O diletantismu ( německy Über den Dilettantismus ) je společné dílo J. W. Goetha , F. Schillera a J. G. Meira, vytvořené v roce 1799 a věnované úvahám o vlivu diletantismu na různé oblasti umění. Práce se skládá ze dvou částí: první obsahuje vizuální tabulky demonstrující pozitivní a negativní aspekty amatérismu v konkrétní umělecké formě. Druhá část představuje prozaické střípky o povaze uvažovaného jevu.
J. W. Goethe a F. Schiller zahájili společnou práci na schématu v březnu 1799. Původně plánovali autoři hotové dílo publikovat jako článek v časopise Propylaea (Die Propyläen), který založil J. Goethe spolu s J. G. Meirem. Po pár měsících však bylo dílo opuštěno a existovalo v podobě nedokončených poznámek až do roku 1823, kdy na žádost J. W. Goetha jeho tajemník I. P. Eckerman sestavil jednotlivé poznámky do jediného textu [1] .
Článek vyšel poprvé posmrtně v roce 1832 pod názvem O diletantismu (Über den Dilettantismus). Otázka autorství a podílu na společném díle Goetha a Schillera je stále kontroverzní, neboť dochované rukopisy odrážejí především poznámky F. Schillera [2] . Společné dílo svědčí o pokusech o syntézu úvah autorů o konceptu diletantismu, k nimž došlo již v díle o Xenii .
Schéma otevírá výčet druhů a sfér umění, rozdělených autory podle principu různých tvůrčích aspirací („Trieb“), touhy vyjádřit se. Sféry umění jsou tedy rozmístěny v závislosti na určitých motivech (divadelní umění zůstává mimo tyto kategorie):
| Äußerungstrieb (Poesie) | Snaha o vyjádření (poezie) |
| Lusttrieb (hudba, Tanz) | Honba za potěšením (hudba, tanec) |
| Nachahmungstrieb (Zeichnung, Malerei, Skulptur) | Touha napodobovat (malba, sochařství) |
| Bildungstrieb (Architektur, Gartenkunst) | Touha po tvorbě (architektura, krajinářská tvorba) |
| Divadlo | Divadelní umění |
Další částí je obecná tabulka, která objasňuje pozitivní a negativní stránky amatérismu v jednotlivých oblastech umění. Například pro umění poezie autoři navrhli následující schéma:
| Oblast umění: | Poezie |
|---|---|
| Pozitivní vliv na jednotlivce: | Vlastní estetický vývoj |
| Negativní dopad na jednotlivce: | Povrchnost |
| Pozitivní vliv na umění: | Atmosféra zábavy, slavnosti |
| Negativní dopad na umění: | Nevědomost, průměrnost |
| Příklady z německé minulosti: | Puntičkářství |
| Příklady z reálného Německa: | Estetika |
V oblasti poezie působí amatérismus příznivě na rozvoj individuálního estetického cítění, dodává mu i určitou lehkost a veselost, ale amatérsky vytvořené básnické dílo zůstává ve vztahu ke skutečné poezii stále povrchní a průměrné.
Dále, pro jasnější prezentaci vlastních myšlenek, vytvořili autoři osm tabulek pro následující oblasti umění:
Tabulku věnovanou výtvarnému umění poprvé doprovází textový fragment, který má spojit výhody a nevýhody diletantismu v této oblasti. Hlavní myšlenkou této pasáže je, že amatér, pilně vyškolený v pravidlech výtvarného umění, je schopen stát se skutečným umělcem. Amatér se však vždy bude vyznačovat frivolním, dětinským přístupem k umění, které vytváří, na rozdíl od skutečného umělce, který to se svou tvorbou myslí vážně.
O ambivalentním vlivu diletantismu na tuto oblast hovoří i tabulka o tanečním umění. Příklad této tabulky jasně ukazuje, jak snaha systematizovat koncepty pozitivních a negativních aspektů amatérismu v konkrétním umění vede k takovým relativním tvrzením, že například amatérismus v tanečním umění je pro jednotlivce tak špatný, že může být příčinou zlomenin končetin („Zerbrochenheit der Glider“).
V architektuře , která je pro jednotlivce pozitivní stránkou amatérismu, považují autoři za zvýšení estetického povědomí vlastní kreativitou. Negativní stránkou je, že architektonická tvorba amatéra nemůže kombinovat krásu a praktičnost. Goethe a Schiller tvrdí, že nedostatek profesionálních architektů v Německu povzbuzuje amatéry, aby spíše kopírovali architektonické styly, než aby vytvářeli své vlastní. Takže v této sekci je amatérismus spojen s napodobováním, napodobováním.
Tabulka věnovaná hudebnímu umění je rozdělena do dvou podkapitol: hraní („Ausübung“) a psaní („Hervorbringung“). Amatérství v hudebním provedení nepůsobí na jednotlivce negativně, protože hudební provedení podporuje rozvoj citů a poskytuje příjemnou zábavu. Psaní naproti tomu rozvíjí nejen smysl pro krásu, ale také pomáhá chápat matematické zákonitosti. Pochopení těchto zákonitostí by však mělo probíhat pod vedením zkušenějšího mistra, neboť hudební amatér není schopen na rozdíl od jiných oblastí umění vytvořit požadovaný efekt bez dodržení přísných pravidel kompozice. Navzdory skutečnosti, že tento argument je v „O amatérismu“ zcela transparentní, téma spojení hudebního psaní a amatérismu zůstane kontroverzní a odrazí se v knize „ Casus Wagner “ od F. Nietzscheho a povídky Thomase Manna "Pagliaci".
Tabulka s názvem „Landscape Art“ uznává kladné stránky amatérismu v tom, že krajinné umění samo o sobě je vyjádřeno v touze uspořádat a dát tvar něčemu beztvarému, což je prvním krokem každé kreativity. Pojem amatérismus je v této souvislosti synonymem pojmu učňovství, který byl blízký zejména J. W. Goethovi. Negativní vliv je vyjádřen v nadměrné individuální svobodě této oblasti umění, která dává amatérovi svobodu vytvářet špatné kopie děl jiných lidí. Příkladem takového vlivu je móda zahrad na anglický způsob.
V části o básnickém umění Goethe a Schiller jednoznačně odsuzují amatéra v plagiátorství a vidí v tom hlavní nectnost všech takových děl:
„Alle Dilettanten sind Plagiarii. So wird die Sprache nach und nach mit zusammengeplünderten Phrasen und Formeln ausgefüllt, die nichts mehr sagen Bücher lessen, die schön stilisiert sind und gar nichts enthalten“ [3] .
„Všichni diletanti jsou plagiátoři. Oslabují a ničí skutečnou krásu jazyka a myšlenek tím, že je donekonečna opakují, překrucují a přetvářejí tak, aby vyhovovaly jejich potřebám, a snaží se tím zakrýt vlastní nedostatek obsahu <...> Výsledkem je, že jazyk je postupně naplněn ukradené fráze a formulace, které už nic neříkají a můžeme číst celé svazky, krásně stylizované, ale neobsahující vůbec nic“ [3] .
V oblasti divadelního umění mu záliby amatéra pomáhají zlepšit paměť a překonat vnitřní nerozhodnost. Diletantství v této oblasti však s sebou nese i riziko vytvoření karikatury sebe sama. Amatérští herci svým výkonem snižují celkovou úroveň hereckých schopností, a tak autoři navrhují, aby takoví herci volili jednoduché a srozumitelné hry.
Každá tabulka pro různé oblasti umění se scvrkává na následující tezi: amatérismus je užitečný pro seberozvoj i jako způsob získávání estetického potěšení, ale výsledky činnosti amatéra mají negativní dopad na společnost a snižují hodnotovou úroveň umění. .
Zbytek práce tvoří čtyři prozaické části, jejichž cílem je pochopit rozpory, které mezi autory při práci na tabulkách vyvstaly.
Kromě vlastních rešerší I. Goetha a F. Schillera „Schéma amatérismu“ do značné míry odráží éru výmarského klasicismu, který se snažil o jasnost a přesnost uvažování v oblastech, kde převládá subjektivní hodnocení.