Inverze v literatuře (z latinského inversio „převrácení; přeskupení“) je porušením obvyklého slovosledu ve větě. V analytických jazycích (např . angličtina , francouzština ), kde je slovosled přísně fixní, je stylistická inverze poměrně neobvyklá; ve skloňování, včetně ruštiny, s docela volným slovosledem - velmi výrazně.
Inverze může důrazně zvýraznit jedno nebo více slov:
Dá se něco v mých básních
přirovnat k nejněžnějším matčiným slzám?
Objektivní slovosled by byl: "Se slzami té nejněžnější matky." Inverze může logicky vyčlenit nejvýznamnější část věty, „nové“, „reme“, umístit ji před výchozí bod výroku, „dáno“, „téma“: „Co bylo to teplé, tato spací noc čekala na ? Čekala na zvuk ... "( Ivan Turgenev ); objektivní slovosled by byl: "Čekala na zvuk." Inverze lze využít za účelem rytmické a melodické organizace řeči: „Den uplynul. Další se odvalil přes ledové hřebeny “( Alexander Bestuzhev-Marlinsky ).
V XVIII - 1.pol. 19. století pod vlivem církevní slovanštiny , latiny , francouzštiny se zvláště rozšířila inverze; v pozdějších textech s podporou cílevědomého výběru slovní zásoby vyvolává efekt archaismu:
Můj suverén,“ četl, „Alexandře Vasiljiči!
Jak je pro mě smutné rušit váš klidný odpočinek...
Objektivní slovosled by byl: "...narušte svůj pokojný odpočinek."
Vyjmenované funkce inverze se často prolínají v jedné větě. Básníci s různou intenzitou používají inverzi jako stylistický prostředek. V různých poetických metrech je inverze přibližně stejná. Opatrně je třeba přistupovat k soudům o převaze inverze v básnické řeči ve srovnání s prózou: například věty s inverzí hlavních členů v poezii, v umělecké a vědecké próze tvoří shodně 10–30 % z celkového počtu, přičemž průměrná hodnota cca. dvacet%. Na druhou stranu všechny typy písemného projevu na tomto základě jsou proti ústnímu projevu, kde věty s převrácením hlavních členů tvoří pouze 7 %.
"Rytmická inverze" je někdy označována jako synkopa .