Próza

Próza „vyžaduje myšlení a myšlení“

Próza ( lat.  prosa lit. účelová řeč) [2]  -  ústní nebo písemný projev bez členění na souměrné segmenty - verše ; na rozdíl od poezie je její rytmus založen na přibližné souvztažnosti syntaktických konstrukcí (tečky, věty , sloupce ). Někdy se tento termín používá jako kontrast k beletrii , obecně (poezie) k vědecké nebo publicistické literatuře , to znamená, že nesouvisí s uměním [3].

Původ

Ve starověké řecké literatuře byla jakákoli umělecká literatura nazývána poezií . Samotný pojem umění byl však v řecké kultuře nerozlučně spjat s rytmem , a proto měla většina literárních děl poetickou podobu . Později se rytmicky organizované řeči začalo říkat verše, na rozdíl od řeči nesouvisející s rytmem. Staří Římané , pokračovatelé řecké kultury, tomu začali říkat próza. V Quintilian , výraz ōrātiō prōsa se nalézá , v Seneca  to je prostě prōsa naznačovat volný projev, nesvázaný rytmickými opakováními.

Jen lat.  prōsa (ōrātiō) je utvořeno od přídavného jména prōsus „rovný“, „volný“ < prōrsus stejný < ostatní lat. prōvorsos „otočený dopředu“, „rovný“, příčestí OE. sloveso prōvortere „otočit dopředu“ (> lat.  prōvertere ). Termín byl někdy v protikladu k názvu verše – lat.  proti ( prōrsā et vorsā “v próze a poezii” v Apuleius) [4] .

Přes zdánlivou samozřejmost není jasné rozlišení mezi pojmy „próza“ a „poezie“ [5] . Jsou díla, která nemají rytmus, ale jsou rozčleněna do linií a souvisí s poezií a naopak, psaná rýmově a s rytmem, ale související s prózou (viz Rytmická próza ).

Historie

Jako první autoři prózy jsou uváděni Pherekides of Syros [6] a Milesians [7] . Dříve také nazývaný Cadmus z Milétu .

Ve starověkém Řecku existovala vedle poezie také umělecká próza: mýty , legendy , pohádky , komedie . Tyto žánry nebyly považovány za poetické, protože mýtus pro staré Řeky nebyl uměleckým fenoménem, ​​ale náboženským , tradice byla historická, pohádka byla každodenní, komedie byla považována za příliš všední. Literatura faktu zahrnovala díla oratorní, politická a později vědecká. Ve starověkém světě, starověkém Římě a poté ve středověké Evropě byla próza v pozadí, reprezentující každodenní nebo publicistickou literaturu , na rozdíl od vysoce umělecké poezie.

Ve druhé polovině středověku se situace začala postupně měnit. Spolu s úpadkem antické a následně feudální společnosti postupně zaniká báseň , tragédie a ódy . V souvislosti s rozvojem komerční buržoazie , jejím kulturním a ideologickým růstem, na základě kultury velkoměst se stále více rozrůstají a rozvíjejí prozaické žánry. Vzniká příběh , povídka , po které se rozvíjí román . Staré básnické žánry, které hrály hlavní roli v literatuře feudalismu a otrokářské společnosti , postupně ztrácejí svůj hlavní, vůdčí význam, i když v žádném případě z literatury nemizí. Nové žánry, které hrají hlavní roli, nejprve v buržoazních stylech a poté v celé literatuře kapitalistické společnosti , však jednoznačně tíhnou k próze. Umělecká próza začíná přední místo poezie zpochybňovat, přibližuje se mu a ještě později, v době rozkvětu kapitalismu, je dokonce odsouvá. V 19. století se prozaici, povídky a romanopisci stali nejvýraznějšími postavami beletrie, kteří dali společnosti ona velká typická zobecnění, která v éře triumfu poezie podávali tvůrci básní a tragédií.

Literární žánry v próze

Přestože pojetí žánru určuje obsah díla, nikoli jeho formu, většina žánrů tíhne buď k básnické tvorbě (básně, divadelní hry), nebo k próze (romány, povídky). Takové rozdělení však nelze brát doslovně, neboť existuje mnoho příkladů, kdy díla různých žánrů byla napsána pro ně nezvyklou formou. Příkladem toho jsou romány a povídky ruských básníků psané poetickou formou: „ Hrabě Nulin “, „ Dům v Kolomně “, „Evgen Oněgin “ od Puškina , „ Pokladník “, „ Sashka “ od Lermontova . Kromě toho existují žánry, které jsou stejně často psány jak v próze, tak ve verši ( pohádka ).

Mezi literární žánry tradičně označované jako próza patří biografie, manifest, povídka, esej, parabola, příběh, podobenství, povídka, román, epos, esej atd.

Životopis

• Biografie  - esej, která popisuje historii života a díla člověka [8] . Popis života člověka; žánr historické, umělecké a vědecké prózy. Moderní biografie (například série „Life of Remarkable People“) odhaluje historické, národní a sociální podmínění, psychologický typ osobnosti, její příčinné vztahy se sociokulturním světem [9] .

Manifest

• Manifest  je programové prohlášení v prozaické podobě, spojené s estetickými principy určitého literárního směru , proudu, školy, skupiny. Termín se rozšířil v 19. století , je svým významem značně široký, v důsledku čehož je podmíněný a použitelný pro řadu literárních fenoménů - od podrobných deklarací až po seriózní estetická pojednání , články , předmluvy. V některých případech mají estetické výkony spisovatelů a literárních kritiků povahu literárních manifestů, které mají přímý dopad na historický a literární proces, a to navzdory skutečnosti, že některé deklarace ve formě manifestu jsou krátkodobé. a mají malý vliv. Někdy se literární manifesty a skutečný obsah literární školy neshodují. Celkově jsou manifesty tím či oním výsledkem živého společenského života, odrážejícího ideologická a estetická hledání a proces formování nové literatury [10] .

Novella

• Povídka  je literární malý narativní žánr, objemově srovnatelný s příběhem (což někdy vede k jejich identifikaci), ale liší se od něj genezí, historií a strukturou [11] . V povídce je více události, jasnější děj , jasnější dějový zvrat , vedoucí k rozuzlení. Oproti podrobnějším narativním formám ( příběh nebo román ) je v povídce málo postav a jedna dějová linie (výjimečně několik) s charakteristickou přítomností nějakého jednoho problému. Vrací se k folklórním žánrům ústního vyprávění v podobě pověstí nebo poučné alegorie a podobenství . Příběhy jednoho autora se vyznačují cyklizací . V tradičním modelu vztahu mezi spisovatelem a čtenářem je příběh obvykle publikován v periodiku; díla nashromážděná za určité období pak vycházejí jako samostatná kniha jako soubor povídek . Typická struktura klasické povídky: zápletka, vyvrcholení, rozuzlení. expozice je volitelná . I romantici počátku 19. století ocenili v románu nečekaný "sokolský" zvrat, tzv. "pointe", který v Aristotelově poetice odpovídá okamžiku uznání neboli vzestupům a pádům . Viktor Shklovsky v tomto ohledupoznamenal, že popis šťastné vzájemné lásky nevytváří povídku, povídka potřebuje lásku s překážkami: A miluje B, B nemiluje A; když se B zamiloval do A, pak už A nemiluje B [12] .

Esej

• Esej  je jakousi malou formou epické literatury, která se od své jiné formy, příběhu, liší absencí jediného, ​​rychle vyřešeného konfliktu a velkým rozvinutím popisného obrazu. Oba rozdíly závisí na rysech problematiky eseje. Nedotýká se ani tak problémů utváření charakteru osobnosti v jejích konfliktech s ustáleným společenským prostředím, ale problémů občanského a mravního stavu „prostředí“. Esej může odkazovat jak na literaturu, tak na žurnalistiku [13] [14] .

Parabola

• Parabola  - (z řečtiny - přirovnání, přirovnání, podobnost) alegorické moralizování; termín označující žánrovou varietu blízkou podobenství v próze a dramaturgii 20. století , ačkoli parabola jako stručná alegorická historie poučného obsahu je známá již od starověku , v křesťanské literatuřese často vyskytujeJedná se o zvláštní formu vyprávění, která se pohybuje jakoby po křivce (parabole): od abstraktních námětů se příběh postupně přibližuje k hlavnímu tématu a pak se opět vrací na začátek, jako například Podobenství o marnotratný syn v Novém zákoně . Kniha parabol jako nedílná součást je zahrnuta vGoethově Západo -východním divanu , jako alegorický příběhse nachází v evropské a ruské romantické literatuře. Blízkost žánru paraboly, četné parabolické inkluze jsou zaznamenány v mnoha dílech moderní literatury. Parabola je nejednoznačný termín pro ruskou literární kritiku, protože jde o překlad a je často nahrazen pojmem „ podobenství “. Existují však také zásadní rozdíly, které lze pochopit, když vezmeme v úvahu několik důležitých zdrojů a analyzujeme jejich rozdíly. Na rozdíl od podobenství parabola nepotlačuje objektivní, situační základ díla. Jestliže je například v evangelijním podobenství hlavní alegorický plán, vysvětlení v podstatě jednoduché zápletky z hlediska křesťanské morálky, pak v parabole jsou oba plány stejně důležité. To do značné míry určuje povahu žánru paraboly ve 20. století [15] .

Příběh

• Příběh  je dílo epické prózy, blízké románu, tíhnoucí k důslednému podání zápletky, omezené minimem dějů. Zobrazuje samostatnou epizodu ze života; se od románu liší menší úplností a šíři obrazů každodenního života, zvyků [16] . Nemá ustálený objem a zaujímá mezipolohu mezi románem na jedné straně a povídkou či novelou na straně druhé. Tíhne to ke kronikářské zápletce, která reprodukuje přirozený běh života. Ve starověké Rusi „příběh“ znamenal jakýkoli prozaický příběh, na rozdíl od poetického. Starověký význam termínu - "zpráva o nějaké události" - naznačuje, že tento žánr absorboval ústní příběhy, události, které vypravěč osobně viděl nebo o nich slyšel. Důležitým zdrojem staroruských "pohádek" jsou kroniky (" Příběh minulých let " atd.). Ve starověké ruské literatuře byl „příběhem“ jakékoli vyprávění o jakýchkoli skutečných událostech („Příběh Batuovy invaze do Rjazaně“, „Příběh bitvy u Kalky“, „ Příběh Petra a Fevronie “ atd.) , jehož spolehlivost a skutečný význam (hodnotově dominantní) nevzbuzovaly u současníků pochybnosti. Děj klasického příběhu, jehož zákonitosti se utvářely v realistické literatuře druhé poloviny 19. století, se obvykle soustřeďuje kolem obrazu hlavního hrdiny, jehož osobnost a osud se odhalují během několika málo událostí, do kterých se zaplete. přímou součástí. Vedlejší dějové linie v příběhu (na rozdíl od románu) většinou chybí, narativní chronotop se soustřeďuje na úzký časový a prostorový úsek. Počet postav v příběhu je celkově menší než v románu a jasné rozlišení mezi hlavními a vedlejšími postavami, charakteristické pro román, v příběhu obvykle chybí, nebo toto rozlišení není pro román podstatné. vývoj akce. Děj realistického příběhu je často spojován s „tématem dne“, s tím, co vypravěč pozoruje v sociální realitě a co vnímá jako aktuální realitu. Někdy sám autor charakterizoval stejné dílo v různých žánrových kategoriích. Turgeněv tedynejprve nazval Rudina příběhem a poté románem. Názvy příběhů jsou často spojovány s obrazem hlavního hrdiny („ Chudák Lisa “ od N. M. Karamzina , „René“ od R. Chateaubrianda , „ Netočka Nezvanová “ od F. M. Dostojevského ) nebo s klíčovým prvkem děje („ The Pes baskervillský “ od A. Conana Doyla , „ Step “ od A.P. Čechova , „hrabství“ od E.I. Zamjatina atd.).

Podobenství

• Podobenství  je povídka ve verších nebo próze v alegorické , poučné formě. Skutečnost v podobenství je odhalena mimo chronologické a územní znaky, aniž by byla uvedena konkrétní historická jména postav. Podobenství nutně zahrnuje vysvětlení alegorie, aby byl čtenáři jasný význam alegorie. Navzdory podobnosti s bajkou se podobenství prohlašuje za univerzální zobecnění, které někdy nevěnuje pozornost soukromým otázkám. Podobenství je také žánrem eposu: drobné výpravné dílo poučného charakteru, obsahující náboženské či mravní učení v alegorické (alegorické) podobě. Hlavním zdrojem struktur podobenství v evropské literatuře je Nový zákon . Ve Starém zákoně stále neexistuje jasná žánrová formace, která se obvykle nazývá podobenstvím. Samostatné zápletky, například o Jobovi , Abrahamovi atd., lze také podmíněně nazvat podobenstvími, ale stále nemají konečné rozdělení času a věčnosti, které zásadně odlišuje evangelijní podobenství. Také, podobenství bylo populární epický žánr v literatuře 19. - 20. století , který byl založen na principu paraboly ; vyznačující se extrémní ostrostí hlavní myšlenky, výrazností a výrazností jazyka. Leo Tolstoj , Franz Kafka , Bertolt Brecht , Albert Camus a dalšíse obrátili k žánru podobenství [17] . Právě ve 20. století se objevil termín „román-podobenství“ [18] . V zahraniční literatuře 20. století je zvykem, že autoři, kritici a kunsthistorici odkazují na díla tohoto druhu, např. podobenství román T. Wildera "Most krále sv. Ludvíka" ( 1927 ), filozofický alegorické romány a podobenství od P. Lagerkvista , např . „( 1933 ), W. Goldinga „ Pán much “ ( 1954 ) a dalších, I. Calvino „Rozdvojený vikomt“ ( 1952 ), „ Baron v Strom“ ( 1957 ) a další, „ Stařec a moře “ od E. Hemingwaye ( 1952 ) – realistický příběh s podtextem „podobenství“, romány „Parable“ od W. Faulknera (1954), „Homo Faber “ ( 1957 ), „Budu si říkat Gantenbein“ ( 1964 ) od Maxe Frische , mnoho her od Bertolta Brechta , zejména „ Dobrý muž ze Szechuanu “ a „ Kariéra Artura Ui “ [19] , různé utopie a dystopie ,například „ 1984 “ (1949) a „ Farma zvířat “ ( 1945 ) od J. Orwella , „Za cenu ztráty“ ( 1961 ) od G. Greena . Můžete si také připomenout filozofický román Stanislava Lema " Solaris " ( 1961 ), " Kentaur " od J. Updike , antifašisty , s křesťanskými narážkami román " Pátá pečeť " od F. Shantyho , " středověké " romány od E. Andrzeevského „Temnota pokrývá Zemi“ a „Brány ráje“ aj. V ruskojazyčné literatuře má poetiku podobenství, orientovanou na původní, archetypální obrazy přírody a člověka, např. prózy A. Platonova. („The Pit “, „ The Potudan River “, 1937 ). Tento trend byl obnoven až v 70. letech v příbězích Vasila Bykova a Čingize Ajtmatova . I tento malý výčet ukazuje, jak důležité jsou alegorické, zobecněné formy a „věčná“, univerzální témata a obrazy v literatuře 20. století.

Příběh

• Příběh  je malá epická žánrová forma fikce – malá co do objemu zobrazovaných životních jevů, a tedy i co do objemu svého textu [20] .

Roman

• Román  je velké narativní dílo se složitým a rozvinutým dějem [21] .

Epic

• Epos  je epické dílo monumentální formy, které se vyznačuje obecnými problémy [22] . V historické a literární vědě se od 19. století často používá termín epos v rozšířeném smyslu, který zahrnuje jakékoli významné dílo, které má známky epické výstavby. V tomto smyslu se rozlišují „epické romány“, kde jsou hlavní postavy popsány na pozadí významných událostí historického významu: „ Válka a mír “ od L. N. Tolstého , „ Tiché proudy na Donu “ od M. A. Sholokhova . V „hrdinsko-romantických eposech“ se hlavní hrdinové aktivně a cílevědomě účastní významných historických událostí, při nichž se utváří jejich osobnost: „ Petr I “ od A. N. Tolstého [23] . Samostatně existují „morální eposy“ prozaického zaměření, které ve velkém vypovídají o komickém stavu národní společnosti: „ Gargantua a Pantagruel “ od Francoise Rabelaise , „ Mrtvé duše “ od N. V. Gogola , „Ostrov tučňáků“ od Anatole France [23] .

Esej

• Esej  je próza malého objemu a volné kompozice, vyjadřující individuální dojmy a myšlenky ke konkrétní příležitosti nebo problému a zjevně si nečiní nárok na určující nebo vyčerpávající výklad tématu [24] .

Viz také

• Literatura
• Poezie

Poznámky

1. ↑ Světový názor (ideový, třídní, stranický duch) spisovatele a umělecká typizace . Získáno 15. března 2014. Archivováno z originálu 15. března 2014. (neurčitý)
2. ↑ Slovník cizích slov. - M .: " Ruský jazyk ", 1989. - 624 s. ISBN 5-200-00408-8
3. ↑ Próza - literární encyklopedie . Získáno 5. dubna 2010. Archivováno z originálu 25. srpna 2011. (neurčitý)
4. ↑ Walde A., Hofmann JB Lateinisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg, 1954. - svazek II, str. 374.
5. ↑ Próza a poezie  // Encyklopedie " Kolem světa ".
6. ↑ A. N. Chanyshev - Přednášky o antické filozofii . Získáno 4. května 2014. Archivováno z originálu 22. ledna 2013. (neurčitý)
7. ↑ MILETE SCHOOL | Encyklopedie kolem světa . Datum přístupu: 4. května 2014. Archivováno z originálu 2. května 2014. (neurčitý)
8. ↑ Biografie // Vysvětlující slovník ruského jazyka  : ve 4 svazcích  / kap. vyd. B. M. Volin , D. N. Ushakov (sv. 2-4); komp. G. O. Vinokur , B. A. Larin , S. I. Ozhegov , B. V. Tomaševskij a D. N. Ushakov; vyd. D. N. Ushakova. - M .  : Státní ústav "Sovětská encyklopedie" (1. díl): OGIZ (1. díl): Státní nakladatelství zahraničních a národních slovníků (2.-4. díl), 1935-1940.
9. ↑ Biografie // Velká sovětská encyklopedie  : [ve 30 svazcích]  / kap. vyd. A. M. Prochorov . - 3. vyd. - M  .: Sovětská encyklopedie, 1969-1978.
10. ↑ M. Eikhengolts. Manifesty (umělecké a literární)  // Literární encyklopedie: Slovník literárních pojmů // ve dvou svazcích / Ed. N. Brodskij, A. Lavreckij, E. Lunin, V. Lvov-Rogačevskij, M. Rozanov, V. Češichin-Vetrinskij. — M.; L .: Nakladatelství L. D. Frenkel, 1925.
11. ↑ Novella // Velká sovětská encyklopedie  : [ve 30 svazcích]  / kap. vyd. A. M. Prochorov . - 3. vyd. - M  .: Sovětská encyklopedie, 1969-1978.
12. ↑ Viktor Shklovsky. „Struktura povídky a románu“ . Získáno 21. května 2013. Archivováno z originálu 15. listopadu 2012. (neurčitý)
13. ↑ Esej // Velký encyklopedický slovník  / Ch. vyd. A. M. Prochorov . - 1. vyd. - M  .: Velká ruská encyklopedie , 1991. - ISBN 5-85270-160-2 .
14. ↑ Esejový slovník literárních termínů pod. vyd. S. P. Bělokurová. Moskva, 2005
15. ↑ Prikhodko T.F. Parabola // Literární encyklopedický slovník. - M., 1987. - S. 267
16. ↑ Pohádka // Malý encyklopedický slovník Brockhause a Efrona  : ve 4 svazcích - Petrohrad. , 1907-1909.
17. ↑ Slovník literárních termínů pod. vyd. S. P. Bělokurová. Moskva, 2005
18. ↑ Viz např.: Miščenko V. G. Hrozná podobenství Stephena Kinga // King S. Zánětlivý pohled. Minsk, 1992, s. 351; Chameev A. William Golding - spisovatel podobenství // Golding W. Scorpion Bůh. SPb., 2001. S. 5-29
19. ↑ Fradkin I. M. Tvůrčí cesta dramatika  Brechta // Bertolt Brecht. Divadlo. Hraje. články. Výpisy. V pěti svazcích .. - M . : Umění, 1963. - T. 1 .
20. ↑ Příběh // Velká sovětská encyklopedie  : [ve 30 svazcích]  / kap. vyd. A. M. Prochorov . - 3. vyd. - M  .: Sovětská encyklopedie, 1969-1978.
21. ↑ román // Vysvětlující slovník ruského jazyka  : ve 4 svazcích  / kap. vyd. B. M. Volin , D. N. Ushakov (sv. 2-4); komp. G. O. Vinokur , B. A. Larin , S. I. Ozhegov , B. V. Tomaševskij a D. N. Ushakov; vyd. D. N. Ushakova. - M .  : Státní ústav "Sovětská encyklopedie" (1. díl): OGIZ (1. díl): Státní nakladatelství zahraničních a národních slovníků (2.-4. díl), 1935-1940.
22. ↑ Epos // Velká sovětská encyklopedie  : [ve 30 svazcích]  / kap. vyd. A. M. Prochorov . - 3. vyd. - M  .: Sovětská encyklopedie, 1969-1978.
23. ↑ 1 2 Epos – článek z Velké sovětské encyklopedie . 
24. ↑ Esej // Velká sovětská encyklopedie  : [ve 30 svazcích]  / kap. vyd. A. M. Prochorov . - 3. vyd. - M  .: Sovětská encyklopedie, 1969-1978.

Literatura

• Próza // Literární encyklopedie termínů a pojmů / Ed. A. N. Nikolyukina . - Ústav vědeckých informací o společenských vědách Ruské akademie věd : Intelvak, 2001. - Stb. 811-814. - 1596 str. — ISBN 5-93264-026-X .
• Tamarchenko N. D. Žánr // Literární encyklopedie termínů a pojmů / Nikolyukin A. N. . - INION RAN : Intelvak, 2001. - S. 263-265. - 1596 str. — ISBN 5-93264-026-X .
• Darwin M. N. , Magomedova D. M. , Tyupa V. I. , Tamarchenko N. D. Teorie literárních žánrů / Tamarchenko N. D. - M . : Akademie, 2011. - 256 s. — (Vyšší odborné vzdělání. Bakalářský titul). - ISBN 978-5-7695-6936-4 .
• Lozinskaya E. V. Žánr // Západní literární kritika XX století. Encyklopedie / Tsurganova E. A. . - INION RAN : Intrada, 2004. - S. 145-148. — 560 str. - ISBN 5-87604-064-9 .

Slovníky a encyklopedie	Velká dánština Velký Rus Brockhaus Encyklopedie YIVO Granátové jablko
V bibliografických katalozích	GND : 4047497-5 J9U : 987007533041105171 LCCN : sh2008110107 NDL : 00570094 NKC : ph115919