Starověký Parthenon ( anglicky Older Parthenon , méně často anglicky Pre-Parthenon ), někdy Parthenon I nebo Parthenon II [1] je konvenční název starověkého chrámu na aténské Akropoli , zasvěceného bohyni Athéně . Tento chrám měl nahradit Hekatompedon , zcela zničený Peršany , a stát se hlavní athénskou svatyní zasvěcenou bohyni Athéně Poliadi, patronce města.
Existence Starověkého Parthenonu je známá i díky svědectví Hérodota [2] . Bubny sloupů chrámu jasně vystupovaly na pozadí ostatních bloků severní stěny Erechtheionu . Poprvé byly spodní stavby dřívějšího chrámu objeveny profesorem Ludwigem Rossem během vykopávek v letech 1835-1836 [3] . Materiály z vykopávek z let 1885-1890 pod vedením Panagiotise Kavvadiase poskytly nové důkazy o existenci chrámu [4] . Výsledky vykopávek umožnily německému architektovi a klasickému archeologovi Wilhelmu Dörpfeldovi , tehdejšímu řediteli Německého archeologického institutu v Aténách, prosadit fakt několika etap výstavby antického Parthenonu [1] .
Nejranější fáze stavby mohla začít v den Cleisthenes . Dörpfeld nazval chrám této doby Parthenon I. Druhá fáze stavby chrámu začala krátce po vítězství Řeků nad Peršany v bitvě u Marathonu , tedy kolem roku 490-488. před naším letopočtem E. Probíhající práce nyní pokračovaly s použitím mramoru. Dörpfeld nazval chrám tohoto období Parthenon II. Na základě této teorie nazval Dörpfeld Periklejský Parthenon Parthenon III. Dörpfeldova pozorování byla založena na skutečnosti, že první tři stupně schodů Parthenon I byly vyrobeny z porézního vápence, jako je stylobate , a horní stupeň byl vyroben z vápence Karrai.
Uprostřed jižního svahu Akropole byla postavena opěrná zeď a na úpatí kopce byly položeny vápenné bloky, které zvedly staveniště nad skálu asi o 7 metrů. Tento chrám byl peripter a měl 6 a 16 sloupů na šířku a délku. Je známo, že stylobate a schody Parthenonu II byly vyrobeny z mramoru. Stylobate byl menší a nacházel se mírně severně od Periklejského Parthenonu. To byl další důkaz, že základ patřil jiné budově na Akropoli, později byl základ majestátního Parthenonu III téměř celý zasypán. Nicméně v roce 480 př.n.l. e., když se stavitelům podařilo postavit sloupy pouze do výšky druhého bubnu, bylo město dobyto perskou armádou Xerxes . Stavba se zastavila na 30 let.
Podle legendy Athéňané v roce 479 př. n. l. 30 let nepřestavěli Athénin chrám. E. složil za Plataea přísahu , že neobnoví stavby zničené Peršany [5] . V roce 450 př.n.l. E. v důsledku uzavření míru Kallia byla přísaha zrušena. Vykopávky Berta Hodge Hilla z roku 1910 však umožnily vznést námitky proti Dörpfeldovi a určit dobu výstavby Parthenonu II do éry Cimon - po roce 468 př.nl. E. Datování bylo ztíženo nedbalostí vykopávek z let 1885-1890, při nichž nebyly nálezy téměř dokumentovány. V důsledku toho byly cenné informace nenávratně ztraceny. Hill oznámil, že kromě základů a velkých spodních konstrukcí chrámu bylo nalezeno 250 fragmentů starověkého Parthenonu, z nichž 38 bylo nalezeno na různých místech na Akropoli, 177 v severní zdi a nejméně 35 bylo zabudováno do chrámu. moderní Parthenon . Pečlivě bylo prostudováno 175 fragmentů [6] .
Zmatek v datování inspiroval archeologa Williama Bella Dinsmoora. Stanovil si svůj úkol – stanovit dočasné hranice dvou nalezených základů a 5 zdí. Dinsmoor dospěl k závěru, že maximální možné období pro Parthenon I nebylo dříve než 495 př.nl. e. v rozporu s datem uvedeným Dörpfeldem. Dinsmoor také popřel existenci dvou starověkých Parthenonů [7] .