Kornilov, Vladimír Nikolajevič

Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 22. prosince 2018; kontroly vyžadují 12 úprav .
Vladimír Kornilov

60. léta 20. století
Datum narození 29. června 1928( 1928-06-29 )
Místo narození Dněpropetrovsk , Ukrajinská SSR , SSSR
Datum úmrtí 8. ledna 2002 (ve věku 73 let)( 2002-01-08 )
Místo smrti Moskva , Rusko
Státní občanství  SSSR Rusko 
obsazení básník, prozaik, literární kritik
Jazyk děl ruština
Logo wikicitátu Citace na Wikicitátu

Vladimir Nikolaevič Kornilov ( 29. června 1928 , Dněpropetrovsk  - 8. ledna 2002 , Moskva ) - sovětský ruský básník, spisovatel a literární kritik.

Životopis

Narodil se do rodiny stavebních inženýrů.

S vypuknutím války byl evakuován do Novokuzněcka ( Sibiř ) a poté se přesunul do Moskvy . V letech 1945 - 1950 studoval na Literárním ústavu , odkud byl třikrát vyloučen pro absenci a "ideologicky zlomyslnou poezii".

Kornilovovy první básně byly publikovány v roce 1953 . Od té doby však jeho práce vycházejí zřídka a pouze s úpravami cenzorů. V roce 1957 byl rozprášen soubor již vyskládané básnické sbírky „Agenda z vojenského komisariátu“.

V roce 1964 však nakladatelství " Sovětský spisovatel " vydalo jeho první knihu básní "Pier". V roce 1965 napsal V. N. Kornilov svůj první příběh „Bez rukou, bez nohou“ a na doporučení A. A. Achmatovové byl přijat do Svazu spisovatelů SSSR [1] .

V roce 1966 vystoupil na podporu Yuli Daniel a Andrey Sinyavsky .

První a druhý příběh "Dívky a dámy", napsané v říjnu 1968 , - autor se dlouho snažil publikovat v Sovětském svazu . Asi o 20 let později, v letech perestrojky , vyšel v SSSR příběh „Dívky a dámy“ v obrovských nákladech, včetně nakladatelství Ústředního výboru Leninské mladé komunistické ligy „ Mladá garda “ v SSSR. řada " Knihovna mládeže " [2] .

V roce 1974 začal publikovat své romány na Západě. Od roku 1975 se V. N. Kornilov stal členem francouzského Pen klubu (přijatého na doporučení G. Bölla ) a sovětské sekce Amnesty International . V roce 1976 vydal své třetí a největší prozaické dílo na Západě - román Demobilizace. Kornilov podepsal dopis „hlavám států a vlád“ s žádostí o ochranu akademika Andreje Sacharova .

Podpora disidentů, publikace v samizdatu a v zahraničních publikacích vyvolaly nespokojenost se sovětskou vládou. V březnu 1977 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů SSSR. Knihy byly staženy z knihoven a prodány v roce 1979 .

Znovu začala vycházet v SSSR v roce 1986 a v roce 1988 byla obnovena ve Svazu spisovatelů SSSR.

V 90. letech 20. století básník živě reagoval i na problémy Ruska. V roce 2000 tedy napsal báseň „Pokus o hymnu“ - jakousi reakci na události spojené se schválením ruské hymny na hudbu hymny SSSR .

Zemřel ve věku 74 let na kostní nádor 8. ledna 2002 .

Kreativní způsob

Kornilovovy básně jsou prodchnuty bolestí pro rodnou zemi, přesto se básník snaží filozoficky pojmout jevy života kolem sebe. Když během perestrojky začaly vycházet Kornilovovy básně častěji, vyšla jedna z jeho nejsrdečnějších básní, ve které mluví o svobodě, která byla lidem náhle udělena:

Nejsem připraven na svobodu Je to tvoje chyba? Přece svoboda v továrně To se mi nestalo. <…> Zdejší oceány se potí Himaláje práce! Ano, je nesvobodná Mnohem těžší. Taky jsem na ni čekal Tolik dlouhých let Čekal jsem do bolesti, do chvění, A přišel - není připraven. ("Svoboda", 1987)

Wolfgang Kazak ve svém Lexikonu ruské literatury 20. století poznamenal:

Kornilovovy básně lze přirovnat k dopisům sobě samému. To, co v nich říká o dětství, o dobách vojenské služby, o lásce a umění, je plné vysokého smyslu pro zodpovědnost před životem, prozrazuje vážnost hledání smyslu bytí. V souladu s tím se Kornilov omezuje, mluví jen o tom podstatném, píše střídmě a konkrétně; miluje aliteraci a zvučné verše, pečlivě se vyhýbá všemu nadbytečnému.

Kornilovova poezie se přitom setkala s ostrou kritikou, nařčením z jazykové negramotnosti a primitivního obsahu [3] .

Skladby

Poezie

Próza

Kritika

Literatura

Poznámky

  1. ↑ Životopis, osobnost a dílo Vladimíra Kornilova . Získáno 9. dubna 2015. Archivováno z originálu 17. března 2015.
  2. ↑ Kornilov V. N. Dívky a dámy // To jsme my, Pane!. - Moskva: Mladá garda, 1990. - S. 233-349. - 200 000 výtisků.  — ISBN 5-235-00893-6 .
  3. ↑ A. Privalov. Existuje i taková kategorie spisovatelů ... Archivní kopie ze dne 31. srpna 2016 na Wayback Machine // Literární deník, 7. listopadu 1999. Totéž pod názvem „Nafouknutá postava“: „Nová levice: Všeruské noviny humanistických revolucionářů“, 1999, č. 3 (prosinec), s. osm.

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie