Kurlovského poprava - poprava carskými vojsky a policií na shromáždění v Minsku 18. (31. října) 1905 [ 1] .
18. (31. října) 1905 se po městě začaly šířit zvěsti o Manifestu ze 17. října , který vyhlásil některé demokratické svobody v zemi, dal zákonodárné pravomoci Státní dumě , ale zachoval monarchii v Rusku . Obyvatelé vyšli do ulic. Davy lidí se proměnily v shromáždění a demonstrace, jejichž účastníci s rudými vlajkami a revolučními písněmi zamířili do Vilenské stanice Libavo-Romenské dráhy (dnes stanice Minsk-osobní).
Shromáždění začalo v 11 hodin. Na žádost jejích účastníků měl guvernér Pavel Grigorievich Kurlov propustit politické vězně . Do 16 hodin se na náměstí před nádražím sešlo asi 20 tisíc lidí. Na pódiu, kde řečníci mluvili jako symbol svobody, stála žena s červenou vlajkou. K rozptýlení shromáždění nařídil četnický plukovník Vildeman-Klopman se souhlasem Kurlova zahájit palbu na jeho účastníky. Asi 100 lidí bylo zabito, asi 300 lidí bylo zraněno. V reakci na to se minská organizace RSDLP obrátila na městské úřady s výzvou, ve které požadovali: okamžitě odvolat z funkce a postavit před soud guvernéra Kurlova a další osoby vinné ze střelby, rozpustit policii, odstranit kozáky z města, zajistit rodiny obětí na náklady státu a městské správy, ozbrojené složky nezasahovat do schůzí občanů. Minská koaliční rada na protest vytvořila generální stávku, která trvala až do 24. října ( 6. listopadu 1905 ) .
Rozhořčení nad brutální odvetou proti účastníkům shromáždění v Minsku bylo tak velké, že úřady byly nuceny Kurlova odvolat do Petrohradu a zahájit oficiální vyšetřování. Kurlov svou vinu na událostech z 18. (31. října 1905 ) nepřiznal a předal ji vojenskému velení. Vojenské velení naopak obvinilo Kurlova z neadekvátních akcí, včetně porušení pravidel o zapojení jednotek na pomoc civilním orgánům, nečinnosti úřadů a rozkazu střílet do davu, když z něj nehrozilo žádné ozbrojené ohrožení. [2] Podle výsledků vyšetřování řídícího senátu však pachatelé nebyli postaveni před soud.