se svým nejstarším synem Grigorijem (1869-po roce 1930). Zemřela 20. února 1928 a je pohřbena na hřbitově Batignolles .

Mnoho stránek literárních memoárů je věnováno Varvara Ivanovna Ikskul von Gildenband (zejména V. F. Chodasevič , T. A. Aksakova-Sivers , D. N. Mamin-Sibiryak , V. D. Bonch-Bruyevich ). Je jí věnováno dvanáct básní první sbírky D. S. Merežkovského .

Skladby

• Ikskul V. I. Ivan Dmitrievich Sytin // Půl století pro knihu. 1866-1916. - M. , 1916.
• Ikskul V.I. Na mlhavém severu // Northern Bulletin. - 1886. - Č. 1-4 .

Poznámky

1. ↑ Pravopis příjmení je uveden podle referenční knihy „Ruská diaspora ve Francii 1919-2000“ Archivní kopie ze dne 6. března 2016 na Wayback Machine a „Slovník pseudonymů ...“ Archivní kopie ze dne 26. října 2018 na Wayback Machine . Někdy se také používají hláskování Gildenbandt, Gillenband a některé další.
2. ↑ 1 2 Některé zdroje uvádějí rok narození 1852 nebo 1854.
3. ↑ TsGIA SPb. f.19. op.123. d.30. S. 161.
4. ↑ Dům 156 podél Catherine Canal, nyní známý jako sídlo A. O. Vitaliho, se nachází poblíž mostu Alarchin . Z tohoto důvodu přátelé někdy žertem nazývali jeho milenku "Vévodkyně d'Alarcon".
5. ↑ Antonov B. Rudá baronka // Talion. - 2008. - č. 28 . - S. 16-26 .
6. ↑

   Baronka Ikskul (Vykhuhol) vydává knihy pro lid. Každá kniha je ozdobena heslem „Pravda“; cena pravdy je 3-5 kop. za kopii. Tady a Uspensky a Korolenko a Potapenko a další skvělí lidé. Ptala se mě, co mám zveřejnit. Na tuto otázku jsem nebyl schopen odpovědět, ale stručně doporučil prohrabat se starými časopisy, almanachy a tak dále. Poradil jí, aby si přečetla Hřeben . Když si začala stěžovat, že je pro ni těžké sehnat knihy, slíbil jsem jí od vás záštitu. Pokud existuje žádost, neodmítejte. Baronka je poctivá dáma a knihy nevyléčí. Vrátí se a zároveň vás odmění okouzlujícím úsměvem.

   - A.P. Čechov. Dopis A. S. Suvorinovi ze dne 24. prosince 1890

Literatura

• Slovník pseudonymů ruských spisovatelů, vědců a osobností veřejného života: Ve 4 svazcích - M. , 1960. - T. 4. - S. 207.
• Mnukhin L., Avril M., Losskaja V. Ruské zahraničí ve Francii 1919-2000. - M. , 2008.
• Bokova V. Baronka Ikskul // Osoby. Životopisný almanach. — M.; SPb., 1994. - T. 4 . - S. 95-123 .
• Antonov B. Rudá baronka // Talion. - 2008. - č. 28 . - S. 16-26 .
• Aksakova-Sivers T. A. Rodinná kronika: Ve 2 knihách. — Atheneum. - Paříž, 1988.

Odkazy

• Encyklopedie Petrohradu. Ikskul von Gildenband Varvara Ivanovna
• Baronka Varvara Ivanovna Ikskul von Hildenbrandt
• Vzpomínky M. Nesterova. Baronka Varvara Ivanovna Ikskul von Hildenbandt