Kita (hora)

Kita
Japonština 北岳

Pohled na horu Kita z hory Komatsu při východu slunce
Nejvyšší bod
Nadmořská výška3193 [1]  m
Relativní výška2239 m
První výstup1867 
Umístění
35°40′28″ s. sh. 138°14′20″ palců. e.
Země
ostrovHonšú 
horský systémJaponské Alpy 
Hřeben nebo masivAkaishi 
červená tečkaKita
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Kita ( jap. 北岳 kita dake )  je japonská hora nacházející se na ostrově Honšú , část pohoří Akaishi ; druhá nejvyšší hora Japonska (3192 m, nižší než Fuji ) [1] . Skládá se ze sedimentárních hornin [2] . Kita je také nejvyšší nevulkanická hora v zemi. Je součástí 100 slavných pohoří Japonska [3] , 100 nových slavných hor a rostlin Japonska [4] a 100 slavných hor prefektury Jamanaši [5] , a spolu s horami Aino a Mt. “ ( Jap. 白峰三山shirane sanzan ) [6] . Na úpatí Kity pramení řeka Norogawa ( Jap. 野呂川) , přítok Hayakawa ( Jap. 早川 hayakawa ) .

Východní mírný svah hory je oblíbeným lezeckým místem na Kitě. Je zde turistická infrastruktura: ve vesnici Hirokawara je turistická základna, jejíž 70 % návštěvníků plánuje výstup na Kitu [7] [8] ; nedaleko vrcholu jsou dvě horské chaty s kapacitou každá 150 osob [9] [10] .

Historie

Kita patří do skupiny Shimanto (四万 十層群 shimanto so:gun ) [11] a je melanž vápenců a čedičů [12] [13]

V roce 1908 našel zakladatel Japonské horolezecké organizace Usui Kojima ( Jap. 小島烏水) poblíž vrcholu kamennou svatyni s nápisem „7. rok éry Kansei “ (1795) [14] . V chorografickém pojednání o období Edo se Kai kokushi zmiňuje o „nejvyšším ze tří bílých vrcholů obráceném na sever“, tedy o hoře Kita [2] [15] . Ve stejné době byly Mount Fuji, Kita a Yatsuga Range , jako nejvyšší vrcholy známé v té době, považovány za posvátné jako stanoviště kami [16] .

"Tři sněhobílé vrcholy" jsou opakovaně zmiňovány v literatuře: v básnické antologii Kokinšu 10. století (v překladu se objevuje jako "Bílá hora"), v epickém příběhu Pohádka domu Taira a dalších dílech [8]

Středověká
japonština		 Moderní
japonština		 Čtení Překlad do ruštiny Irina Ioffe


_
_
_
_ _

惜しい 命 ではない が 、
今日 恥知ら ず に も 生き き たかい あっ て
今 機会 に 恵 ま た
甲斐 の 白根 ことができ よ よ よ よ よ た た HI HI

Oshii inochi de wa nai ga,
kyo: made hajishirazu ni mo ikite kita kai ga atte,
ima made miru kikai ni megumarenakatta
kai no no shirane o miru koto ga dekita yo

Není na místě obviňovat skutečnost
, že život žil v neplodných starostech,
pokud vám bylo dáno vidět Shirane Peak v Kai

Prvovýstup provedl Naoe Natori (名 取直江) v roce 1871 po dohodě s místními úřady [14] [17] . V roce 1902 Kitu dobyl anglický misionář Walter Weston , v roce 1905 se Kuro Date ( Jap. 伊達九郎) prošel po hřebeni mezi Notori, Aino a Kita [18] . V roce 1924 byla na úpatí Kity postavena horská chata pro horolezce [19] .

Prvovýstup na zasněženou Kitu provedli v roce 1925 čtyři členové Japonské horolezecké organizace [8] . V budoucnu se těžiště horolezců přesunulo na obtížnější výstup do svahu s opěrou, k prvnímu došlo o dva roky později [20] . Poté, co byly hory pohoří Akaishi 1. června 1964 zahrnuty do nově vzniklého národního parku, všechny spadaly pod zvláštní ochranu státu [21] . V roce 1980 byl otevřen průsmyk Kitazawa , kterým do Kity přijíždějí autobusy s horolezci a turisty [22] , a o dva roky dříve byla otevřena horská vila, která pojme až 150 lidí [9] . Na hoře byl organizován trigonometrický bod třetí třídy a jeho výška byla přesně změřena [23] [24] . V roce 1988 dobyl korunní princ Naruhito [25] [26] horu Kita .

Flóra a fauna

Na vlhkých svazích Mount Kita rostou subalpínské druhy jako cedr elfí , jedlovec pestrý , jedle Vicha , brusinka , bříza kamenná , modřín drobnošupinatý [22] . Vysokohorské rostliny jsou zastoupeny kapsičkou pasteveckým , omějem , pryskyřníkem Ranunculus japonicus [ja] , pelyňkem yomogi [ ja ] , kriticky ohroženým Silene uralensis ja ] [ ] . Na vápencovém jihovýchodním svahu se vyskytuje horský endemit Callianthemum hondoense [ , který je ohrožen neoprávněným sběrem [28] [27] .

V sibiřském borovém lese žije koroptev tundra , louskáček a také kriticky zranitelný (v Yamanashi) alpský kramář [29] [30] . V nadmořské výšce od 1000 do 2600 metrů žije sera japonská [22] . Hranoš poddruh Mustela erminea nippon se hrabe v horských štěrbinách [29] . Alpský pás obývají makakové japonské [29] .

V roce 2008 způsobil jelen sika velké škody na alpských rostlinách Mount Kita a v následujícím roce japonské ministerstvo životního prostředí zřídilo komisi pro prevenci takových incidentů v budoucnu, která vypracovala akční plán, realizovaný v roce 2010 [31] .

Literatura

Poznámky

  1. ↑ 1 2 日本の主な山岳標高 (japonsky) . 国土地理院. Získáno 6. listopadu 2010. Archivováno z originálu 2. května 2012.
  2. ↑ 1 2 コンサイス日本山名辞典 (japonsky) . - 三省堂, 1992. - S. 154. - ISBN 4-385-15403-1 .
  3. ↑ 深田久弥.日本百名山 (japonsky) . - 朝日新聞出版, 1982. - S. 297-300頁. — ISBN 4-02-260871-4 .
  4. ↑ 田中澄江.新・花の百名山 (japonsky) . - 文藝春秋, 1995. - S. 189-192頁. — ISBN 4-16-731304-9 .
  5. ↑ 山梨百名山 (japonsky) . 社団法人やまなし観光推進機構. Získáno 6. listopadu 2010. Archivováno z originálu 25. března 2010.
  6. ↑ 白峰三山 (japonsky)  (nedostupný odkaz) . 南アルプス芦安山岳館. Získáno 12. listopadu 2010. Archivováno z originálu 25. prosince 2011.
  7. ↑ 南アルプス市広河原山荘 (japonsky)  (stahování) . 南アルプス芦安山岳館. Datum přístupu: 12. prosince 2010. Archivováno z originálu 27. září 2011.
  8. ↑ 1 2 3 北岳 (japonsky)  (sestupný odkaz) . 南アルプス芦安山岳館. Získáno 6. listopadu 2010. Archivováno z originálu 22. července 2011.
  9. ↑ 1 2 南アルプス市山梨県北岳山荘 (japonsky)  (mrtvý odkaz) . 南アルプス芦安山岳館. Získáno 1. listopadu 2010. Archivováno z originálu 24. září 2011.
  10. ↑ 北岳肩ノ小屋 (japonsky)  (odkaz dolů) . 南アルプス芦安山岳館. Získáno 1. listopadu 2010. Archivováno z originálu 26. září 2011.
  11. ↑ 南アルプス総合学術検討委員会. 南アルプス学術総論 (japonsky) . — 南アルプス世界自然遺産登録推進協議会, 2010. Archivovaná kopie (odkaz není k dispozici) . Staženo 22. 5. 2015. Archivováno z originálu 13. 1. 2012. 
  12. ↑ 小泉武栄; Otázky a odpovědi  (japonsky) / 日本勤労者山岳連盟(労山)編. - 大月書店, 2000. - ISBN 4-272-61048-1 . , S. 38
  13. ↑ 学術総論, 2010 , s. 29.
  14. ↑ 1 2 山と溪谷社編.日本の山1000  (japonština) . - 山と溪谷社, 1992. - S. 450-451頁. — ISBN 4-635-09025-6 .
  15. ↑ 日本三百名山 (japonsky) . - 毎日新聞社, 1997. - S. 125頁. — ISBN 4-620-60524-7 .
  16. ↑ 髙橋修 近世甲斐国 近世甲斐国 絵 序 説 説 山梨 立 博物館 収蔵 の 甲斐 国 の 話 対 話 話 」山梨 県 立 博物館 第 2 号』 2008 年
  17. ↑ 南アルプスの登山史 (japonsky)  (odkaz není k dispozici) . 南アルプス世界自然遺産登録山梨県連絡協議会. Získáno 1. listopadu 2010. Archivováno z originálu 14. července 2014.
  18. ↑ ウォルター・ウェストン.日本アルプス再訪 (japonsky) . - 平凡社, 1996. - S. 453-454頁. - ISBN 4-58-276161-5 .
  19. ↑ 中西俊明.北岳を歩く (japonsky) . - 山と溪谷社, 1993. - (山小屋の主人がガイドする). — ISBN 4-635-17066-7 .
  20. ↑ 北岳・北岳バットレス (japonsky)  (stahování) . 南アルプス芦安山岳館. Staženo 22. 5. 2015. Archivováno z originálu 1. 5. 2015.
  21. ↑ 南アルプスの国立公園紹介 (jap.) . 環境省自然環境局. Získáno 1. března 2011. Archivováno z originálu 23. března 2011.
  22. ↑ 1 2 3 南アルプス国立公園管理計画書 (japonsky) (PDF). 環境省自然環境局南関東地区自然保護事務所 (prosinec 2001). Získáno 2. listopadu 2010. Archivováno z originálu 14. ledna 2012.
  23. ↑ 日本第二の高山「北岳」の標高を改訂 (japonsky)  (odkaz není k dispozici) . 国土地理院 (11. 2004). Získáno 1. listopadu 2010. Archivováno z originálu 23. března 2011.
  24. ↑ 基準点成果等閲覧サービス (japonsky)  (odkaz není k dispozici) . 国土地理院. Získáno 3. listopadu 2010. Archivováno z originálu 9. února 2015.
  25. ↑ 徳仁殿下登山履歴. Získáno 22. 5. 2015. Archivováno z originálu 4. 3. 2016.
  26. ↑ EDICO.歩いてみたい日本の名山 (jap. ) - 西東社, 2004. - S. 202頁. — ISBN 4-791-61227-2 .
  27. ↑ 1 2 絶滅 寸 前の理解 を 高山 植物 園芸 高 ・ 笛吹高 研究 が 分析 訴え 訴え 訴え 訴え 訴え 訴え 訴え 訴え 訴え 訴え 訴え 訴え 訴え 訴え 訴え 訴え 山梨 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞 新聞2010 ) . Datum přístupu: 20. prosince 2010. Archivováno z originálu 13. ledna 2012. 
  28. ↑ 名取俊 樹  . — 京都: 日本生態学会誌編集委員会, 2008. — 11. 月 (第3数). —第301—305頁. — ISSN 00215007 . Archivováno z originálu 5. listopadu 2012.
  29. ↑ 1 2 3 南アルプス総合学術検討委員会 (2010)、35-37頁
  30. ↑ 山梨県 Červená datová kniha （平成17年6月公開）  (japonsky) . 山梨県. Získáno 1. března 2011. Archivováno z originálu 9. ledna 2011.
  31. ↑ 長池卓男. 今、南アルプス白根三山周辺で起こっているこいることニルン)ジ山忽忼ホン)ジ忽忽ホン)ジ忽忪ホン ) 传 - 甲府: 日本高山植物保護協会, 2010. - 5. 月 (第62数). —第2—3頁頁.
  Přejděte na položku Wikidata  V bibliografických katalozích