Magnetický anizometr - přístroj pro stanovení magnetické anizotropie , vyvinutý N. S. Akulovem ve 30. letech 20. století díky rozvoji teorie feromagnetismu a vytváření feromagnetických slitin. Široce se používá ke stanovení feromagnetické anizotropie monokrystalů a texturovaných materiálů; existují i anizometry pro měření magnetické anizotropie jiných materiálů ve výrobním prostředí (bez řezání vzorků).
Princip se liší podle typu. Takže v jednom z nejběžnějších typů je zkoumaný vzorek umístěn v rovnoměrném magnetickém poli . Pokud je pole nasměrováno podél osy snadné magnetizace , pak se vzorek zmagnetizuje, jinak vektor magnetizace zaujme mezilehlou polohu mezi polem a osou. Vektor se rozloží na složky a ; druhá složka vytváří moment rotace , který má tendenci otáčet vzorek stejným způsobem, jakým geomagnetické pole otáčí magnetickou jehlou z východozápadní polohy do severojižní polohy. Moment otáčení způsobený působením magnetického pole je kompenzován momentem vytvořeným pružnými prvky zařízení.
Úhel natočení se měří na stupnici, měření se provádějí v různých směrech pole (úhel lze změnit otočením magnetu od 0 do 180 nebo 360°). Během měření se vypočítává konstanta anizotropie. Nejlepší laboratorní magnetické anizometry umožňují studovat masivní vzorky a feromagnetické filmy v teplotním rozsahu od 1300 K (1027°C) do hélia (asi 1K; -272°C) a v magnetických polích až do 4000 kA/m ( 50 kOe).
U moderních magnetických anizometrů ke změně orientace os a dochází rotací zdroje magnetického pole na permanentních magnetech; měření se obvykle provádí v rozsahu od 100 do 370 K v automatickém režimu pomocí řídicích a zpracovatelských programů. Moderní anizometr točivého momentu obsahuje zdroj magnetického pole, systémy rotace magnetů, měření točivého momentu a řízení teploty, dále řídicí počítač a měřicí vložku [1] .