Crash test (též crash test , angl. crash test - nouzový test ) - test zařízení pro případ nárazu. Představuje záměrnou reprodukci slabých až silných kolizí za účelem zjištění úrovně poškození. Od roku 1966 je pro crash test automobilu umístěna speciální , vybavená senzory pro měření poškození.
Nejlevnější a nejsnáze proveditelný je čelní crash test vozu. V něm je přetaktované auto posláno na betonový blok. Od roku 1997 se Evropský výbor pro nezávislé nárazové testování rozhodl neprovádět čelní nárazový test, ale čelní náraz se 40% přesahem. Změnila se i překážka: z betonového kvádru se stala hliníková kostka: standardizovaná podoba protijedoucího auta. Dalším velkým testem jsou boční nárazy. První simuluje srážku s autem jedoucím v kolmém směru. Testovaný vůz je zasažen přesně doprostřed strany řidiče hliníkovou zábranou na vozíku. Zrychlení vozu je zpravidla prováděno externím motorem. Vůz je lakován speciálním způsobem, aby bylo možné snáze lokalizovat a změřit poškození. Podle evropských norem, poprvé zavedených v roce 1997, se body odečítají za poškození způsobené figurínou. Počet bodů určuje stupeň bezpečnosti.
V Rusku v roce 2010 byly provedeny testy čelního nárazu nárazem vozidla v rychlosti 56 km/h na pevnou deformovatelnou překážku o hmotnosti nejméně 70 tun, přičemž překážka měla pokrývat 40 % vozidla ze strany řidiče [ 1] . Zkouška bočního nárazu byla provedena nárazem pohyblivé deformovatelné překážky o velikosti rázové části 1,5 m × 0,5 m, hmotnosti 950 kg a rychlosti 50 km/h do stojícího vozidla [2] .
V současné době[ kdy? ] termín crash test se vztahuje nejen na automobily, ale také na notebooky , mobilní telefony a další zařízení, na která se vztahují zvýšené požadavky na spolehlivost.
Dnes existuje několik různých nezávislých organizací zapojených do crash testování, s různými typy metod: