Lievene, Anatole

Anatol Lieven
Anatol Liven
Datum narození 28. června 1960( 1960-06-28 ) [1] (ve věku 62 let)
Místo narození
Země
obsazení politolog, novinář, historik, spisovatel
Otec Alexander von Lieven

Peter Paul Anatol Lieven ( angl.  Peter Paul Anatol Lieven ; 28. června 1960 , Londýn ) je britský politolog, spisovatel, novinář a historik [2] . Profesor na univerzitě v Cambridge . Vedoucí pracovník Quincy Institute for Responsible Government ve Washingtonu DC (Quincy Institute).

Životopis

Narozen 28. června 1960 v Londýně . Z rodiny Lievenů , nejmladší syn Jeho Výsosti princ Alexander Pavlovič Lieven ( 1919-1988 ) a jeho první manželka Veronica Eileen Mary (rozená Monahan) ( 1917-1979 ) [ 3 ] . Mladší bratr Dominika Lievena .

V letech 1972-1978 studoval na City of London School. V roce 1982 získal bakalářský titul v oboru historie na University of Cambridge ( Jesus College ). Studoval také na University of Troy, Alabama a Jawaharlal Nehru University v Dillí [4] .

V roce 1986 začal pracovat jako nezávislý novinář v Indii a v roce 1987 nastoupil do BBC External Services Radio (asijská služba) jako producent a spisovatel. Poté byl až do roku 1990 korespondentem britského deníku The Times v Pákistánu a Afghánistánu , kde se věnoval závěrečné fázi sovětské vojenské operace v Afghánistánu a začátku občanských válek v této zemi , stejně jako o volbách a časný začátek vlády Benazir Bhutto v Pákistánu [4] .

Na podzim a v zimě 1989 psal o revolucích v Československu a Rumunsku pro The Times. Informoval také o válkách v Náhorním Karabachu, Gruzii a Tádžikistánu [4] .

V letech 1990 až 1996 byl Anatoly Lieven korespondentem The Times v bývalém Sovětském svazu a v letech 1990-1992 sídlil v pobaltských státech, poté se přestěhoval do Moskvy [4] .

V letech 1996-1997 byl hostujícím vedoucím pracovníkem amerického institutu pro mír ve Washingtonu, DC [4] .

Byl hlavním redaktorem Strategic Commentary a expertem na bývalý Sovětský svaz a aspekty moderního válčení na Mezinárodním institutu pro strategická studia (IISS) v Londýně [4] .

Zaměstnanec nadace New America Foundation , která studuje otázky americké politiky a boje proti terorismu. V letech 2000-2005 působil jako odborný asistent v Carnegie Endowment , kde byl vedoucím pracovníkem oddělení zahraniční a bezpečnostní politiky Centra Ruska a Eurasie.

Autorská díla

V polovině 80. let Lieven pracoval jako novinář pro The Financial Times , pokrývající Pákistán a Afghánistán a také Indii jako nezávislý pracovník. V druhé polovině roku 1989 se věnoval revolucím v Československu a Rumunsku pro The Times . V roce 1990 pracoval pro londýnské noviny The Times, které se zabývaly událostmi v bývalém SSSR a také čečenskou válkou (1994-1996). V roce 1996 se Lieven stal hostujícím vedoucím pracovníkem Amerického mírového institutu až do roku 1997. V roce 1998 editoval strategické komentáře na Mezinárodním institutu pro strategická studia v Londýně a pracoval také pro BBC Eastern Services . Lievenovy články se objevily v International Herald Tribune , Los Angeles Times , The National Interest , The Christian Science Monitor , Prospect , The Nation . Řada Lievenových projevů je věnována kritice moderních ruských liberálů z hlediska „morálního realismu“ [5] .

V roce 1993 vydal s Neilem Ashersonem knihu o oživení pobaltských států The Baltic Revolution: Estonia, Lotyšsko, Litva a cesta k nezávislosti (1993), kterou The New York Times uznal za nejvýznamnější. kniha roku, v roce 1994 oceněna Orwellovou cenou za politickou literaturu a v roce 1995 obdržela cenu guvernéra Yale University Press [6] . V květnu 1998 vydalo Yale University Press jeho knihu Chechnya: The Tombstone of Russian Power, která byla studií úpadku ruského státu, nahlíženou prizmatem porážky v první čečenské válce a obsahovala pokus vytvořit první antropologický popis čečenského lidu a jeho tradic v angličtině. Kniha je založena na materiálu, který Lieven napsal v letech 1994-1996 jako dopisovatel The Times [6] . Třetí kniha, Ukraine and Russia: Brotherly Rivals, byla vydána v červnu 1999 United States Institute for Peace [6] .

Jeho práce v USA inspirovala dvě následující knihy, America Right or Wrong: An Anatomy of American Nationalism (2004) a Ethical Realism: A Vision for America's Role in the World (2006, spoluautor s Johnem Halsmanem) [6] . V první knize Lieven reflektoval, že zahraniční politika USA po 11. září byla utvářena zvláštní povahou našeho nacionalismu. V rámci tohoto nacionalismu Lieven analyzuje dvě velmi odlišné tradice. První je „americká teze“, občanský nacionalismus založený na demokratických hodnotách toho, čemu se říká „americké krédo“. Tyto hodnoty jsou považovány za univerzální a každý se může stát Američanem, když je přijme. Další tradicí, „americkým protikladem“, je „populistický a často šovinistický nacionalismus, který má tendenci pohlížet na Ameriku jako na uzavřenou národní kulturu a civilizaci ohroženou nepřátelským a barbarským vnějším světem“. Lieven zkoumá, jak se tyto dva protichůdné impulsy projevily v reakci USA na teroristické útoky z 11. září a v povaze americké podpory Izraeli [7] . Text ke druhé knize říká: „Amerika dnes čelí světu, který je složitější než kdykoli předtím, ale obě politické strany si nedokázaly představit zahraniční politiku navrženou tak, aby čelila našim největším hrozbám. <…> Strategie zahraniční politiky Bushovy administrativy selhala, ale demokraté nenabízejí žádné skutečné alternativy. Takovou alternativou je etický realismus, který zahrnuje jak nový filozofický rámec, tak ucelený soubor podrobných, praktických a odvážných politických doporučení .

V roce 2011 vyšla jeho kniha „Pákistán: Obtížná země“. Pankaj Mishra v listu The Guardian poznamenal: „Lieven si je více než vědom mnoha výzev, kterým Pákistán čelí; ve skutečnosti přidává změnu klimatu na skličující seznam a obává se, že by se Pákistán mohl skutečně rozpadnout, pokud by Spojené státy pokračovaly ve své nezákonné válce v regionu, čímž by riskovali katastrofální vzpouru v armádě, nejúčinnější instituci země. Lievena ale více zajímá, proč je Pákistán také „v mnoha ohledech pozoruhodně neústupný a odolný jako stát a společnost“ a jak tato země, stejně jako Indie, po desetiletí zesměšňovala pohřby, které jí byly adresovány a které vtíravě psal Západ. <…> Lieven, reportér listu The Times v Pákistánu na konci 80. let, doplnil své rané zkušenosti v této zemi rozsáhlými nedávnými cestami, mimo jiné do vesnice sympatizantů Talibanu na severozápadní hranici, a rozhovory s působivými pákistánskými představiteli. farmáři, podnikatelé, majitelé půdy, špioni, soudci, duchovní, politici, vojáci a džihádisté. <…> Lieven ke svému tématu přistupuje jako ostřílený antropolog a píše, že Pákistán, i když je nominálně moderním národním státem, se stále z velké části řídí „tradicemi převládající loajality k rodině, klanu a náboženství“. V Pákistánu stěží existuje instituce, která by byla imunní vůči „pravidlům chování, která tato loajalita předepisuje“. <…> Lievenova kniha je osvěžujícím způsobem zbavena blahosklonnosti, kterou mnozí západní spisovatelé, zvyklí vidět ve svých vlastních společnostech jako vrcholy civilizace přenesené do asijských zemí, posuzovali pouze podle toho, jak blízko se přiblížili západním politickým a ekonomickým institucím a praktiky. <…> „Moderní demokracie,“ zdůrazňuje, „je velmi nedávná západní inovace. V minulosti byly evropské společnosti v mnoha ohledech blízké dnešnímu Pákistánu – a skutečně, moderní Evropa produkovala mnohem strašlivější zvěrstva než cokoli, čeho bylo dosud dosaženo islámem nebo jižní Asií.“ [9] .

V roce 2020 vyšla jeho kniha „Climate Change and the Nation State. Případ realisty“ [10] . Jak napsal Lieven, miliardy se utrácejí na boj proti terorismu nebo na obavy z nové studené války s Ruskem, kdy by změna klimatu měla být považována za „existenční hrozbu pro všechny velké hrozby“. Kniha tvrdí, že vzhledem k naléhavosti změny klimatu mají k vedení akce nejlepší pozici spíše země než nadnárodní sdružení. Jako každé riziko pro stát to vyžaduje skutečnou koordinovanou akci: „Musíme přehodnotit boj proti změně klimatu z nacionalistického hlediska: chránit národní státy, jejich zájmy a jejich budoucí přežití.“ Lieven píše, že i když si některé země mohou myslet, že jsou vůči změně klimatu v zásadě imunní a mohou ji ignorovat – Rusko je vůdčím příkladem –, zapomněly, jak změna klimatu ovlivní jejich sousedy. Lieven podotýká, že migrace bude největším problémem Ruska a mnoha dalších zemí. Nacionalismus podle Lievena může být nejužitečnější silou proti klimatickým změnám, přičemž poznamenává, že se za každou cenu vyhněte „etnickému nacionalismu“ a místo toho budujte „občanský nacionalismus“ [11] .

Knihy

Poznámky

  1. ↑ Anatol Lieven // Babelio  (fr.) - 2007.
  2. ↑ Anatol Lieven - Carnegie Endowment for International Peace (nepřístupný odkaz) . Datum přístupu: 16. ledna 2008. Archivováno z originálu 12. ledna 2008. 
  3. ↑ Současní autoři: Biobibliografický průvodce současnými spisovateli v beletrii, obecné literatuře faktu, poezii, žurnalistice, dramatu, filmu, televizi a dalších oborech, svazek 145  Gale Research Company, 1995
  4. ↑ 1 2 3 4 5 6 Anatol Lieven // Internetový archiv kopie The Harvard Colloquium of International Affairs , 14. listopadu 2004
  5. ↑ Ruští liberálové v limuzínách (The National Interest, USA) . Staženo 25. dubna 2020. Archivováno z originálu dne 8. února 2018.
  6. ↑ 1 2 3 4 U.S. Biografie // Kopie webových stránek Památníku holocaustu na internetu Archiv , 22. října 2008
  7. ↑ Amerika má nebo nemá pravdu Anatomie amerického nacionalismu Anatol Lieven . Získáno 17. dubna 2008. Archivováno z originálu 29. září 2007.
  8. ↑ Knihy | John C. Hulsman Enterprises . Získáno 25. dubna 2020. Archivováno z originálu dne 20. února 2020.
  9. ↑ Mishra, Pankaj Pakistan: A Hard Country od Anatola Lievena –  recenze . The Guardian (1. května 2011). Získáno 25. dubna 2020. Archivováno z originálu dne 26. července 2020.
  10. ↑ Adam Tooze. Politics for the end of the world  (anglicky) . www.newstatesman.com (1. dubna 2020). Získáno 25. dubna 2020. Archivováno z originálu dne 25. dubna 2020.
  11. ↑ Jeremy Williams. Recenze knihy: Změna klimatu a národní stát od Anatola  Lievena . The Earthbound Report (16. března 2020). Získáno 25. dubna 2020. Archivováno z originálu dne 24. září 2020.

Odkazy

Články

Rozhovor

  Přejděte na položku Wikidata