Gogol, Nikolaj Vasilievič

Nikolaj Vasiljevič Gogol

"Portrét spisovatele Nikolaje Vasiljeviče Gogola." F. A. Moller , počátek 40. let 19. století
Jméno při narození Nikolaj Vasiljevič Janovskij [1]
Přezdívky V. Alov; P. Glechik; N. G.; OOOO; G. Yanov; NN; *** [2]
Datum narození 20. března ( 1. dubna ) 1809 [3]
Místo narození
Datum úmrtí 21. února ( 4. března ) 1852 [4] (ve věku 42 let)
Místo smrti
občanství (občanství)
obsazení prozaik , dramatik , básník , literární kritik , esejista
Roky kreativity 1827-1852
Žánr drama , próza
Jazyk děl ruština
Autogram
Funguje na webu Lib.ru
Logo Wikisource Pracuje ve společnosti Wikisource
 Mediální soubory na Wikimedia Commons
Logo wikicitátu Citace na Wikicitátu

Nikolaj Vasiljevič Gogol (rodné příjmení Janovskij , od 1821 - Gogol-Janovskij ; 20. března [ 1. dubna ]  1809 , Sorochincy , okres Mirgorodskij , provincie Poltava - 21. února [ 4. března ]  1852 , Moskva ) - ruský prozaik , dramatik , kritik , publicista , uznávaný jako jeden z klasiků ruské literatury [7] [8] . Pocházel ze staré maloruské šlechtické rodiny Gogol-Janovskij [9] [10] .

Podle V. Belinského a N. Černyševského se Gogol stal zakladatelem literárního hnutí - hlavní etapy " přirozené školy " 40. let 19. století; moderní badatelé se domnívají, že měl velký vliv na ruskou a světovou literaturu [11] [12] . Michail Bulgakov , Fjodor Dostojevskij , Rjunosuke Akutagawa , Flannery O'Connor , Franz Kafka a mnoho dalších rozpoznali Gogolův vliv na jejich tvorbu .

Životopis

Dětství a mládí

Nikolai Vasilyevich Yanovsky se narodil 20. března  ( 1. dubna )  1809 v Sorochintsy poblíž řeky Psel , na hranici okresů Poltava a Mirgorod ( provincie Poltava ). Mikuláš byl pojmenován na počest svatého Mikuláše [1] . Podle rodinné tradice pocházel ze staré kozácké rodiny [13] a byl údajně potomkem Ostapa Gogola  , hejtmana Pravobřežní armády Záporožského společenství . Někteří z jeho předků také obtěžovali šlechtu , a dokonce i Gogolův dědeček Afanasy Demyanovič Gogol-Yanovsky (1738-1805) v oficiálním listu napsal, že „jeho předci, s příjmením Gogol, polského národa [16] “, ačkoli většina životopisců inklinuje zvažovat, že on byl ještě malý Rus [7] . Řada badatelů, jejichž názor formuloval V. V. Veresaev , se domnívá, že původ od Ostapa Gogola mohl Afanasy Demyanovič zfalšovat, aby získal šlechtu, protože kněžský rodokmen byl nepřekonatelnou překážkou pro vstup do šlechty [1] .

Prapradědeček Jan (Ivan) Jakovlevič, absolvent Kyjevské teologické akademie , „přešel na ruskou stranu“, se usadil v oblasti Poltavy a od něj pochází přezdívka „Janovskij“ (podle jiné verze byli Yanovsky, protože žili v oblasti Yanov). Po obdržení šlechtického dopisu v roce 1792 změnil Afanasy Demyanovich své příjmení „Yanovsky“ na „Gogol-Yanovsky“. Podle církevních metrik se budoucí spisovatel při narození přesto jmenoval Nikolaj Janovskij [1] . Na žádost svého otce Vasilije Afanasjeviče byl v roce 1820 Nikolaj Janovskij uznán šlechticem a v roce 1821 mu bylo přiděleno příjmení Gogol-Janovskij [17] . Nikolaj Vasiljevič zjevně nevěděl o skutečném původu příjmení a následně zahodil jeho druhou část „Janovskij“ s tím, že si ho vymysleli Poláci a zůstala pouze první – „Gogol“. Spisovatelův otec, který se narodil v rodinném panství Janovščina (nyní Gogolevo ), Vasilij Afanasjevič Gogol-Janovskij (1777-1825), zemřel, když bylo jeho synovi 16 let. Předpokládá se, že jevištní činnost jeho otce, který byl skvělým vypravěčem a psal hry pro domácí divadlo , určovala zájmy budoucího spisovatele - Gogol projevil brzký zájem o divadlo.

Gogolova matka Maria Ivanovna (1791-1868), nar. Kosyarovskaya, byla provdána ve věku čtrnácti let v roce 1805 . Podle současníků byla výjimečně hezká. Ženich byl dvakrát starší než ona.

Kromě Mikuláše měla rodina ještě jedenáct dětí. Celkem bylo šest chlapců a šest dívek. První dva chlapci se narodili mrtví. Nicholas byl třetím dítětem. Čtvrtým synem byl Ivan (1810-1819), který zemřel brzy. Poté se narodila dcera Maria (1811-1844). Všechny prostřední děti také zemřely v dětství. Posledními narozenými dcerami byly Anna (1821-1893), Elizaveta (v manželství Bykova) (1823-1864) a Olga (1825-1907).

Život na vesnici před školou i po ní o prázdninách probíhal v nejúplnější atmosféře maloruského života panského i selského. Následně tyto dojmy vytvořily základ Gogolových maloruských příběhů , sloužily jako důvod jeho historických a etnografických zájmů ; později, z Petrohradu , se Gogol neustále obracel na svou matku, když potřeboval pro své příběhy nové každodenní detaily. Vliv matky je připisován sklonům k oné religiozitě a oné mystice , která na konci jeho života ovládla celou Gogolovu bytost.

V deseti letech byl Gogol odvezen do Poltavy k jednomu z místních učitelů, aby se připravil na studium na místním gymnáziu ; poté nastoupil na Gymnasium vyšších věd v Nižyně (od května 1821 do června 1828). Gogol nebyl pilný žák, ale měl výbornou paměť, na zkoušky se připravil za pár dní a přecházel z třídy do třídy; byl velmi slabý v jazycích a pokročil pouze v kreslení a ruské literatuře.

Vysoká škola sama o sobě v prvních letech své existence nebyla příliš dobře organizována, patrně částečně zavinila špatnou výuku; např. dějepis se vyučoval mačkáním, učitel literatury Nikolskij vyzdvihoval význam ruské literatury 18. století a neschvaloval soudobou poezii Puškina a Žukovského , což však jen zvýšilo zájem středoškoláků o romantickou literaturu. [18] . Hodiny mravní výchovy byly doplněny o tyč. Chápu a Gogol.

Nedostatky školy dohánělo sebevzdělávání v kruhu soudruhů, kde byli lidé, kteří s Gogolem sdíleli literární zájmy ( Gerasim Vysockij , který na něj měl tehdy zřejmě značný vliv [19] ; ​​​​Alexander Danilevsky , který zůstal jeho přítelem na celý život, jako Nikolaj Prokopovič ; Nestor Kukolnik , se kterým si však Gogol nikdy nerozuměl).

Soudruzi odebírali časopisy; založili svůj vlastní ručně psaný deník, kde Gogol hodně psal ve verších. V té době psal elegické básně, tragédie, historickou báseň a příběh i satiru „Něco o Nižynu aneb zákon není psán pro hlupáky“ [20] . S literárními zájmy se rozvinula i láska k divadlu, kde byl nejhorlivějším účastníkem (od druhého roku pobytu v Nižyně) Gogol, který se již vyznačoval neobvyklou komedií . Gogolovy mladické zážitky se rozvíjely ve stylu romantické rétoriky  – nikoli podle vkusu Puškina, kterého Gogol už tehdy obdivoval, ale spíše podle vkusu Bestuževa-Marlinského .

Smrt jeho otce v roce 1825 byla těžkou ranou pro celou rodinu. Pohřbili ho v jeho rodné Janovščině. [21] Starosti o byznys nyní dopadají na Gogolu; radí, ujišťuje matku, musí přemýšlet o budoucí organizaci svých vlastních záležitostí. Matka svého syna Nikolaje zbožňuje, považuje ho za génia, dává mu poslední ze svých skrovných prostředků, aby mu zajistila život v Nižynu, později v Petrohradě. Nikolaj jí také celý život platil vroucí synovskou láskou, ale mezi nimi nebylo úplné porozumění a důvěřivý vztah. Později se vzdá podílu na společném rodinném dědictví ve prospěch sester, aby se mohl plně věnovat literatuře.

Do konce pobytu na gymnáziu sní o široké společenské aktivitě, kterou však na literárním poli vůbec nevidí; nepochybně pod vlivem všeho kolem sebe myslí, že vystoupí a prospěje společnosti ve službě, pro kterou ve skutečnosti nebyl schopen. Plány do budoucna byly tedy nejasné; ale Gogol si byl jistý, že před ním leží široké pole; už mluví o náznakech prozřetelnosti a nemůže se spokojit s tím, s čím se spokojí prostí měšťané, jak říká, jako většina jeho nižynských soudruhů.

Petrohrad

V prosinci 1828 se Gogol přestěhoval do Petrohradu . Zde ho poprvé čekalo kruté zklamání: skromné ​​prostředky ve velkém městě se ukázaly jako zcela nedostatečné a brilantní naděje se neuskutečnily hned, jak očekával. Jeho dopisy domů z té doby jsou směsicí tohoto zklamání a mlhavé naděje na lepší budoucnost. V záloze měl sílu charakteru a praktického podnikání: snažil se vstoupit na scénu , stát se úředníkem , odevzdat se literatuře.

Navzdory mnoha pokusům nebyl nikdy přijat jako herec.

Koncem roku 1829 vstoupil Gogol do služeb úředníka 1. tabulky 2. pobočky odboru apanáže ministerstva apanáže a záhy se stal pomocným úředníkem , přičemž mu byla udělena nejnižší hodnost v tabulce hodností : kolegiát . registrátor [22] ; sloužil rok a půl. Byl to špatný úředník. Jeho služba byla tak prázdná a monotónní, že se pro něj stala nesnesitelnou. Přesto Gogol ze svých zkušeností ve službě čerpal podklady pro své petrohradské příběhy [23] .

Literární pole se stalo jedinou příležitostí k jeho sebevyjádření. V Petrohradě se poprvé držel společnosti krajanů, kterou zčásti tvořili bývalí soudruzi. Zjistil, že Malá Rus vzbuzuje v petrohradské společnosti živý zájem; zkušené neúspěchy obrátily jeho básnické sny do rodné země a odtud vznikly první plány na dílo, které mělo vyústit v potřebu umělecké kreativity a zároveň přinést praktické výhody: to byly plány na „ Večery na Farma u Dikanky “.

Ještě předtím však pod pseudonymem V. Alov vydal romantickou idylku „ Hanz Küchelgarten “ (1829), která byla napsána ještě v Nižynu (sám ji označil v roce 1827) a jejíž hrdina dostal ony ideální sny a aspirace. že se v posledních letech naplnil.lety nižynského života. Brzy po vydání knihy sám zničil její náklad, když kritika byla nepříznivá pro jeho dílo.

V neklidném hledání celoživotního díla se Gogol v té době vydal do zahraničí, po moři do Lübecku , ale o měsíc později se opět vrátil do Petrohradu (září 1829) - a poté svůj čin vysvětlil tím, že mu Bůh ukázal cesta do cizí země, nebo odkazoval se na beznadějnou lásku . Ve skutečnosti utekl sám před sebou, před nesouladem svých vznešených a arogantních snů s praktickým životem. „Přitahovala ho nějaká fantastická země štěstí a rozumné produktivní práce,“ říká jeho životopisec; Amerika mu připadala takovou zemí . Ve skutečnosti místo Ameriky skončil ve službách III. divize díky záštitě Faddeyho Bulgarina [1] . Jeho pobyt tam byl však krátkodobý. Před ním byla služba v oddělení apanáží (duben 1830), kde zůstal až do roku 1832. V roce 1830 došlo k prvním literárním známostem: Orest Somov , baron Delvig , Pyotr Pletnev . V roce 1831 došlo ke sblížení s okruhem V. A. Žukovského a A. S. Puškina, což mělo rozhodující vliv na jeho další osud a na jeho literární činnost.

Neúspěch Hanz Küchelgarten byl hmatatelným náznakem potřeby další literární cesty; ale ještě dříve, od prvních měsíců roku 1829, Gogol obléhal svou matku s žádostmi, aby mu poslala informace o maloruských zvycích, tradicích, krojích a také o zaslání „poznámek chovaných předky nějakého starobylého rodu, starých rukopisů“, atd. To vše bylo materiálem pro budoucí příběhy z maloruského života a pověstí, které se staly počátkem jeho literární slávy. Na tehdejších publikacích se již částečně podílel: počátkem roku 1830 vyšel ve Svininových Otechestvennye Zapiski „ Večer v předvečer Ivana Kupaly “ (s redakčními úpravami) ; ve stejné době (1829) byly zahájeny nebo napsány " Sorochinský jarmark " a " Májová noc ".

Další díla pak Gogol publikoval v edicích Barona Delviga " Literární věstník " a " Květy severu ", kam byla umístěna kapitola z historického románu " Hejtman ". Možná ho Delvig doporučil Žukovskému, který Gogola přijal s velkou srdečností: vzájemné sympatie lidí spřízněných láskou k umění, religiozitou, sklony k mysticismu , se projevily od prvního okamžiku - poté, co se velmi sblížili.

Žukovskij předal mladého muže Pletnevovi s žádostí, aby ho připojil, a skutečně v únoru 1831 doporučil Pletnev Gogola na místo učitele ve Vlasteneckém institutu , kde byl sám inspektorem. Poté, co Pletnev lépe poznal Gogola, čekal na příležitost „přivést ho pod požehnání Puškina“: stalo se to v květnu toho roku. Gogolův vstup do tohoto kruhu, který v něm brzy ocenil velký rodící se talent, měl na Gogolův osud obrovský vliv. Před ním se konečně otevřela perspektiva širokých aktivit, o kterých snil – ale v oblasti nikoli oficiální, ale literární.

Po materiální stránce mohlo Gogolovi pomoci to, že mu Pletněv kromě místa v ústavu dal příležitost vést soukromé kurzy u Longinovů, Balabinů, Vasilčikovů ; ale hlavní byl morální vliv, který toto nové prostředí mělo na Gogola. V roce 1834 byl jmenován do funkce asistenta na katedře historie na Petrohradské univerzitě [24] . Vstoupil do okruhu lidí, kteří stáli v čele ruské fantastiky : jeho dávné básnické aspirace se mohly rozvinout v celé šíři, instinktivní chápání umění se mohlo stát hlubokým vědomím; Puškinova osobnost na něj udělala mimořádný dojem a navždy pro něj zůstala předmětem uctívání. Služba umění se pro něj stala vysokou a přísnou mravní povinností, jejíž požadavky se snažil posvátně plnit.

Odtud mimochodem jeho pomalý způsob práce, dlouhá definice a rozpracování plánu a všech detailů. Společnost lidí s širokým literárním vzděláním byla pro mladého muže se skrovnými vědomostmi mimo školu obecně užitečná: jeho pozorování se prohlubuje a s každým dalším dílem dosahuje jeho tvůrčí úroveň nových výšin. U Žukovského se Gogol setkal s vybraným okruhem, dílem literárním, dílem šlechtickým; v tom druhém brzy navázal vztah, který hrál významnou roli v jeho budoucím životě, například s Vielgorskými; u Balabinů se seznámil s brilantní dvorní dámou Alexandrou Rosettiovou (později Smirnovou). Rozšiřoval se obzor jeho životních pozorování, prosazovaly se dávné aspirace a Gogolovo vysoké pojetí jeho osudu se stalo vrcholnou domýšlivostí: na jedné straně se jeho nálada stala vznešeně idealistickou, na druhé straně se vytvářely předpoklady pro náboženské hledání, které poznamenal poslední roky jeho života.

Tato doba byla nejaktivnější érou jeho tvorby. Po malých dílech, částečně jmenovaných výše, jeho prvním větším literárním dílem, které znamenalo začátek jeho slávy, byly „ Večery na statku u Dikanky . Příběhy vydané včelařem Rudym Pankem, vydané v Petrohradě v letech 1831 a 1832, ve dvou částech (první zahrnovala „ Sorochinský jarmark “, „ Večer v předvečer Ivana Kupaly “, „Májová noc aneb Utopenci“. Žena", " Zmizelý dopis "; ve druhém - " Noc před Vánocemi ", " Strašná pomsta, starý příběh ", " Ivan Fedorovič Shponka a jeho teta ", " Začarované místo ").

Tyto příběhy, zobrazující obrazy ukrajinského života nebývalým způsobem, zářící veselostí a jemným humorem , udělaly na Puškina velký dojem. Další sbírky byly nejprve " Arabesky ", pak " Mirgorod ", obě vydané v roce 1835 a sestavené částečně z článků publikovaných v letech 1830-1834 a částečně z nových prací publikovaných poprvé. Tehdy se Gogolova literární sláva stala neoddiskutovatelnou.

Vyrůstal v očích svého nejužšího okruhu i mladší literární generace obecně. Mezitím se v Gogolově osobním životě odehrávaly události, které různým způsobem ovlivnily vnitřní sklad jeho myšlenek a fantazií i jeho vnější záležitosti. V roce 1832 byl po absolvování kurzu v Nižynu poprvé doma. Cesta vedla přes Moskvu , kde se setkal s lidmi, kteří se později stali jeho více či méně blízkými přáteli: s Michailem Pogodinem , Michailem Maksimovičem , Michailem Ščepkinem , Sergejem Aksakovem .

Zpočátku ho pobyt doma obklopoval dojmy z milovaného prostředí, vzpomínky na minulost, ale pak těžká zklamání. Domácí záležitosti byly rozrušené; Sám Gogol už nebyl tím nadšeným mladíkem, kterého opustil svou vlast: životní zkušenost ho naučila nahlédnout hlouběji do reality a za její vnější slupkou vidět její často smutný, až tragický základ. Brzy se mu jeho „Večery“ začaly jevit jako povrchní mladistvý zážitek, plod onoho „mládí, během kterého nepřicházejí na mysl žádné otázky“ [25] .

Ukrajinský život i v té době poskytoval materiál pro jeho představivost, ale nálada byla jiná: v příbězích Mirgorod neustále zní tato smutná poznámka, dosahující vysokého patosu . Po návratu do Petrohradu Gogol tvrdě pracoval na svých dílech: toto byla obecně nejaktivnější doba jeho tvůrčí činnosti; pokračoval zároveň v budování životních plánů.

Od konce roku 1833 se nechal unést myšlenkou stejně nerealizovatelnou, jako byly nerealizovatelné jeho dosavadní plány na službu: zdálo se mu, že by mohl působit na akademické půdě . V té době se připravovalo otevření Kyjevské univerzity a on snil o tom, že tam vezme katedru historie, kterou učil dívky na Patriot Institute. Maksimovič byl pozván do Kyjeva ; Gogol snil o tom, že u něj začne studovat v Kyjevě, chtěl tam pozvat i Pogodina; v Kyjevě se jeho fantazii objevily ruské Athény , kde sám pomýšlel napsat něco, co nemá ve světových dějinách obdoby .

Ukázalo se však, že křeslo historie dostalo jiné osobě; ale brzy, díky vlivu jeho vysokých literárních přátel, mu byla nabídnuta stejná katedra na Petrohradské univerzitě. Opravdu vzal tuto kazatelnu; několikrát se mu podařilo přednést velkolepou přednášku, ale pak se ukázalo, že úkol byl nad jeho síly a sám profesuru v roce 1835 opustil . V roce 1834 napsal několik článků o dějinách západního a východního středověku [26] .

V roce 1832 byla jeho práce poněkud pozastavena kvůli domácím a osobním potížím. Ale již v roce 1833 znovu tvrdě pracoval a výsledkem těchto let byly zmíněné dvě sbírky. Nejprve vyšly „Arabesky“ (dvě části, Petrohrad, 1835), kde bylo publikováno několik článků populárně-vědeckého obsahu o historii a umění („Socha, malířství a hudba“; „Pár slov o Puškinovi“; „Na Architektura“; „O výuce obecných dějin“; „ Pohled na kompilaci maloruské “; „ O maloruských písních “ a tak dále), ale zároveň nové příběhy „ Portrét “, „ Něvský prospekt “ a „ Poznámky šílence “.

Ve stejném roce pak vyšel "Mirgorod" - příběhy, které slouží jako pokračování "Večerů na statku u Dikanky" (dva díly, Petrohrad, 1835). Byla zde umístěna řada děl, v nichž se odhalily nové nápadné rysy Gogolova talentu. První část „Mirgorod“ představovala „ Vlastníky starého světa “ a „ Taras Bulba “; ve druhém - " Viy " a " Příběh o tom, jak se Ivan Ivanovič hádal s Ivanem Nikiforovičem ."

Následně (1842) "Taras Bulba" byl kompletně revidován Gogolem. Gogol jako profesionální historik použil faktické materiály k vybudování zápletky a rozvinutí charakteristických postav románu. Události, které tvořily základ románu, jsou rolnická-kozácká povstání v letech 1637-1638  , vedená Gunyou a Ostryaninem . Spisovatel zřejmě použil deníky polského očitého svědka těchto událostí - vojenského kaplana Simona Okolského .

Počátkem třicátých let sahají do počátku třicátých let myšlenky některých dalších Gogolových děl, např. slavného „ Plášť “, „ Kočár “, snad „Portrét“ v jeho přepracovaném vydání; tato díla se objevila v Sovremenniku od Puškina ( 1836 ) a Pletněva (1842) a v prvních sebraných dílech (1842); pozdější pobyt v Itálii odkazuje na „ Řím “ v Pogodinově Moskvě (1842).

V roce 1834 je připisován první koncept „ generálního inspektora “. Dochované Gogolovy rukopisy naznačují, že na svých dílech pracoval mimořádně pečlivě: z toho, co se z těchto rukopisů dochovalo, je zřejmé, jak nám dílo v hotové podobě postupně vyrůstalo z původního náčrtu a bylo stále komplikovanější s detaily. a konečně dosáhnout té úžasné umělecké plnosti a vitality, s jakou je známe na konci procesu, který se někdy vlekl léta.

Hlavní zápletku Generálního inspektora, stejně jako zápletku Mrtvých duší později , sdělil Gogolovi Puškin. Celý výtvor, od plánu až po poslední detaily, byl plodem Gogolovy vlastní kreativity: anekdota , která by se dala vyprávět v několika řádcích, se proměnila v bohaté umělecké dílo.

„Auditor“ způsobil nekonečnou práci při určování plánu a detailů provedení; existuje řada skic, vcelku i po částech, a první tištěná podoba komedie se objevila v roce 1836. Stará vášeň pro divadlo se Gogola zmocnila v mimořádné míře: komedie nikdy neopustila jeho hlavu; mučila ho myšlenka, že bude tváří v tvář společnosti; staral se s největší péčí o to, aby se hra odehrávala v souladu s jeho vlastní představou o charakteru a akci; výroba se setkala s různými překážkami, včetně cenzury , a nakonec mohla být realizována pouze na příkaz císaře Mikuláše .

Generální inspektor měl mimořádný účinek: ruská scéna nikdy nic podobného neviděla; realita ruského života byla předávána s takovou silou a pravdou, že ačkoliv, jak sám Gogol řekl, bylo jen asi šest provinčních úředníků, kteří se ukázali jako darebáci, vzbouřila se proti němu celá společnost, která měla pocit, že jde o celý princip , o celém řádovém životě, ve kterém on sám přebývá.

Ale na druhou stranu komedii s největším nadšením vítaly ty složky společnosti, které si uvědomovaly existenci těchto nedostatků a nutnost je překonat, a především mladá literární generace, která zde opět viděla, jako v předchozích dílech jejich milovaného spisovatele celé zjevení, nové, nastupující období ruského umění a ruské společnosti. Generální inspektor tak rozdělil veřejné mínění. Jestliže pro konzervativně-byrokratickou část společnosti hra působila jako demarše , pak pro hledající a svobodomyslné obdivovatele Gogola šlo o jistý manifest [1] .

Gogol sám se zajímal především o literární aspekt, ve veřejném smyslu byl zcela v pohledu svých přátel z Puškinova kruhu, chtěl jen více poctivosti a pravdy v daném řádu věcí, a proto zvláště ho zasáhl nesouladný hluk nedorozumění, který kolem jeho hry vyvstal. Následně v „ Divadelním turné po představení nové komedie “ na jedné straně zprostředkoval dojem, který „generální inspektor“ vzbudil v různých sektorech společnosti, a na straně druhé vyjádřil své vlastní myšlenky o velký význam divadla a umělecké pravdy.

První dramatické plány se Gogolovi objevily ještě dříve než Generální inspektor. V roce 1833 ho pohltila komedie " Vladimír III. stupně "; ona ji sice nedokončila, ale její materiál posloužil pro několik dramatických epizod, např. „ Ráno obchodníka “, „ Litigace “, „ Lakeyho “ a „Fragment“. První z těchto her se objevila v Puškinově Sovremenniku (1836), zbytek v jeho prvních sebraných dílech (1842).

Na téže schůzce se poprvé objevilo „ Manželství “, jehož obrysy sahají do téhož roku 1833, a „ Hráči “, počaté v polovině 30. let 19. století. Gogol, unavený tvůrčím napětím posledních let a morálními úzkostmi, které ho stál generální inspektor, se rozhodl dát si pauzu od práce a vydal se na zahraniční cestu.

Tři portréty Gogola od Fjodora Mollera a oválný portrét od Alexandra Ivanova (1840-1841)

Čestný člen Moskevské univerzity od roku 1844. „Moskevská univerzita, respektující vynikající zásluhy ve vědeckém světě a literární díla v oblasti ruské literatury, ji pan kolegiální poradce N. V. Gogol uznává jako čestného člena s plnou důvěrou v jeho pomoc Moskevské univerzitě ve všem, co může přispět k úspěchu věd“ [27] .

V cizině

V červnu 1836 odešel Nikolaj Vasiljevič do zahraničí, kde pobýval s přestávkami asi deset let. Zpočátku se zdálo, že ho život v zahraničí posílí a uklidní, dal mu příležitost dokončit své největší dílo - Mrtvé duše , ale stal se zárodkem hluboce fatálních jevů. Zkušenosti z práce s touto knihou, rozporuplné reakce současníků na ni, stejně jako v případě Generálního inspektora, ho přesvědčily o obrovském vlivu a nejednoznačné síle jeho talentu na myšlení jeho současníků. Tato myšlenka se postupně začala utvářet v představě o jeho prorockém údělu, a tedy o využití jeho prorockého daru silou jeho talentu ve prospěch společnosti, nikoli k její škodě.

V zahraničí žil v Německu , Švýcarsku , zimu trávil u A. Danilevského v Paříži , kde se seznámil a zejména sblížil s A. O. Smirnovou a kde ho zastihla zpráva o Puškinově smrti, která ho strašně zasáhla.

V březnu 1837 byl v Římě , který si nesmírně oblíbil a stal se pro něj jakoby druhým domovem. Evropský politický a společenský život zůstával Gogolovi vždy cizí a zcela neznámý; přitahovala ho příroda a umělecká díla a Řím v té době zastupoval právě tyto zájmy. Gogol studoval starožitnosti, umělecké galerie, navštěvoval dílny umělců, obdivoval život lidí a rád ukazoval Řím, „podával“ mu návštěvy ruských známých a přátel.

Ale v Římě tvrdě pracoval: hlavním tématem tohoto díla byly „Mrtvé duše“, které vznikly v Petrohradě v roce 1835; zde v Římě dokončil Kabát, napsal povídku Anunziata, později předělanou na Řím, napsal tragédii ze života kozáků, kterou však po několika úpravách zničil.

Na podzim roku 1839 odjel spolu s Pogodinem do Ruska, do Moskvy , kde ho potkali Aksakovové, kteří byli nadšeni spisovatelovým talentem. Potom odjel do Petrohradu, kam musel vzít sestry z ústavu; pak se opět vrátil do Moskvy; v Petrohradě a Moskvě četl dokončené kapitoly Mrtvých duší svým nejbližším přátelům.

Když Gogol zařídil své záležitosti, odešel znovu do zahraničí, do svého milovaného Říma; slíbil svým přátelům, že se za rok vrátí a přivezou hotový první díl Mrtvých duší. V létě 1841 byl první díl hotov. V září tohoto roku odjel Gogol do Ruska vytisknout svou knihu.

Znovu si musel projít těžkými úzkostmi, které kdysi zažil při inscenaci Generálního inspektora na jevišti. Kniha byla poprvé předložena moskevské cenzuře , která ji hodlala úplně zakázat; poté se kniha dostala do petrohradské cenzury a díky účasti vlivných Gogolových přátel byla až na výjimky povolena. Vyšla v Moskvě („Dobrodružství Čičikova aneb Mrtvé duše, báseň N. Gogola“, M., 1842).

V červnu Gogol opět odešel do zahraničí. Tento poslední pobyt v zahraničí byl definitivním zlomem v Gogolově duševním rozpoložení. Žil nejprve v Římě, pak v Německu, ve Frankfurtu , Düsseldorfu , pak v Nice , pak v Paříži , pak v Ostende , často v kruhu svých nejbližších přátel - Žukovského, Smirnova, Vielgorského, Tolstého a v něm něco náboženského - výše zmíněný prorocký směr.

Vysoká představa o jeho talentu a povinnostech, které na něm leží, ho přivedly k přesvědčení, že dělá něco prozřetelného: aby člověk mohl odsuzovat lidské neřesti a nahlížet na život zeširoka, musí usilovat o vnitřní dokonalost, která je dána pouze rozjímáním o Bohu. Několikrát musel snášet vážné nemoci, které ještě zvýšily jeho náboženskou náladu; ve svém kruhu našel příznivou půdu pro rozvoj náboženského povznesení - přijal prorocký tón, sebevědomě poučoval své přátele a nakonec dospěl k závěru, že to, co dosud dělal, není důstojné vznešeného cíle kterou považoval za tzv. Jestliže dříve řekl, že první svazek jeho básně „Mrtvé duše“ není nic jiného než veranda do paláce, který se v něm staví, pak byl v té době připraven odmítnout vše, co napsal, jako hříšné a nehodné jeho vysokého osud.

Nikolai Gogol z dětství se nelišil v dobrém zdraví. Smrt mladšího bratra Ivana v dospívání, předčasná smrt otce zanechala otisk na jeho duševním stavu. Práce na pokračování "Dead Souls" se nedržely a spisovatel prožíval bolestné pochybnosti, že se mu podaří dotáhnout plánované dílo do konce. V létě 1845 ho zastihla bolestná duchovní krize. Píše závěť, podruhé spálí rukopis druhého dílu Mrtvých duší. Na památku vysvobození ze smrti se Gogol rozhodne vstoupit do kláštera a stát se mnichem, ale mnišství se nekonalo. Ale jeho mysl představila nový obsah knihy, osvícená a očištěná; zdálo se mu, že rozumí psaní, aby „nasměroval celou společnost ke krásnému“. Rozhodne se sloužit Bohu na poli literatury. Začalo nové dílo a mezitím ho zaměstnávala jiná myšlenka: spíše chtěl společnosti sdělit, co považoval za užitečné, a rozhodl se shromáždit v jedné knize vše, co v posledních letech napsal přátelům v duchu svého nového náladu a pokyn k vydání této Pletnevovy knihy. Jednalo se o „ Vybraná místa z korespondence s přáteli “ (St. Petersburg, 1847).

Většina dopisů, které tvoří tuto knihu, pochází z let 1845 a 1846, z doby, kdy Gogolova náboženská nálada dosáhla největšího rozvoje. 40. léta 19. století jsou dobou formování a vymezování dvou odlišných ideologií v současné ruské vzdělané společnosti. Gogolovi zůstalo toto vymezení cizí, přestože každá ze dvou válčících stran, Západozemci a slavjanofilové, si nárokovala Gogolova zákonná práva. Kniha na oba udělala těžký dojem, protože Gogol uvažoval ve zcela jiných kategoriích. Dokonce i jeho přátelé, Aksakovové , se k němu otočili zády. Gogol svým prorockým a vzdělavatelským tónem, svým kázáním pokory, které však ukazovalo jeho vlastní domýšlivost; odsouzení předchozích děl, naprosté schválení stávajícího společenského řádu, zjevně disonujícího s těmi ideology, kteří spoléhali pouze na sociální reorganizaci společnosti. Gogol, aniž by zavrhoval účelnost sociální restrukturalizace, viděl hlavní cíl v duchovním sebezdokonalování. Proto se na mnoho let stala předmětem jeho studia díla církevních otců. Ale, aniž by se připojil k Západozemcům nebo slavjanofilům, Gogol se zastavil na půli cesty, aniž by se zcela připojil k duchovní literatuře - Serafímovi ze Sarova , Ignáci (Brjančaninovovi) a dalším.

Dojem z knihy na Gogolovy literární obdivovatele, kteří si v něm přáli vidět pouze vůdce „přírodní školy“, byl skličující. Nejvyšší míru rozhořčení, které Vybraná místa vyvolala, vyjádřil Belinského slavný dopis ze Salzbrunnu [28] .

Gogol bolestně prožíval neúspěch své knihy. V tu chvíli ho mohli podpořit pouze A. O. Smirnova a P. A. Pletnev, ale to byly pouze soukromé epistolární názory. Útoky na ni zčásti vysvětloval jak vlastní chybou, přeháněním didaktického vyznění, tak tím, že cenzoři v knize nepřehlédli několik důležitých písmen; ale útoky bývalých literárních přívrženců mohl vysvětlit jen kalkulacemi politických hnutí a marnivostí. Veřejný význam této kontroverze mu byl cizí.

V podobném smyslu pak napsal „Předmluvu k druhému vydání Mrtvých duší“; „Oddělení inspektora“, kde chtěl volné umělecké tvorbě dodat charakter moralizující alegorie, a „Předvýstraha“, kde bylo oznámeno, že čtvrté a páté vydání „Inspektora“ bude prodáno ve prospěch spol. chudák... Neúspěch knihy měl na Gogola ohromný vliv. Musel přiznat, že se stala chyba; dokonce i takoví přátelé jako S. T. Aksakov mu řekli, že chyba byla hrubá a politováníhodná; Sám se Žukovskému přiznal: „Houpal jsem ve své knize s takovým Khlestakovem, že nemám ducha, abych se do toho podíval.

V jeho dopisech z roku 1847 již není dřívější povýšený tón kázání a osvěty; viděl, že ruský život je možné popsat pouze uprostřed něj a jeho studiem. Náboženské cítění mu zůstalo útočištěm: rozhodl se, že nemůže pokračovat v práci, aniž by splnil svůj dávný záměr poklonit se Božímu hrobu . Koncem roku 1847 se přestěhoval do Neapole a na začátku roku 1848 odplul do Palestiny , odkud se nakonec přes Konstantinopol a Oděsu vrátil do Ruska .

Pobyt v Jeruzalémě nepřinesl takový efekt, jaký očekával. „Nikdy předtím jsem nebyl tak málo spokojen se stavem svého srdce jako v Jeruzalémě a po Jeruzalémě,“ říká. "Byl jsem u Božího hrobu, jako bych tam na místě pocítil, kolik chladu v srdci je ve mně, kolik sobectví a pýchy."

Gogol nazývá své dojmy z Palestiny ospalými; chycen v dešti jednoho dne v Nazaretu , myslel si, že jen sedí v Rusku na nádraží. Konec jara a léta strávil na vesnici se svou matkou a 1. září  (13. září) se přestěhoval do Moskvy; léto 1849 strávil se Smirnovou na venkově a v Kaluze , kde byl Smirnovův manžel guvernérem; v létě 1850 žil opět se svou rodinou; poté žil nějakou dobu v Oděse , byl opět doma a od podzimu 1851 se usadil v Moskvě, kde žil v domě svého přítele hraběte Alexandra Petroviče Tolstého (č. 7 na Nikitského bulváru ), v roce 1972 v této budově bylo otevřeno pamětní muzeum spisovatele .

Pokračoval v práci na druhém díle "Mrtvých duší" a četl z něj úryvky od Aksakovů, ale pokračovalo to ve stejném bolestném boji mezi umělcem a křesťanem, který v něm probíhal od počátku čtyřicátých let. Jak bylo jeho zvykem, mnohokrát předělal, co napsal, pravděpodobně podlehl té či oné náladě. Mezitím jeho zdraví bylo stále slabší; v lednu 1852 ho zasáhla smrt manželky A. S. Chomjakova  - Jekatěriny Michajlovny , která byla sestrou jeho přítele N. M. Jazykova ; zmocnil se ho strach ze smrti; vzdal se literárních studií, začal se postit o masopustním úterý ; Jednoho dne, když trávil noc v modlitbě, uslyšel hlasy, že brzy zemře [29] .

Smrt

Od konce ledna 1852 navštívil dům hraběte Alexandra Tolstého rzevský arcikněz Matthew Konstantinovsky , s nímž se Gogol setkal v roce 1849 a předtím se znal z korespondence . Probíhaly mezi nimi složité, někdy ostré rozhovory, jejichž hlavním obsahem byla Gogolova nedostatečná pokora a zbožnost, například požadavek otce Matouše: „Odmítněte Puškina“ [30] . Gogol navrhl, aby si přečetl bílou verzi druhé části "Dead Souls" k recenzi - aby si poslechl jeho názor, ale byl knězem odmítnut. Gogol trval na svém, dokud si nevzal sešity s rukopisem k přečtení [31] . Arcikněz Matthew se stal jediným doživotním čtenářem rukopisu 2. dílu. Když ji vrátil autorovi, vyslovil se proti zveřejnění řady kapitol, "dokonce požádal o jejich zničení" [32] (dříve také negativně zhodnotil "Vybraná místa ..." a označil knihu za "škodlivou". “ [32] ).

Smrt Chomjakové, odsouzení Konstantinovského a možná i další důvody přesvědčily Gogola, aby opustil kreativitu a začal půst týden před půstem . 5. února vyprovodí Konstantinovského a od toho dne už skoro nic nejedl. Dne 10. února předal hraběti A. Tolstému kufřík s rukopisy k předání moskevskému metropolitovi Filaretu , ale hrabě tento příkaz odmítl, aby Gogola nezhoršil v chmurných myšlenkách.

Gogol přestane vycházet z domu. Ve 3 hodiny ráno od pondělí do úterý 11. až 12. února 1852, tedy v pondělí prvního týdne Velkého půstu , o Velké kompliji , probudil Gogol sluhu Semjona, nařídil mu, aby otevřel ventily kamen a přinesl kufřík ze skříně. Gogol z něj vytáhl hromadu sešitů, vložil je do krbu a spálil je. Druhý den ráno řekl hraběti Tolstému, že chce spálit jen některé věci, které k tomu byly předem připraveny, ale vše spálil pod vlivem zlého ducha. Gogol, navzdory nabádání svých přátel, nadále přísně dodržoval půst; 18. února šel spát a přestal úplně jíst. Po celou tu dobu se přátelé a lékaři snaží spisovateli pomoci, ale on pomoc odmítá a vnitřně se připravuje na smrt.

Dne 20. února lékařská konzultace (profesor A. E. Evenius , profesor S. I. Klimenkov , doktor K. I. Sokologorskij , doktor A. T. Tarasenkov , profesor I. V. Varvinskij , profesor A. A. Alfonskij , profesor A. I. Over ) rozhodne o povinné léčbě Gogola. Výsledkem toho bylo konečné vyčerpání a ztráta sil; Večer téhož dne spisovatel upadl do bezvědomí.

Nikolaj Vasiljevič Gogol zemřel ve čtvrtek 21. února 1852 ráno, měsíc před svými 43. narozeninami [29] .

Adresy v Petrohradě

Případ nemovitosti

21. února 1852 bylo z Talyzina domu na policejní stanici odesláno „oznámení“ o Gogolově smrti a že po jeho smrti „...tady v Moskvě je hotovost, bezpečná pokladna lístků, dlužní doklady, zlato, stříbro, diamanty a další vzácné věci, kromě nepodstatného nositelného ze šatů nezbylo nic...“. Informace, které policii oznámil komorník hraběte Tolstého Rudakova o panství, dědicích a Gogolově sluhovi, jsou přesné, ale extrémně vzácné.

Soupis Gogolova majetku ukázal, že po něm byly osobní věci v hodnotě 43 rublů 88 kop. Předměty obsažené v inventáři byly úplné odlitky a hovořily o spisovatelově naprosté lhostejnosti k jeho vzhledu v posledních měsících jeho života. Ve stejné době měl S.P. Shevyryov v rukou více než dva tisíce rublů, které Gogol věnoval na charitativní účely potřebným studentům Moskevské univerzity. Gogol tyto peníze nepovažoval za své a Ševryov je nevrátil spisovatelovým dědicům [30] .

Jediným cenným předmětem v majetku, který po Gogolovi zůstal, byly zlaté kapesní hodinky, které dříve vlastnil Žukovskij jako památku na zesnulého Puškina: byly zastaveny na 2 hodiny 45 minut odpoledne – čas Puškinovy ​​smrti [33] .

Protokol sepsaný ubytovatelem Protopopovem a „svědomitým svědkem“ Strachovem objevil další typ Gogolova majetku, který majordomus vynechal: knihy – a zaznamenal kuriózní okolnost: Gogolova sluhu, teenagera Semjona Grigorjeva, jak je vidět. z jeho podpisu, byl gramotný.

V hodině své smrti měl Gogol 150 knih v ruštině (z toho 87 svázaných) a 84 v cizích jazycích (z toho 57 svázaných). Tento druh majetku byl v očích oficiálních odhadců tak bezcenný, že každá kniha vyšla na cent za kus.

Profesor Moskevské univerzity Ševryov, který soupis podepsal, neprojevil o Gogolovu umírající knihovnu žádný zájem a neudělal si seznam knih, které u sebe Gogol v posledních měsících svého života uchovával. Známý zůstal pouze počet svazků - 234 [34] .

Čtvrtletní dozorce ve své zprávě soudnímu vykonavateli části Arbat přepsal text protokolu s významným dodatkem: „Dekret o rezignaci nenalezl mezi listinami, které má, a při příležitosti svého dočasného pobytu zde v Moskvě , jeho písemná podoba nebyla ve mně svěřené čtvrti odhalena, stejně jako duchovní závěť nezanechána.“ Zpráva poprvé hovořila o Gogolových „papírech“, které nebyly zmíněny ve „vysvětlení“ a protokolu, a o absenci „závěti“.

Policie už dříve - nejpozději hodinu a půl po Gogolově smrti - navštívila pokoje zesnulého spisovatele Dr. A. T. Tarasenkova . "Když jsem dorazil," vzpomínal, "už stihli prohlédnout jeho skříně, kde nenašli žádné sešity ani peníze." Kam se poděly Gogolovy peníze, řekl tentýž Tarasenkov: po 12. únoru Gogol „poslal své poslední kapesné chudým a na svíčky, aby mu po jeho smrti nezůstal ani haléř. Shevyrevovi zbývá asi 2000 rublů. z peněz přijatých za skladby“ [35] . Gogol tuto částku nepovažoval za svou, a proto si ji nenechal u sebe a svěřil její likvidaci Ševryovovi.

Dne 7. května 1852 Shevyryov napsal v „Poznámce o tisku děl zesnulého N. V. Gogola a o množství peněz, které za to nechal“: „Po N. V. Gogolovi jsem nechal ve svých rukou od jeho charitativního částka, kterou použil na pomoc chudým mladým lidem zabývajícím se vědou a uměním - 2533 rublů. 87 kop. Jeho kapesné je zbytek výtěžku z 2. vydání "Dead Souls" - 170 rublů. 10 k. Celkem 2 703 rublů. 97 k." [36]

V Gogolově pokoji, ve "skříni" zmíněné v policejní zprávě, byly tedy uloženy "testament" a "sešity", které nebyly na místě již asi hodinu a půl po Gogolově smrti, ani za Dr. Tarasenkova, ani se „svědkem v dobré víře“.

Je zřejmé, že majordomus hraběte Tolstého Rudakova a Gogolův sluha Semjon Grigorjev je předem, ihned po Gogolově smrti, odstranili ze svého pokoje, aby je lépe uchovali pro svou rodinu a pro potomky. Později je Rudakov předal hraběti Tolstému, který již informoval Shevyryova a Kapnista .

Dne 20. června 1852 napsal Ševryov Gogolově matce: „Jednoho dne vám majordomus hraběte Tolstého posílá s transportem charkovské komise všechny věci a knihy Nikolaje Vasiljeviče a Semjon pojede s nimi. Všechny zbývající papíry vám přinesu ... pokud něco zpomalí mnou navrhovanou cestu, pak závěti pošlu poštou, ale s dopisem o pojištění. Tyto závěti nemají formu aktu, ale mohou mít pouze rodinnou sílu.

Na podzim roku 1852 Ševryov navštívil Vasilievku, čímž si splnil vlastní touhu vidět Gogolovu rodinu a splnil úkol Akademie věd shromáždit materiály pro životopis zesnulého spisovatele. Ševryov přinesl Gogolovy dokumenty Vasiljevce a tam dostal pokyny od Gogolových dědiců, aby pracoval na vydávání jeho děl.

O "zbývajících papírech" - nejcennější části Gogolova majetku, napsala jeho matka O. S. Aksakové 24. dubna 1855: "Bylo pro mě těžké číst pokračování Mrtvých duší z těch, které byly nalezeny v konceptu v jeho skříni." [37] . Těchto pět kapitol z druhého dílu "Mrtvých duší", vydaného v roce 1855 Gogolovým synovcem N. P. Trushkovským (Moskva, Univerzitní tiskárna), bylo v těch "psaných sešitech", o kterých Tarasenkov zmínil, že nebyly nalezeny.

Pohřeb a hrob

Přátelé chtěli zesnulého pohřbít v kostele sv. Simeona Stylitského , který miloval a navštěvoval [38] .

Moskevský gubernátor hrabě A. A. Zakrevskij ve svém dopise náčelníkovi četníků hraběti A. F. Orlovovi z 29. února 1852 napsal, že rozhodnutí, ve kterém kostele pohřbít Gogola, projednávali přátelé shromáždění v domě hraběte Tolstého - Slavjanofilové A. Chomjakov, K. a S. Aksakov, A. Efremov, P. Kireevskij, A. Košelev a Popov.

Timofey Granovsky , profesor Moskevské univerzity, který tam byl také , řekl, že by bylo vhodnější pohřbít ho v univerzitním kostele  jako osobu, která nějakým způsobem patří k univerzitě.

Slavjanofilové namítali, že nepatří k univerzitě, ale patří k lidu , a proto by měl být jako lid lidu pohřben ve farním kostele , který, aby mu zaplatil poslední dluh, může zahrnovat lokaje, kočího a obecně každého, kdo si přeje; a takoví nebudou vpuštěni do univerzitního kostela – tedy pohřeb bude veřejný.

Zakrevskij nařídil „Gogola jako čestného člena místní univerzity bezpodmínečně pohřbít v univerzitním kostele. (...) Bylo mi nařízeno zůstat u policie a některých mých úředníků jak při převozu Gogolova těla do kostela, tak až do samotného pohřbu . Ale zároveň souhlasil s přáteli: „A aby nebylo reptání, nařídil jsem, aby do univerzitního kostela směli všichni bez výjimky. V den pohřbu tam bylo hodně lidí všech tříd a obou pohlaví, a aby byl v tu dobu všude klid, přišel jsem do kostela sám“ [39] .

Později, v roce 1881, napsal Ivan Sergejevič Aksakov o tomto sporu bibliografovi Stepanu Ivanoviči Ponomarevovi : „Nejdříve začali jeho nejbližší přátelé likvidovat pohřeb, ale pak přišla univerzita, která nedávno interpretovala Gogola jako poloblázna. své smysly, představil svá práva a odstrčil nás od rozkazů. Dopadlo to lépe, protože pohřeb nabyl veřejnějšího a slavnostnějšího rázu, a to jsme všichni uznali a dali univerzitě naprostou volnost v nakládání a my jsme se ocitli ve stínu“ [40] .

Spisovatel byl potrestán v univerzitním kostele mučednice Tatiany [38] . Pohřeb se konal v neděli odpoledne 24. února ( 7. března )  1852 na hřbitově Danilovova kláštera v Moskvě. Na hrobě byl postaven pomník, který se skládá ze dvou částí:

  1. bronzový kříž stojící na černém náhrobku („ Golgota “), na kterém byl slovanským písmem vytesán nápis „Přijď, Pane Ježíši! Apokalypsa. ch. KV, čl. NA";
  2. černá mramorová deska na šedé žulové podložce. Byly na něm vytesány tyto nápisy v civilních dopisech:
    • Na horní přední straně : „Tělo Nikolaje Vasiljeviče Gogola je zde pohřbeno. Narozen 19. března 1809. Zemřel 21. února 1852.
    • Na malé straně talíře čelem k divákovi: „Budou se smát mému hořkému slovu. Jeremiášovy kapitoly. 20, čl. osm".
    • Na velké straně desky k divákovi : „Moudrý muž je trůnem citu. Přísloví ch. 12, čl. 23“, „Pravda povyšuje jazyk. Přísloví ch. 14, čl. 34".
    • Na velké straně desky, skryté před divákem (směrem k roštu): „Ústa se naplní smíchem pravdou, ale ústy jejich vyznání. Job ch. 8, čl. 21". [41] .

Kámen pro Gogolův hrob někde na Krymu (řezáci mu říkali „černomořská žula“) si podle legendy vybral sám I. S. Aksakov .

V roce 1930 byl klášter Danilov definitivně uzavřen a nekropole byla brzy zlikvidována. 31. května 1931 byl Gogolův hrob otevřen a jeho ostatky byly přeneseny na Novoděvičí hřbitov . Tam byla také přesunuta Golgota ​​[42] .

Oficiální zkušební protokol sestavený NKVD a nyní uložený v RGALI (f. 139, č. 61) zpochybňuje nespolehlivé a vzájemně se vylučující vzpomínky účastníka a svědka exhumace spisovatele Vladimíra Lidina . Podle jedné z jeho memoárů („Přenesení popela N. V. Gogola“), napsané 15 let po události a zveřejněné posmrtně v roce 1991 v Ruském archivu, v Gogolově hrobě chyběla spisovatelova lebka [43] . Podle jeho dalších memoárů, předávaných ve formě ústních vyprávění studentům Literárního ústavu , když byl Lidin v 70. letech jeho profesorem, byla Gogolova lebka otočena na bok. Svědčí o tom bývalý student V. G. Lidina a později vedoucí vědecký pracovník Státního literárního muzea Yu. V. Alekhin [44] .

Obě tyto verze jsou apokryfní. Daly vzniknout mnoha legendám, včetně „ pohřbu Gogola ve stavu letargického spánku “ a „únosu spisovatelovy lebky pro sbírku slavného moskevského sběratele divadelního starověku A. A. Bakhrushina “.

Stejně rozporuplného charakteru jsou četné vzpomínky na znesvěcení Gogolova hrobu sovětskými spisovateli (a samotným Lidinem) při exhumaci Gogolova pohřbu, publikované médii podle téhož V. G. Lidina [45] [46] [47] [48 ] [49] [50] .

V roce 1952 byl na hrobě místo „Golgoty“ postaven nový pomník v podobě podstavce s Gogolovou bustou od sochaře N. Tomského , na kterém je napsáno: „Velkému ruskému umělci, slova Nikolajovi Vasiljevič Gogol z vlády Sovětského svazu “.

„Golgota“ byla nějakou dobu nepotřebná v dílnách novoděvičského hřbitova, kde ji s již seškrábaným nápisem objevil E. S. Bulgakov , který hledal vhodný náhrobek pro hrob svého zesnulého manžela M. A. Bulgakova . Elena Sergeevna koupila náhrobek, poté byl instalován nad hrobem Michaila Afanasyeviče. Tak se splnil spisovatelův sen: „Pane učiteli, přikryjte mě svým litinovým pláštěm“ [51] .

Ke 200. výročí spisovatelova narození dostal z iniciativy členů organizačního výboru výročí [52] hrob téměř původní podobu: bronzový kříž na černém kameni.

Stvoření

Prvním badatelům Gogolovy literární činnosti se zdálo, napsal A. N. Pypin , že jeho dílo bylo rozděleno do dvou období: první, kdy sloužil „pokrokovým aspiracím“ společnosti, a druhé, kdy se stal nábožensky konzervativním.

Jiný přístup ke studiu Gogolovy biografie, který mimo jiné zahrnoval rozbor jeho korespondence, která odhalovala jeho vnitřní život, umožnil badatelům dospět k závěru, že jakkoli protichůdné byly motivy jeho příběhů, Generální inspektor a Mrtvé duše na jedné straně a "Vybraná místa" - na druhé straně v samotné osobnosti spisovatele nebyl ten zlom, který v ní měl být, jeden směr nebyl opuštěn a druhý , naproti, bylo přijato; naopak, byl to jeden celý vnitřní život, kde již v rané době vznikaly pozdější jevy, kde hlavní rys tohoto života neustal - služba umění; ale tento osobní život byl komplikován vnitřním vzájemným soupeřením idealistického básníka, občanského spisovatele a důsledného křesťana [7] .

Sám Gogol o vlastnostech svého talentu řekl: „Jediná věc, která mi vyšla dobře, bylo to, co jsem si vzal z reality, z údajů, které jsou mi známé. Tváře jím zobrazené přitom nebyly jen opakováním skutečnosti: byly to celé umělecké typy, v nichž byla lidská přirozenost hluboce pochopena. Jeho hrdinové se častěji než kterýkoli jiný z ruských spisovatelů stávali běžnými podstatnými jmény.

Dalším Gogolovým osobním rysem bylo, že ho od prvních let, od prvních záblesků jeho mladého vědomí, vzrušovaly vznešené touhy, touha sloužit společnosti něčím vznešeným a prospěšným; od útlého věku byl nenávistně omezený sebeuspokojení, postrádající vnitřní obsah, a tento rys se později, ve 30. letech 19. století , projevil vědomou touhou odhalit společenské vředy a korupci, a také se vyvinul ve vznešenou představu význam umění, stojícího nad davem jako nejvyšší osvícení ideálu…

Všechny Gogolovy základní myšlenky o životě a literatuře byly myšlenkami Puškinova kruhu. Jeho umělecké cítění bylo silné a kroužek, který ocenil Gogolův jedinečný talent, se staral i o jeho osobní záležitosti. Jak se A. N. Pypin domníval , Puškin očekával od Gogolových děl velké umělecké zásluhy, ale sotva očekával jejich společenský význam, neboť Puškinovi přátelé ho později plně nedocenili a jak byl sám Gogol připraven se od něj distancovat [7] .

Gogol se distancoval od chápání společenského významu svých děl, který do nich vložila literární kritika V. G. Belinského a jeho okruhu, socio-utopická kritika. Samotnému Gogolovi ale zároveň nebyl cizí utopismus ve sféře sociální přestavby, jen jeho utopie nebyla socialistická, ale pravoslavná.

Myšlenka „ mrtvých duší “ ve své konečné podobě není ničím jiným než náznakem cesty k dobru pro naprosto každého člověka [53] . Tři části básně jsou jakýmsi opakováním „Pekla“, „Očistce“ a „Ráje“ [54] . Padlí hrdinové prvního dílu přehodnotí svou existenci ve druhém díle a ve třetím se duchovně znovuzrodí. Literární dílo tak bylo zatíženo aplikovaným úkolem napravovat lidské neřesti. Tak grandiózní myšlenku dějiny literatury před Gogolem neznaly [53] . A zároveň chtěl spisovatel napsat svou báseň nejen podmíněně schematickou, ale živě a přesvědčivě.

Po smrti Puškina se Gogol sblížil s okruhem slavjanofilů , respektive s Pogodinem a Ševryovem , S. T. Aksakovem a Jazykovem ; ale zůstal mu cizí teoretický obsah slavjanofilství a podobu jeho díla to nijak neovlivnilo. Kromě osobní náklonnosti zde našel vroucí sympatie ke svým dílům i ke svým náboženským a snově-konzervativním představám. Gogol neviděl Rusko bez monarchie a pravoslaví, byl přesvědčen, že církev by neměla existovat odděleně od státu. [55] Později se však ve starším Aksakovovi také setkal s odmítnutím svých názorů vyjádřených ve Vybraných místech.

Nejakutnějším momentem střetu Gogolových světonázorových idejí s aspiracemi revoluční části společnosti byl Belinského dopis ze Salzbrunnu, jehož samotný tón spisovatele bolestně ranil (Belinskij se svou autoritou schválil Gogola jako šéfa ruské literatury za Puškina života), ale Belinského kritika nemohla v duchovním skladišti Gogol nic změnit a poslední léta jeho života prošla, jak se říkalo, v bolestném boji mezi umělcem a pravoslavným myslitelem.

Pro samotného Gogola zůstal tento boj nevyřešen; byl tímto vnitřním nesouladem zlomen, ale přesto byl význam hlavních Gogolových děl pro literaturu nesmírně hluboký. Nemluvě o ryze uměleckých přednostech provedení, které po samotném Puškinovi pozvedlo mezi spisovateli úroveň možné umělecké dokonalosti, jeho hluboký psychologický rozbor neměl v předchozí literatuře obdoby a rozšířil okruh témat a možností literárního psaní.

Samotné umělecké zásluhy však nemohou vysvětlit ani nadšení, s jakým byla jeho díla přijímána mladšími generacemi, ani nenávist, s níž se setkávala v konzervativních masách společnosti. Vůlí osudu byl Gogol praporem nového sociálního hnutí, které se zformovalo mimo sféru spisovatelovy tvůrčí činnosti, ale zvláštním způsobem se protínalo s jeho biografií, protože toto sociální hnutí nemělo žádné jiné postavy tohoto rozsahu. ten okamžik. Gogol si zase špatně vyložil naděje čtenářů na konec Mrtvých duší . Narychlo publikovaný souhrnný ekvivalent básně v podobě „Vybraných úryvků z korespondence s přáteli“ se změnil v pocit mrzutosti a podráždění oklamaných čtenářů, neboť Gogolova pověst humoristy se mezi čtenáři rozvinula . Veřejnost ještě nebyla připravena na jiné vnímání spisovatele.

Duch lidskosti, který odlišuje díla Dostojevského a dalších spisovatelů po Gogolovi, se již jasně projevuje v Gogolových prózách, např. v " Plášť ", "Zápisky šílence", "Mrtvé duše". První dílo Dostojevského sousedí s Gogolem až do samozřejmosti. Stejně tak bývá Gogolovi vztyčen obraz negativních stránek statkářského života, který si osvojili spisovatelé „ přírodní školy “. V pozdějších pracích noví spisovatelé již samostatně přispěli k obsahu literatury, protože život kladl a rozvíjel nové otázky, ale první myšlenky dal Gogol.

Gogolova díla souvisela se vznikem společenského zájmu, kterému velmi sloužila a z něhož literatura vzešla až koncem 19. století . Ale evoluce samotného spisovatele byla mnohem složitější než utváření „přirozené školy“. Gogol sám se jen málo shodoval s „gogolským trendem“ v literatuře. Je zvláštní, že v roce 1852 byl za krátký článek na památku Gogola I.S. Turgeněv v jednotce zatčen a poslán na měsíc do vesnice. Vysvětlení pro to bylo dlouho nalezeno v nepřátelství Nikolajevské vlády vůči satirikovi Gogolovi. Později bylo zjištěno, že skutečným motivem zákazu byla snaha vlády potrestat autora Lovecových poznámek a zákaz nekrologu kvůli autorovu porušení charty cenzury (tisk v Moskvě článek zakázaný cenzurou v St. Nikolajevova cenzura spisovatele [56] . Mezi úředníky Mikuláše I. nebylo jediné hodnocení Gogolovy osobnosti jako provládního nebo protivládního spisovatele. Tak či onak, druhé vydání Díla, započaté v roce 1851 samotným Gogolem a nedokončené pro jeho předčasnou smrt, mohlo vyjít až v letech 1855-1856 . Gogolova souvislost s následnou literaturou je ale nepochybná.

Tento vztah nebyl omezen na 19. století. V dalším století nastává vývoj Gogolova díla v nové etapě. Symbolističtí spisovatelé našli v Gogolovi hodně pro sebe: obraznost, smysl pro slovo, „nové náboženské vědomí“ - F. K. Sologub , Andrey Bely , D. S. Merezhkovsky , atd. , V. V. Nabokov .

Gogol a pravoslaví

N. A. Berďajev , který považoval Gogola za jednoho z nejtajemnějších ruských spisovatelů [57] , interpretoval spálení druhého dílu Mrtvých duší spisovatelem jako „bolestné náboženské drama...za okolností, které zůstávají záhadné“:

Tragédií Gogola bylo, že nikdy nemohl vidět a zobrazit lidský obraz, obraz Boha v člověku. A pořádně ho to potrápilo. Měl silný smysl pro démonické a magické síly. Gogol je nejromantičtější ruský spisovatel, blízký Hoffmannovi . Nemá vůbec žádnou psychologii, žádné živé duše . O Gogolovi se říkalo, že vidí svět sub specie mortis (latinsky z pohledu smrti). Přiznal se, že nemá v lásce lidi. Byl to křesťan, který žil své křesťanství vášnivě a tragicky. Vyznával ale náboženství strachu a odplaty. V jeho duchovním typu bylo něco neruského [ 57] .

Gogolova osobnost vždy vynikala zvláštní tajemností. Na jedné straně to byl klasický typ satirika, debunker neřestí, společenských i lidských, brilantní humorista, na druhé straně průkopník v ruské literatuře patristické tradice, náboženský myslitel a publicista, a dokonce i autor modliteb. Jeho poslední kvalita nebyla dodnes dostatečně prostudována a odráží se v dílech doktora filologie, profesora Moskevské státní univerzity. Lomonosov V. A. Voropaev , který je přesvědčen, že Gogol byl pravoslavný křesťan a jeho pravoslaví nebylo nominální, ale účinné, věří, že bez toho není možné pochopit nic z jeho života a díla [58] .

V dopise hraběti A.P. Tolstému v roce 1844 Gogol napsal [59] :

Děkuji Bohu především za to, že jste Rus. Tato cesta je nyní otevřená pro Rusy a touto cestou je Rusko samotné. Pokud miluje ruské Rusko, bude milovat vše, co v Rusku je. K této lásce nás vede sám Bůh.

Gogol obdržel základy víry v rodinném kruhu. V dopise své matce z 2. října 1833 z Petrohradu Nikolaj Gogol vzpomínal na toto: „Požádal jsem tě, abys mi řekl o posledním soudu, a ty jsi mi řekl tak dobře, tak jasně, tak dojemně o požehnáních, která čekali lidi na ctnostný život a věčná muka hříšníků popsali tak nápadně, tak strašně, že to ve mně šokovalo a probudilo veškerou citlivost. To ve mně zasadilo a následně vyvolalo nejvyšší myšlenky“ [58] .

Z duchovního hlediska obsahuje Gogolovo rané dílo nejen sbírku humorných příběhů, ale i rozsáhlé náboženské učení, v němž dochází k boji dobra se zlem a dobro vždy vítězí a hříšníci jsou trestáni. Hluboký podtext obsahuje i hlavní Gogolovo dílo – báseň „Mrtvé duše“, jejíž duchovní smysl záměru odhaluje spisovatelova umírající poznámka: „Nebuďte mrtví, ale živé duše. Nejsou žádné jiné dveře než ty, které ukázal Ježíš Kristus…“ [58]

Podle V. A. Voropaeva je satira v takových dílech jako "Generální inspektor" a "Mrtvé duše" pouze jejich horní a mělkou vrstvou. Gogol zprostředkoval hlavní myšlenku „generálního inspektora“ ve hře s názvem „Oddělení generálního inspektora“, kde jsou taková slova: „...ten auditor, který na nás čeká u dveří rakve, je hrozný ." To je podle Voropajeva hlavní myšlenkou díla: není třeba se bát Chlestakova a ani auditora z Petrohradu, ale „Ten, který na nás čeká u dveří rakve “; to je myšlenka duchovní odplaty a skutečným auditorem je naše svědomí [60] .

Literární kritik a spisovatel I.P. Zolotussky se domnívá, že nyní módní debata o tom, zda byl Gogol mystik nebo ne, je neopodstatněná. Člověk, který věří v Boha, nemůže být mystikem: pro něj Bůh zná všechno na světě; Bůh není mystik, ale zdroj milosti a božské je neslučitelné s mystikem. Podle I.P. Zolotusského byl Gogol „věřícím v lůno církve, křesťanem a koncept mystika se nevztahuje ani na něj samotného, ​​ani na jeho spisy“. I když jsou mezi jeho postavami čarodějové a čert, jsou to jen hrdinové z pohádky a čert má často parodickou, komickou postavu (jako například ve Večerech na farmě). A ve druhém díle "Mrtvých duší" je vyšlechtěn novodobý ďábel - právní poradce, člověk spíše civilně vyhlížejícího, ale ve skutečnosti hroznější než kdejaký zlý duch. Pomocí rotace anonymních listů vytvořil v provincii velký zmatek a proměnil dosavadní relativní řád v naprostý chaos [61] .

Gogol opakovaně navštěvoval Optinu Ermitáž , kde měl nejužší duchovní společenství se starším Macariem [62] .

Gogol završil svou spisovatelskou kariéru křesťanskou knihou Vybraná místa z Korespondence s přáteli. Podle Zolotusského však ještě nebyla skutečně přečtena. Od 19. století se všeobecně přijímalo, že kniha je omyl, vybočení spisovatele z jeho cesty. Ale možná je to jeho cesta, a to ještě více než jiné knihy. Podle Zolotusského se jedná o dvě různé věci: koncept cesty („Dead Souls“ na první pohled silniční román) a koncept cesty, tedy výstupu duše na vrchol ideálu [ 61] .

V červenci 2009 patriarcha Kirill požehnal vydání kompletních děl Nikolaje Gogola v průběhu roku 2009 nakladatelstvím Moskevského patriarchátu . Nové vydání je připravováno na akademické úrovni. V pracovní skupině pro přípravu kompletních děl N.V.Gogola byli jak sekulární vědci , tak představitelé Ruské pravoslavné církve [63] .

Gogol a rusko-ukrajinské vztahy

Složité prolínání dvou kultur v jedné osobě vždy dělalo z postavy Gogola centrum mezietnických sporů, ale sám Gogol nepotřeboval zjišťovat, zda je Ukrajinec nebo Rus  - do sporů ho kvůli tomu zatáhli jeho přátelé. Sám pisatel nedokázal na tuto otázku jednoznačně odpovědět, inklinoval k syntéze dvou kultur [64] .

V roce 1844 odpověděl na žádost Alexandry Osipovny Smirnové takto: „ Řeknu vám jedno slovo o tom, jakou mám duši, Chochlatskou nebo ruskou, protože, jak vidím z vašeho dopisu, to bylo kdysi téma vašich úvah a sporů s ostatními . K tomu vám řeknu, že sám nevím, jakou mám duši, chochlatskou nebo ruskou. Vím jen, že bych v žádném případě nezvýhodňoval ani Malého Rusa nad Rusem, ani Rusa nad Malorusem. Obě přirozenosti jsou Bohem příliš štědře obdařeny a každá z nich jako naschvál obsahuje v sobě to, co v té druhé není – jasné znamení, že se musí vzájemně doplňovat. Za tímto účelem jim byly dány na rozdíl od sebe samotné příběhy jejich minulého života, aby různé síly jejich postav byly vychovávány odděleně, aby později, když se spojily, vytvořily něco nejdokonalejšího v lidstvu “ [ 65] .

Dosud není známo jediné dílo ukrajinsky psaného spisovatele a jen málokterý spisovatel ruského původu měl šanci přiměřeně přispět k rozvoji ruského jazyka s tím Gogolovým. Ale kvůli zvláštnostem povahy jeho díla se opakovaně pokoušely porozumět Gogolovi z hlediska jeho ukrajinského původu: ten do jisté míry vysvětlil jeho postoj k ruskému životu. Gogolův vztah k jeho maloruské vlasti byl velmi silný, zejména v prvních letech jeho literární činnosti a až do dokončení druhého vydání Tarase Bulby, a satirický postoj k ruskému životu se pravděpodobně vysvětluje nejen jeho národním vlastnostmi, ale i povahou jeho vnitřního vývoje [7] .

Ukrajinské rysy nepochybně ovlivnily spisovatelovu tvorbu. To jsou považovány za rysy jeho humoru, který zůstal jediným příkladem svého druhu v ruské literatuře. Jak napsal A. N. Pypin, „ukrajinské a ruské začátky se v tomto talentu šťastně spojily v jeden, mimořádně pozoruhodný fenomén“ [7] .

Dlouhý pobyt v cizině vyvážil ukrajinskou a ruskou složku Gogolova vidění světa, Itálii nyní označil za vlast své duše [1] ; Itálii přitom miloval ze stejného důvodu, z jakého upřednostňoval Dikanku před Petrohradem – pro její archaický charakter a odpor k evropeizované civilizaci („zde částečně působil i maloruský živel,“ o Gogolově vazbě na Itálie ) [66] . Ve sporu spisovatele a O. M. Bodyanského o ruštině a díle Tarase Ševčenka , přeneseném ze slov G. P. Danilevského , se odráželo domnělé pochopení zesnulého Gogola o zvláštnostech rusko-ukrajinských vztahů. „ My, Osipe Maksimoviči, potřebujeme psát rusky, musíme se snažit podporovat a posilovat jeden, suverénní jazyk pro všechny naše rodné kmeny. Dominantou pro Rusy, Čechy, Ukrajince a Srby by měla být jediná posvátná věc – Puškinův jazyk, který je evangeliem pro všechny křesťany, katolíky, luterány i Herngutery... My, Malí Rusové a Rusové, potřebujeme jednu poezii, klidná a silná, nehynoucí poezie pravdy, dobra a krásy. Rus a maloruština jsou duše dvojčat, vzájemně se doplňujících, rodilých a stejně silných. Není možné upřednostňovat jedno na úkor druhého “ [56] . Z tohoto sporu vyplývá, že Gogol se ke konci svého života netrápil ani tak národnostní otázkou, jako spíše antagonismem víry a nevíry. A sám spisovatel se přiklonil k umírněnému panslavismu a syntéze slovanských kultur.

Gogol a malíři

Spolu s psaním a zájmem o divadlo od mládí Gogolu fascinovalo i malování . Dokládají to jeho středoškolské dopisy rodičům. Na gymnáziu se Gogol zkouší jako malíř, knižní grafik (ručně psané časopisy Meteor literatury, Hnojový parnas) a divadelní dekoratér. Již po odchodu z gymnázia v Petrohradě pokračuje Gogol v malování ve večerních hodinách Akademie umění . Komunikace s Puškinovým okruhem, s K. P. Bryullovem z něj dělá vášnivého obdivovatele umění. Obraz posledně jmenovaného " Poslední den Pompejí " je předmětem článku ve sbírce " Arabesky ". V tomto článku, stejně jako v dalších článcích sborníku, Gogol obhajuje romantický pohled na povahu umění. Obraz umělce, stejně jako konflikt estetických a mravních zásad, se stane ústředním bodem jeho petrohradských příběhů „ Něvský prospekt “ a „ Portrét “, napsaných ve stejných letech 1833-1834 jako jeho publicistické články. Gogolův článek „O architektuře současnosti“ byl výrazem spisovatelových architektonických zálib.

V Evropě se Gogol nadšeně oddává studiu architektonických památek a sochařství, malbě starých mistrů. A. O. Smirnova vzpomíná, jak ve štrasburské katedrále „nakreslil tužkou na papír ornamenty na gotické sloupy, žasl nad selektivitou dávných mistrů, kteří nad každým sloupem dělali výtečnou výzdobu od ostatních. Díval jsem se na jeho práci a byl jsem překvapen, jak jasně a krásně kreslil. "Jak dobře kreslíš!" řekl jsem. "Ale to jsi nevěděl?" odpověděl Gogol. Romantické povznesení Gogola střídá známá střízlivost (A. O. Smirnova) v hodnocení umění: "Ve všem štíhlost, to je krásné." Raphael se pro Gogola stává nejcennějším umělcem . P. V. Annenkov : „Pod těmito masami zeleně italského dubu, platanu, piny atd. se Gogol náhodou inspiroval jako malíř (jak víte, maloval slušně). Jednou mi řekl: „Kdybych byl umělec, vymyslel bych zvláštní druh krajiny . Jaké stromy a krajiny se teď malují! .. Spojil bych strom se stromem, pomíchal větve, vyhodil světlo tam, kde to nikdo nečeká, to jsou krajiny, které musíte malovat! V tomto smyslu je v poetickém zobrazení Pljuškinovy ​​zahrady v Mrtvých duších jasně cítit vzhled, metoda a kompozice malíře Gogola.

V roce 1837 se Gogol v Římě setkal s ruskými umělci, členy Imperiální akademie umění : rytcem Fjodorem Jordanem , autorem velké rytiny z Rafaelova obrazu „ Proměna “, Alexandrem Ivanovem , který poté pracoval na obraze „Zjevení se Mesiáše lid“, F. A. Moller a další poslali do Itálie zdokonalit své umění. Obzvláště blízko v cizí zemi byli A. A. Ivanov a F. I. Jordan, kteří spolu s Gogolem představovali jakýsi triumvirát . S Alexandrem Ivanovem spojí spisovatele dlouholeté přátelství. Umělec se stává prototypem hrdiny aktualizované verze příběhu "Portrét". V době rozkvětu vztahu s A. O. Smirnovou jí Gogol daroval Ivanovův akvarel „Ženich vybírá prsten pro nevěstu“. V žertu nazval Jordana „Rafaelem prvního způsobu“ a doporučil jeho práci všem svým přátelům. Fjodor Moller namaloval Gogolův portrét v Římě v roce 1840. Kromě toho je známo ještě sedm portrétů Gogola, které namaloval Moller [67] .

Nejvíce však Gogol ocenil Ivanova a jeho obraz „ Zjevení se Mesiáše lidem “, podílel se na tvorbě konceptu obrazu, účastnil se jako sedící (postava nejblíže Kristu ), rozčilený, s komu mohl, o rozšíření možnosti umělce pracovat klidně a pomalu nad obrazem, věnoval Ivanovovi velký článek ve Vybraných místech z korespondence s přáteli „Historický malíř Ivanov“. Gogol přispěl k Ivanovově přitažlivosti k psaní žánrových akvarelů a ke studiu ikonografie. Malíř upravil poměr vysokého a komického ve svých obrazech, v jeho nových dílech se objevily rysy humoru, které byly dříve umělci zcela cizí. Ivanovské akvarely jsou zase žánrově podobné příběhu „ Řím “. Na druhou stranu Gogol o několik let předběhl počátky Petrohradské akademie umění v oboru studia starověkých ruských pravoslavných ikon [68] . Alexander Ivanov byl spolu s A. A. Aginem a P. M. Boklevským jedním z prvních ilustrátorů Gogolových děl.

Osud Ivanova měl mnoho společného s osudem samotného Gogola: na druhém díle Mrtvých duší pracoval Gogol stejně pomalu jako Ivanov na svém obraze, oba byli s koncem práce stejně uspěchaní ze všech stran, oba stejně v nouzi, neschopnost odtrhnout se od svého oblíbeného podnikání za cizí výdělky. A Gogol měl na mysli jak sebe, tak Ivanova, když ve svém článku napsal: „Teď každý cítí absurditu výčitek pomalosti a lenosti takovému umělci, který jako dříč celý život seděl v práci a dokonce zapomněl, zda existuje nějaká jiná radost než práce. S výrobou tohoto obrazu byla spojena umělcova vlastní duchovní tvorba, fenomén, který je ve světě příliš vzácný.“ Na druhé straně bratr A. A. Ivanova, architekt Sergej Ivanov, dosvědčuje, že A. A. Ivanov „nikdy neměl stejné myšlenky s Gogolem, nikdy s ním vnitřně nesouhlasil, ale zároveň se s ním nikdy nehádal“ . Gogolův článek umělce zatížil, anticipační chvála, předčasná sláva ho spoutala a postavila do nejednoznačné pozice. Kdysi nerozluční přátelé Gogol a Ivanov se i přes osobní sympatie a společný náboženský vztah k umění na sklonku života poněkud vnitřně vzdálí, přestože korespondence mezi nimi do posledních dnů neustává [69] .

Ve skupině ruských umělců v Římě

V roce 1845 přijel Sergej Levitsky do Říma a setkal se s ruskými umělci a Gogolem. Levitskij využil příjezdu viceprezidenta Ruské akademie umění hraběte Fjodora Tolstého do Říma a přesvědčil Gogola, aby jednal v daguerrotypii spolu s kolonií ruských umělců. Nápad souvisel s příjezdem Mikuláše I. do Říma z Petrohradu . Císař osobně navštívil strávníky Akademie umění. Více než dvacet strávníků bylo svoláno do katedrály sv. Petra v Římě , kam po rusko-italském jednání dorazil Mikuláš I. v doprovodu místopředsedy Akademie hraběte F. P. Tolstého. Nicholas I, když šel od oltáře , otočil se, pozdravil mírným sklonem hlavy a okamžitě se rozhlédl po publiku svým rychlým, brilantním pohledem. "Umělci vašeho Veličenstva," řekl hrabě Tolstoj. "Říkají, že chodí velmi rychle," poznamenal suverén. "Ale také fungují," odpověděl hrabě.

Z vděčnosti za milá slova chtěli umělci připravit pro F. P. Tolstého dárek, na tehdejší dobu nevídaný - skupinovou fotografii. Všichni se sešli na terase dílny francouzského daguerrotypisty Perraulta. Levitsky následně popsal techniku ​​výroby desky, uvedl expoziční čas a zhodnotil kvalitu obrazu („střed skupiny vyšel výborně, okraje nejsou zcela zřetelné“). A dodal: "Toto je moje první dílo, které překvapilo všechny umělce." Slavný ruský kritik Vladimir Stasov o tomto portrétu řekl: „Jaký je tam bohatý materiál: architekti, malíři, sochaři a všemožní ostatní, Řím a Rusko a - Gogol je nade vším!!! Spisovatel sedí uprostřed kompozice, je obklopen umělci, architekty a sochaři, na podlaze, dole je italská modelka Mariuccia. V této malebně umístěné skupině vyniká postava Fjodora Mollera : vysoký umělec stojí nalevo od Gogola, oblečený v tmavém plášti, s kloboukem se širokou krempou na hlavě, oddělený postavou akvarelisty. Andrej Lavezzari .

Mezi vyobrazenými jsou architekti Fedor Eppinger , Karl Beine , Pavel Notbek , Ippolit Monighetti , sochaři Pjotr ​​Stavasser , Nikolaj Ramazanov , Michail Shurupov , malíři Pimen Orlov , Apollon Mokrickij , Michail Michajlov, Vasilij Shternberg . Daguerrotypii poprvé publikoval kritik V. V. Stasov v časopise Ancient and New Russia pro rok 1879, č. 12, který popisoval zobrazené lidi takto: „Podívejte se na tyto klobouky divadelních „brigantů“, na pláštěnky, jako by neobyčejně malebné a majestátní - jaká hloupá a netalentovaná maškaráda ! A mezitím je to stále skutečně historický obraz, protože upřímně a věrně zprostředkovává celý kout doby, celou kapitolu ruského života, celý pruh lidí a životů a bludů. Z tohoto článku jsou známá jména fotografovaných a kdo je kde. Takže díky úsilí S. L. Levitského vznikl jediný fotografický portrét velkého spisovatele. Později, v roce 1902 , k 50. výročí Gogolovy smrti, byl v ateliéru dalšího vynikajícího portrétisty Karla Fischera z tohoto skupinového snímku oříznut jeho obraz, přefotografován a zvětšen.

Sám Sergey Levitsky je také přítomen ve skupině fotografovaných - druhý zleva ve druhé řadě - bez kabátu.

Hypotézy o osobnosti

Gogolova osobnost přitahovala pozornost mnoha kulturních osobností a vědců. Už za života spisovatele o něm kolovaly protichůdné zvěsti, umocněné jeho izolací, sklonem k mytologizaci vlastního životopisu [1] a záhadnou smrtí, která dala vzniknout mnoha legendám a hypotézám. Mezi nejznámější patří hypotéza o jeho homosexualitě , stejně jako hypotéza o Gogolově smrti .

Bibliografie

Hlavní díla

První vydání

Následující seznam uvádí edice Gogolových děl v pořadí jejich vydání během jeho kariéry.

Moderní edice

Dopad na kulturu

Ještě před vydáním Mrtvých duší Belinskij uznal Gogola jako prvního ruskojazyčného realistického spisovatele a zakladatele Přírodní školy , do které zařadil takové mladé spisovatele jako Gončarov , Turgeněv , Černyševskij , Nekrasov a Vladimir Dal . Sám Gogol byl k existenci takového směru skeptický, ale snažil se Belinského názory nekritizovat [70] . Nicméně další generace ruských realistů označila Gogola za jednu z vynikajících postav světové literatury a Encyclopædia Britannica by Gogolův styl označila za „triumf ruské ironie“ [71] .

Gogola obdivovali Franz Kafka a Michail Bulgakov ; druhý jmenoval Gogola svým učitelem a uznal ho za průkopníka literárního žánru, k němuž se hlásil [72] . Vsevolod Meyerhold ve fázované analýze The Government Inspector dílo popsal jako „komedii absurdní situace“, odhalující publiku začarovaný svět nekonečného sebeklamu.

Andrei Bely považoval Gogola za jednoho z nejvýraznějších spisovatelů z hlediska jazyka vyprávění [73] . V roce 1934 vydal Bely nejdůkladnější studii Gogolových literárních prostředků, v níž analyzoval barevnost převažující v Gogolově díle v závislosti na období, jeho odcizené používání sloves, výrazovou diskontinuitu jeho syntaxe, složitá rytmická schémata vět a mnoho dalších rysů jeho díla [74] . Na základě této práce zveřejnil Vladimir Nabokov stručnou zprávu o rysech Gogolových děl [75] .

Gogolova díla byla mnohokrát zfilmována. Na základě jeho děl skládali skladatelé opery a balety. Sám Gogol se navíc stal hrdinou filmů a dalších uměleckých děl.

Nejznámější:

Na základě románu Večery na farmě u Dikanky vydala Step Creative Group dva questy : Večery na farmě u Dikanky (2005) a Večer v předvečer Ivana Kupaly (2006).
První hra založená na Gogolově příběhu byla „Viy: Příběh vyprávěný znovu“ (2004) [76] .

Ukrajina každoročně hostí multidisciplinární festival současného umění Gogolfest pojmenovaný po spisovateli.

Spisovatelovo příjmení se promítlo do názvu hudební skupiny Gogol Bordello , jejíž lídr Yevhen Hudz pochází z Ukrajiny.

Paměť

Ulice a vzdělávací instituce v mnoha městech Ruska, Ukrajiny a dalších zemí jsou pojmenovány po Nikolai Gogolovi. Na počest Gogola bylo vydáno několik známek a pamětních mincí. Více než 15 pomníků spisovatele je instalováno v různých městech světa. Věnuje se mu také několik dokumentů a hraných filmů.

viz také

Nikolaj Gogol

Poznámky

  1. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8

    „Dne 19. března měl statkář Vasilij Janovskij syna Nikolaje a byl pokřtěn. Kněz-guvernér Jan Bevolovský se modlil a křtil. Přijímačem byl pan plukovník Michail Trakhimovsky“


    Veresaev VV Gogol v životě. T. 1. Výpis z metrické knihy kostela Proměnění Spasitele ve městě Sorochinets, okres Mirgorodsky, 1809, č. 25 Archivní kopie ze dne 7. listopadu 2011 na Wayback Machine // Russian Starina , 1888, Listopad. - S. 392.
  2. ↑ Masanov I.F. Slovník pseudonymů ruských spisovatelů, vědců a osobností veřejného života. Ve 4 sv. - M .: Všesvazová knižní komora, 1956-1960.
  3. ↑ Gogol // Velká ruská encyklopedie - Velká ruská encyklopedie , 2004.
  4. ↑ Velká ruská encyklopedie – Velká ruská encyklopedie , 2004.
  5. ↑ 1 2 Gogol Nikolaj Vasilievič // Velká sovětská encyklopedie : [ve 30 svazcích] / ed. A. M. Prochorov - 3. vyd. — M .: Sovětská encyklopedie , 1969.
  6. ↑ 1 2 Archivio Storico Ricordi - 1808.
  7. ↑ 1 2 3 4 5 6 Gogol, Nikolaj Vasiljevič // Encyklopedický slovník Brockhausův a Efronův  : v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). - Petrohrad. , 1890-1907.
  8. ↑ Kdo je kdo na světě / Ch. vyd. E. V. Korovkina. - M . : Filologická společnost "WORD"; OLMA-PRESS Vzdělávání . - S. 361. - ISBN 5-8123-0088-7 .
    GOGOL Nikolaj Vasiljevič // Encyklopedie Colliera. — Otevřená společnost . - 2000.
    Gogol Nikolaj Vasilievič // Biografický slovník . - 2000.
    Gogol, Nikolaj Vasiljevič // Velká ruská biografická encyklopedie (elektronické vydání). - Verze 3.0. - M . : Businesssoft, IDDC, 2007.
    Gogol Nikolaj Vasiljevič // Biografický slovník . — 2000.
  9. ↑ Ruský archiv. Historický a literární sborník. 1875. Vydání 1-4 . runivers.ru _ Získáno 10. dubna 2022. Archivováno z originálu dne 31. října 2021.
  10. ↑ Tomazov V.V. Gogol-Janovskij  // Encyklopedie dějin Ukrajiny  : v 10 svazcích: [ ukr. ]  / redakční rada: V. A. Smolіy (vedoucí) a in. ; Historický ústav Ukrajiny Národní akademie věd Ukrajiny . - K .  : Naukova Dumka , 2004. - T. 2: G - D. - 518 s. : il. - ISBN 966-00-0405-2 .
  11. ↑ Přírodní škola archivována 17. ledna 2021 na Wayback Machine // Stručná literární encyklopedie v 9 dílech. Státní vědecké nakladatelství "Sovětská encyklopedie", v.5, M., 1968.
  12. ↑ Přírodní škola // Velká sovětská encyklopedie  : [ve 30 svazcích]  / kap. vyd. A. M. Prochorov . - 3. vyd. - M  .: Sovětská encyklopedie, 1969-1978.
  13. ↑ Nikolaj Gogol . Encyklopedie Britannica . Získáno 27. září 2018. Archivováno z originálu 24. března 2010.
  14. ↑ Od narodu historycznego do wspólnoty etnicznej. Przemiany w polskiej refleksji nad narodem po 1864 roku . Staženo 3. ledna 2019. Archivováno z originálu dne 20. července 2018.
  15. ↑ TYP ŠLECHTY K ŠLECHTĚ: PŘED DĚJINY POLSKÉ PŘÍTOMNOSTI DOLNĚ V XVII. - PRVNÍCH TŘECH XIX. STOLETÍ (pro materiály formulářových seznamů) . Získáno 3. ledna 2019. Archivováno z originálu dne 5. března 2016.
  16. ↑ Proces formování moderního polského národa začne až na konci 18. století. Předtím existoval „polský politický lid“, který se skládal z různých etnických skupin, které používaly polské etnonymum jako součást šlechtické kultury a práv [14] . Zmínky o příslušnosti k polskému národu byly pro tehdejší maloruskou šlechtu typické a sloužily mimo jiné k usnadnění získávání šlechty [15] .
  17. ↑ Alexandr Sergejevič Puškin, Petr Andrejevič Vjazemskij (kníže), Vasilij Andrejevič Žukovskij, Petr Alexandrovič Pletněv, Nikolaj Alekseevič Nekrasov. Současné . - 1852. - 974 s. Archivováno 4. října 2017 na Wayback Machine
  18. ↑ I.P. Zolotussky . Gogol. - 6. vyd. - M . : Mladá garda, 2009. - S. 45-46. — 485 s. — (Život úžasných lidí). - 5000 výtisků.  — ISBN 978-5-235-03243-.
  19. ↑ „Ze všech studentů lycea se k němu Gogol zdál být nejpřátelštější. „Byli jsme spřízněni lidskou hloupostí,“ říká Gogol v jednom ze svých dopisů. Vysockij se skutečně vyznačoval, stejně jako jeho mladší soudruh, schopností všímat si legračních či vulgárních stránek postav lidí kolem sebe a zle se jim smát. Na ošetřovně, kde často sedával kvůli oční nemoci, se kolem jeho postele sešel celý klub, ve kterém se skládaly různé vtipné anekdoty, z komické stránky se přenášely lyceální a městské příhody. Pravděpodobně, částečně pod jeho vlivem, Gogol začal mít zcela negativní postoj k celým orgánům gymnázia, počínaje ředitelem, “uvádí Florenty Pavlenkov v článku “ N. V. Gogola. Rodina a škola. Archivováno 27. října 2007 na Wayback Machine
  20. ↑ "Tajemný Karel", aneb Podivný život Gogola-Janovského // Portál zajímavých článků . Získáno 8. listopadu 2009. Archivováno z originálu 21. srpna 2009.
  21. ↑ Hrob V. A. a M. I. Gogoleyových . Získáno 1. října 2020. Archivováno z originálu dne 23. ledna 2021.
  22. ↑ Nikolay Vas. Gogol-Janovskij // V 2.: // V odděleních: // Oddělení apanáží: // Ministerstvo apanáží // Měsíční kniha a celkový stav Ruské říše za rok 1831. Část první. - Petrohrad. : Tiskárna při Císařské akademii věd , 1831.
  23. ↑ Lunin B. V. Živé stránky. A. S. Puškin, N. V. Gogol, M. Yu. Lermontov, V. G. Belinsky. - M., Dětská literatura, 1970. - Náklad 100 000 výtisků. — c. 209
  24. ↑ Definice a propouštění  // Věstník ministerstva školství. - 1834. - Č. VIII . — S. LII .
  25. ↑ ÚNO: Gogol. Z „Zpovědi autora“. - 1998 (text) . feb-web.ru. Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu dne 25. října 2016.
  26. ↑ Archivovaná kopie . Získáno 15. února 2014. Archivováno z originálu 22. února 2014.
  27. ↑ Gogol Nikolaj Vasiljevič | Kronika Moskevské univerzity . letopis.msu.ru. Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu 9. prosince 2019.
  28. ↑ ÚNO: Belinský. Dopis Gogolovi ze dne 15./3. července 1847 - 1952 (text) . feb-web.ru. Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu dne 28. října 2014.
  29. ↑ 1 2 ÚNO: Tarasenkov. Poslední dny života N. V. Gogola. - 1952 (text) . feb-web.ru. Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu dne 27. ledna 2012.
  30. ↑ 1 2 Lib.ru/Classic: Veresaev Vikenty Vikentievich. Gogol v životě. Svazek 2. . az.lib.ru. Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu dne 7. listopadu 2011.
  31. ↑ Gogolovy poslední dny jako duchovní a vědecký problém . www.portal-slovo.ru. Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu dne 25. března 2019.
  32. ↑ 1 2 V. M. Guminský. Gogol  // Ortodoxní encyklopedie . - M. , 2006. - T. XI: " George  - Gomar ". - S. 652-666. — 752 s. - 39 000 výtisků.  — ISBN 5-89572-017-X .
  33. ↑ Poznámky k životu N. V. Gogola, díl I, str. 231
  34. ↑ S. N. Durylin "Případ" o Gogolově majetku // N. V. Gogol. Materiály a výzkum, ed. V. V. Gippius. M.; L .: Nakladatelství Akademie věd SSSR, 1936 v.1. str. 361-371
  35. ↑ A. T. Tarasenkov. Poslední dny života N. V. Gogola, P., 1857, str. 13, 21
  36. ↑ Z korespondence S. Ševyreva s O. V. a M. I. Gogolem, „Na památku Gogolovi“, Kyjev, 1902, str. 61
  37. ↑ S. Durylin. Z rodinné kroniky Gogol, M., 1928, str. 90
  38. ↑ 1 2 Gogol a Moskevská univerzita . www.portal-slovo.ru. Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu dne 14. srpna 2019.
  39. ↑ Hrabě A. A. Zakrevskij, moskevský generální guvernér, - hraběti A. F. Orlovovi, náčelníkovi četníků, 29. února. 1852. Červený archiv, 1925, roč. IX, II, s. 300.
  40. ↑ Ze zápisníku moskevského staromilce: Gogol a moskevská univerzita . www.taday.ru Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu dne 22. srpna 2019.
  41. ↑ Gogolův hrob // ​​Historický bulletin. Historický a literární časopis. SPb. Tiskárna A. S. Suvorina. 1886. T. 24. S. 112-119
  42. ↑ Možná byl přemístěn jeden náhrobek bez ostatků spisovatele.
  43. ↑ Lidin V. Přenesení popela N. V. Gogola Archivní kopie z 28. července 2019 na Wayback Machine  - únor 1994. To se stalo základem pro děj moderního filmu " Head of a Classic " (2005)
  44. ↑ Alekhin Yu. V. „Defilers of Ashes“ Archivní kopie ze dne 20. září 2011 ve Wayback Machine , Ruský dům, č. 4
  45. ↑ Tajemství novoděvičího hřbitova (1. část) . aif.ru (20. ledna 2003). Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu dne 8. srpna 2019.
  46. ↑ Kdo ukazuje Gogolovi Nos . Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu 30. ledna 2008.
  47. ↑ Gogolova chybějící lebka . Číslo 41 (2009) | Literární Rusko . Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu dne 23. února 2014.
  48. ↑ Gogolův náhrobek restaurován v Novoděvičím klášteře . Ruské noviny. Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu dne 23. srpna 2018.
  49. ↑ Záhada zmizení Gogolovy lebky (1. možnost) (nepřístupný odkaz) . Získáno 18. února 2011. Archivováno z originálu 22. února 2014. 
  50. ↑ Záhada zmizení Gogolovy lebky (Volba 2) (nepřístupný odkaz) . Získáno 18. února 2011. Archivováno z originálu 22. února 2014. 
  51. ↑ Viz paměti V. Ya Lakshina „Elena Sergejevna říká...“ v knize. "Vzpomínky na Michaila Bulgakova" . - M .: Sovětský spisovatel, 1988, s. 420.
  52. ↑ Vrátí se kříž do Gogolova hrobu? . Novinky . Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu dne 4. září 2012.
  53. ↑ 1 2 Yu. V. Mann. Při hledání živé duše. "Mrtvé duše": spisovatel - kritika - čtenář / B.F. Egorov. - M .: Kniha, 1984. - S. 338-339. — 415 s. - ("Osud knih"). - 75 000 výtisků.
  54. ↑ E. A. Smirnová. Gogolova báseň "Mrtvé duše" / S. G. Bocharov. - Leningrad: Nauka, pobočka Leningrad, 1987. - ("Literární kritika a lingvistika").
  55. ↑ Nikolaj Vasilievič Gogol. Sergej Labanov - Gogol Nikolaj Vasiljevič (1809-1852) - LITERATURA A KNIŽNÍ VYDÁVÁNÍ - Kultura a umění: Ruská jména - Dějiny Ruska - Rusko v barvách . ricolor.org. Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu dne 21. srpna 2019.
  56. ↑ 1 2 G. P. Danilevskij. Seznámení s Gogolem. (Z literárních memoárů)  // Díla Izd. 9. - 1902. - T. XIV . - S. 92-100 .
  57. ↑ 1 2 Ruský nápad Berďajev četl, ruský nápad Berďajev četl zdarma, ruský nápad Berďajev četl online  (rusky) , Berďajev Nikolaj Alexandrovič . Archivováno z originálu 11. listopadu 2018. Staženo 11. listopadu 2018.
  58. ↑ 1 2 3 Voropajev V. A. Nikolaj Gogol: zkušenost duchovní biografie. - M., 2008.
  59. ↑ Musíte milovat Rusko (Z dopisu hraběti A.P. Tolstému) . Staženo 19. 5. 2018. Archivováno z originálu 2. 6. 2018.
  60. ↑ Čekání na inspektora: Gogol a evangelium (nepřístupný odkaz) . Získáno 13. listopadu 2012. Archivováno z originálu 7. srpna 2012. 
  61. ↑ 1 2 Gogolova omluva (nepřístupný odkaz) . Získáno 13. listopadu 2012. Archivováno z originálu 30. května 2013. 
  62. ↑ Kotelnikov V. „Na prahu cely“ . www.hesychasm.ru Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu dne 2. října 2019.
  63. ↑ Jeho Svatost patriarcha Kirill požehnal vydání kompletních děl N.V. Gogol v nakladatelství Moskevského patriarchátu / Novinky / Patriarchy.ru . Patriarchy.ru. Staženo: 14. srpna 2019.
  64. ↑ Gogol a rusko-ukrajinská otázka . Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu dne 25. října 2012.
  65. ↑ Gogol, Nikolaj Vasiljevič. Kompletní díla ve čtrnácti svazcích / Fridlender, Georgij Michajlovič . - Moskva , Leningrad : Nakladatelství Akademie věd SSSR , 1952. - T. 12. - S. 335-336.
  66. ↑ Vittorio Strada . Historie a mýtus v Gogol // Russica Romana. — Sv. IX (2002). - S. 120-122. Archivováno 22. května 2015 na Wayback Machine
  67. ↑ Viz N. G. Mashkovtsev , „Gogol v kruhu umělců“. M., 1959.
  68. ↑ Viz Igor Vinogradov, „Fenomén obrazu – Gogol a Alexander Ivanov“. - Náš odkaz, 2000, č. 54.
  69. ↑ Lib.ru / Classics: Veresaev Vikenty Vikentievich. Gogol v životě. Svazek 1 . az.lib.ru. Získáno 14. srpna 2019. Archivováno z originálu dne 7. listopadu 2011.
  70. ↑ „Struktura příběhů sama o sobě mi přišla obzvlášť nešikovná a neohrabaná; v jednom příběhu jsem si všiml přemíry a mnohomluvnosti a nedostatku jednoduchosti stylu. Vasilij Gippius. Gogol Archivováno 13. května 2021 na Wayback Machine . M.: Agraf, 1991
  71. ↑ "Gogol je jeden z nejlepších komiksových autorů světové literatury a možná jeho nejdokonalejší spisovatel nesmyslů." Encyklopedie Britannica . Viz část "Ruská literatura."
  72. ↑ Gogolův vliv na Bulgakovovu satiru Archivováno 17. srpna 2021 na Wayback Machine . Sergey Gorenyuk, 2012
  73. ↑ Andrey Bely . Symbolismus a kreativita / Symbolismus jako světonázor . - Moskva: Respublika, 1994. - S. 361-370.
  74. ↑ Andrey Bely . Mistrovství Gogola . - Leningrad: OGIZ, 1934. Archivní kopie ze dne 18. května 2017 na Wayback Machine
  75. ↑ Nabokov, Vladimir (2017) [1961]. Mikuláš Gogol. New York: Nové směry. p. 140. ISBN 0-8112-0120-1
  76. ↑ gamevision.ru . Získáno 9. března 2009. Archivováno z originálu dne 17. září 2009.

Literatura

  • Aristov N. Ya . Historický význam Gogolových spisů // Historický bulletin . Historický a literární časopis. - Petrohrad. Tiskárna A. S. Suvorina. 1883. T. 13. S. 489-527.
  • Mandelštam I. O povaze Gogolova stylu . - Helsingfors, 1902.
  • Merežkovskij D. S. Gogol a ďábel. — M.: 1906.
  • Ovsyaniko-Kulikovský D. N. Gogol. Ed. 4., přidat. - Petrohrad: 1912.
  • Vengerov S. A. Spisovatel-občan Gogol. - Sebraná díla, v.2. - Petrohrad: 1913.
  • Chudakov G.I. O postoji Gogolova díla k západoevropským spisovatelům. - Kyjev, 1908.
  • Shambinago S. K. Trilogie romantismu (N. V. Gogol). — M.: 1911.
  • Kotljarevskij N. A. N. V. Gogol. 1829-1842. - 4. vyd. - str.: 1915.
  • Komická technika Slonimského A. L. Gogola. - str.: 1923.
  • Bílá A. Gogolova dovednost. - M.-L., 1934.
  • Vinogradov VV Evoluce ruského naturalismu. Gogol a „přírodní“ škola. Etudy o Gogolově stylu // Vybraná díla. Poetika ruské literatury. Rep. vyd. M. P. Alekseev, A. P. Chudakov. — M.: 1976.
  • Gukovského G. A. Gogolův realismus , 1959.
  • Lunin B. V. Živé stránky. A. S. Puškin, N. V. Gogol, M. Yu. Lermontov, V. G. Belinsky. - M .: Dětská literatura , 1970. - Náklad 100 000 výtisků.
  • Gogolovo dílo // Pereverzev VF Gogol. Dostojevskij ... - M., 1982.
  • Jak vznikal Gogolův "Svrchník" // Eikhenbaum B.M. O próze. - L. 1969.
  • Tynyanov Yu. N. Dostojevskij a Gogol. (k teorii parodie) // Tynyanov Yu. N. Poetika. Dějiny literatury. Film. - M., 1977.
  • Tyumeneva G. A. Gogol a hudba. - M .: Hudba, 1966.
  • Komedie Mann Yu. V. Gogol "Vládní inspektor". - M. 1966.
  • Poetika Manna Yu.V. Gogola. - M., 1978.
  • Mann Yu.V. Odvaha k invenci: Rysy uměleckého světa Gogola. - 3. vyd. - M., 1985.
  • Mann Yu. V. Při hledání živé duše. "Dead Souls": spisovatel - kritika - čtenář. - 2. vyd. - M., 1987.
  • Mann Yu. V. Poznámky ke Gogolově „neeuklidovské geometrii“
  • Monin M. A. "Vládní inspektor": nedokončená hra na strunu dálky // Credo new, 2017. No. 1.
  • Nechaenko D. A. "Dead Souls" jako román-sen // Nechaenko D. A. Historie literárních snů XIX-XX století: Folklór, mytologické a biblické archetypy v literárních snech XIX - začátek XX století. - M .: Univerzitní kniha, 2011. - S. 426-453. — ISBN 978-5-91304-151-7
  • Elistratová A. A. Gogol a problémy západoevropského románu. - M., 1972.
  • Lotman Yu.M. Problém uměleckého prostoru v Gogolově próze: Uch. aplikace. Tartus. Stát univerzita (Práce o ruské a slovanské filologii, sv. 11), v letech 209. - 1968.
  • Rabelais a Gogol // Bakhtin M. M.  Otázky literatury a estetiky. - M., 1975.
  • Chrapčenko M. B. N. Gogol. Literární způsob ... - Sebraná díla. T. 1. - M., 1980.
  • Satira Nikolaeva D.P. Gogola. - M., 1984.
  • "Mrtvé duše" Krivonos V. I. Gogol a vznik nové ruské prózy. - Voroněž, 1975.
  • Palamarchuk P. (pod pseudonymem V. D. Nosov ) "Klíč" ke Gogolovi . — Londýn, 1985
  • Sazanovič E. I. Nikolaj Vasiljevič Gogol. Živé a mrtvé duše : esej // Mládí , č. 4, 2013.
  • Smirnova E. A. Gogolova báseň "Mrtvé duše". - L., 1987.
  • Günther H : Das Groteske bei NV Gogol: Formen und Funktionen. — Mnichov, 1968.
  • Proffer CR Přirovnání a Gogolovy mrtvé duše. - Haag, 1967.
  • Erlich V. Gogol. — New Haven, 1969.
  • Braun M. NV Gogol. Literární životopis. — Mnichov, 1973.
  • Fanger D. Stvoření N. Gogola. — Cambridge (MA), 1979.
  • Religioses Schreiera H. Gogola Weltbild und sein literarisches Werk. — Mnichov, 1977.
  • Šuljatikov V. M. Na přelomu dvou kultur, padesáté výročí úmrtí N. V. Gogola // Kurýr. - 1902. - Č. 85.
  • Shulyatikov V. M. Proti vůli (N. V. Gogol) // Kurýr. - 1902. - Č. 56.
  • Trojat A. Nikolaj Gogol = Gogol. — M .: Eksmo , 2004. — 640 s. - (Ruské životopisy). — ISBN 5-699-05286-0 .
  • Zolotusskij I. P. Gogol . - 7. vyd. - M .: Mladá garda , 2009. - 485 s. - ( Život pozoruhodných lidí : seř. biogr.; Vydání 1170). - ISBN 5-235-03069-5 .
  • Dmitrieva E. E. N. V. Gogol v západoevropském kontextu: Mezi jazyky a kulturami. - M.: IMLI RAN, 2011. - 392 s. — 1000 výtisků. — ISBN 978-5-9208-0399-3
  • Kunov V.K. - Encyklopedický slovník "Moudré myšlenky v dílech Nikolaje Gogola". 622 s., 366 témat, 1098 článků atd. Kyjev, "KIT" - 2008.
  • Živé stránky. A. S. Puškin, N. V. Gogol, M. Ju. Lermonov, V. G. Belinskij / komp., komp., kol. text a komunik. B. V. Lunin . - M . : Dětská literatura , 1970. - 534 s. - (Školní knihovna). — 100 000 výtisků.
Antologie
  • N. V. Gogol v ruské kritice: Sborník článků / Připraveno. text A. K. Kotova a M. Ya Polyakova ; Intro. Umění. a poznámka. M. Ya. Polyakova .. - M . : Stát. vydavatel umělecký lit., 1953. - LXIV, 651 s.
  • Gogol v ruské kritice: Antologie / Comp. S. G. Bocharov . - M. : Fortuna EL, 2008. - 720 s. - ISBN 978-5-9582-0042-9 .
články

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  V sociálních sítích
Foto, video a zvuk
Tematické stránky
Slovníky a encyklopedie
Genealogie a nekropole